ECLI:CZ:US:2008:4.US.1584.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1584/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, ve věci stěžovatelky AGROMACHINE, s. r. o., se sídlem Komenského 188, Švihov, zastoupené JUDr. Janou Toušovou, Ph.D., advokátkou v Klatovech, Randova 204/1, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008 sp. zn. 29 Odo 379/2006, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 10. 2005 sp. zn. 15 Cmo 136/2005 a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. 39 Cm 12/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 26. 6. 2008 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující všechny formální náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že těmito rozhodnutími byla porušena její základní subjektivní práva (svobody), která jsou jí garantována čl. 1, čl. 3, čl. 4, čl. 11, čl. 26, čl. 30, čl. 36, čl. 38 Listiny, dále čl. I.1. Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 1, čl. 10, čl. 90 Ústavy.
Ke skutkovému stavu je třeba říci, že předmětem výše uvedených řízení před obecnými soudy byla žaloba stěžovatelky (tehdy žalobkyně) o vyloučení přesně definovaného majetku ze soupisu majetku konkurzní podstaty úpadce. Zemědělské družstvo v rámci transformace rozprodávalo některý svůj movitý a nemovitý majetek. Jednou z kupujících byla i žalobkyně (nyní stěžovatelka). Stěžovatelka se obrátila na obecné soudy poté, co byl na zemědělské družstvo prohlášen konkurz podle zákona č. 328/1991 Sb., zákon o konkurzu a vyrovnání, v tehdy planém znění (dále jen "ZKV"). Došlo totiž k tomu, že oplocení okolo kýženého areálu zemědělského družstva (dále také úpadce), dále zpevněné asfaltové plochy uvnitř areálu úpadce a rovněž zpevněné betonové plochy se staly součástí konkurzní podstaty majetku úpadce. Stěžovatelka se proto výše uvedenou žalobou domáhala vůči správci konkurzní podstaty úpadce vyloučení tohoto majetku z konkurzní podstaty, když se před obecnými soudy snažila prokázat, že je aktivně legitimována k podání žaloby podle ustanovení §19 odst. 2 ZKV. Obecné soudy (tedy soud krajský a soud vrchní) na základě skutkových okolností případu dovodily, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat, že jí svědčí jakékoli "oprávnění z hmotného práva k těmto objektům, a již z toho důvodu musela být žaloba zamítnuta." (citováno podle napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, č.l. 3). Nejvyšší soud pak konstatoval, že stěžovatelce nesvědčí žádný z důvodů, pro něž je dovolání přípustné a proto ho odmítl.
Ústavní soud posoudil ústavní stížnost samu, jakož i všechna rozhodnutí obecných soudů a další přirozené dokumenty a dospěl k závěru, že tuto ústavní stížnost je třeba odmítnout z části jako zjevně neopodstatněnou a z části jako nepřípustnou.
Na tomto místě je třeba důrazně připomenout, že Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 40). To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněné práva nebo svobody jeho účastníka.
V souladu s výše uvedeným se Ústavní soud nezabývá přehodnocováním dokazování prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy dokazováním byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
Posláním Ústavního soudu je tedy především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelky, zakotvené v ústavních předpisech. Na základě námitek stěžovatelky se Ústavní soud zabýval ústavností řízení před soudy všech stupňů. Podle zjištění Ústavního soudu základní práva stěžovatelky nebyla porušena. Státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem, postavení stěžovatelky jako účastníka řízení bylo plně respektováno. Soudy všech stupňů provedly řadu důkazů, jimiž správně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho podle zásady volného hodnocení důkazů právní závěry, které jsou v souladu s obecným právem. Na výkladu relevantních ustanovení Občanského zákoníku či dalších předpisů ze strany obecných soudů neshledal Ústavní soud nic protiústavního. V souladu s uvedenými závěry je tedy nutno tuto ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou v tom rozsahu, v němž je namítáno porušení práv zakotvených v čl. 1, čl. 3, čl. 4, čl. 11, čl. 26, čl. 30, čl. 36 Listiny, dále v čl. I.1. Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i v čl. 1, čl. 10, čl. 90 Ústavy.
Pokud se týká stěžovatelkou namítaných průtahů v řízení před obecnými soudy (čl. 38 odst. 2 a contrario Ústavy), je třeba na prvním místě říci, že po nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, byly podmínky, za nichž je možno ústavní stížností namítat porušení práva na spravedlivý proces, k němuž došlo díky průtahům, poněkud modifikovány (srovnej například nález IV. ÚS 391/07 ze dne 7. 8. 2007). Účinností tohoto zákona bylo totiž legální definicí najisto postaveno, že nesprávným úředním postupem, za který stát či územní samosprávné celky nesou odpovědnost, je i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Týmž zákonem byla do právního řádu České republiky vnesena možnost v případech neodůvodněných průtahů řízení nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.
Procesními prostředky k ochraně práva narušeného v již skončeném právním řízení (včetně řízení soudního) neodůvodněnými průtahy jsou proto v důsledku přijetí citované právní úpravy uplatnění nároku na náhradu škody v předběžném projednání, respektive žaloba v případě neposkytnutí náhrady ve lhůtě 6 měsíců (je-li nárok uplatňován vůči státu), a žaloba (je-li nárok na náhradu škody uplatňován vůči územnímu celku, či jde-li o uplatnění nároku na zadostiučinění), jakož i všechny procesní prostředky uplatnitelné v občanskoprávním řízení takovou žalobou zahájeném.
Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy). Pokud by proto Ústavní soud po nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. ještě předtím, než by v příslušném řízení bylo zjišťováno, zda k namítaným průtahům neodůvodněně došlo a zda v důsledku jejich existence je dán nárok na náhradu škody či na poskytnutí zadostiučinění, sám autoritativně existenci neodůvodněných průtahů konstatoval, nebo naopak zamítnutím ústavní stížnosti či jejím odmítnutím pro zjevnou neopodstatněnost jejich existenci vyloučil, závazně by prejudikoval závěr o základním předpokladu oprávněnosti nároku uplatňovaného ať už v předběžném projednání u příslušného úřadu, nebo v řízení soudním. Tím by Ústavní soud vykonal státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny; stěžovateli by tím Ústavní soud navíc, a to zvláště v případě zamítnutí ústavní stížnosti či jejího odmítnutí pro zjevnou neopodstatněnost, odňal v rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny právo na zákonného soudce (obecného soudu), neboť rozhodnutí o tom, zda náleží či nikoli právo na náhradu škody (popř. na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění), předpokladem něhož je zjištění neodůvodněných průtahů, přísluší v případě sporu obecným soudům rozhodujícím v občanskoprávním řízení. Proto Ústavní soud, pokud se týká namítaných průtahů v řízení, musel ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost dílem podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a dílem podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) citovaného zákona jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 6. října 2008
Michaela Židlická
předsedkyně senátu