ECLI:CZ:US:2008:4.US.1904.08.1
sp. zn. IV. ÚS 1904/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. srpna 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti B. R., zastoupené Mgr. Ondřejem Holkem, advokátem, AK se sídlem v Ostravě - Zábřehu, Výškovická 122, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 5. 2008 čj. 9 Co 126/2008-49 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 29. 7. 2008 se (v té době nezletilá) B. R. (dále též "stěžovatelka" případně "oprávněná"), domáhala zrušení shora uvedeného rozhodnutí odvolacího soudu vydaného v řízení o zastavení exekuce pro výživné.
II.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Oprávněná se domáhala proti otci (povinnému) výkonu rozhodnutí ve věci dlužného výživného ve výši 38 000,- Kč na základě rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 9. 2006 s poukazem na jeho předběžnou vykonatelnost.
Dne 28. 6. 2007 krajský soud rozsudek okresního soudu zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Oprávněná proto navrhla zastavení exekuce.
Dne 30. 11. 2007 okresní soud exekuci zastavil a uložil povinnému zaplatit oprávněné náhradu nákladů exekuce spočívající v právním zastoupení ve výši 25 573,- Kč a soudnímu exekutorovi částku 7 735,- Kč na náhradě nákladů exekuce.
Dne 30. 5. 2008 krajský soud k odvolání povinného a exekutora usnesení okresního soudu v odvoláním napadené části, tj. vyjma výroku o zastavení řízení, změnil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně, a oprávněné uložil povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi na náhradě nákladů exekučního řízení ve stanovené lhůtě částku 16 481,50 Kč (výrok I.). Oprávněné dále uložil povinnost zaplatit povinnému ve stanovené lhůtě na náhradě nákladů řízení před soudem II. stupně částku 5 117,- Kč (výrok II.). Toto rozhodnutí je předmětem ústavní stížnosti.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že rozhodnutím krajského soudu bylo porušeno základní právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na rovnost účastníků v řízení dle čl. 37 Listiny a právo na ochranu rodiny a mladistvých a práva dítěte na péči dle čl. 32 Listiny. Stěžovatelka je toho názoru, že byla znevýhodněna oproti jiným dětem, které mají nárok podílet se na životní úrovni rodiče, protože jí byla soudem uložena povinnost na základě skutečností, které žádným způsobem nezavinila; byla též poškozena na svých právech, neboť má nést odpovědnost za nemorální chování otce, který neplatil řádně předběžně vykonatelné výživné.
Napadené rozhodnutí stěžovatelka považuje za právně významné, neboť uplatňováním zásady z něj plynoucí by ustanovení o. s. ř. o předběžné vykonatelnosti rozsudků o výživném ztratilo na významu. Jeho odůvodnění považuje za zcela neopodstatněné, nelogické a odporující zásadním způsobem smyslu ust. §160 odst. 4 o. s. ř. ve spojení s ust. §162 odst. 1 o. s. ř.
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů.
Postatou ústavní stížnosti, postrádající jakoukoliv podrobnější argumentaci ústavněprávní, je především tvrzení, že nesprávným rozhodnutím odvolacího soudu bylo porušeno základní právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny a rovnost účastníků v řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny.
Dále stěžovatelka tvrdí, opět bez jakékoliv podrobnější argumentace ústavněprávní, porušení čl. 32 Listiny zakotvujícího mj. základní právo na ochranu rodiny a mladistvých a základního práva dětí na rodičovskou výchovu a péči.
Obecné principy základního práva na spravedlivý proces
Základní právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny ("právo na soud") je součástí širšího základního práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. v hlavě páté Listiny. Toto základní právo, jehož součástí je mj. i záruka spravedlivého a veřejného projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy a nepředstavuje záruku jakéhokoliv materiálního subjektivního práva (což ostatně vyplývá již ze samotného znění uvedených článků). Uvedené články tudíž nezakládají jakákoliv nová hmotná práva, jež by neměla základ na úrovni zákona. Jejich účelem je poskytnout procesní ochranu právům již existujícím, bez ohledu na to, zda se jedná o hmotná ústavně zakotvená základní práva či práva vyplývající z "obyčejného" zákona (srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 14. 5. 2002 o nepřijatelnosti ve věci Zehnalová a Zehnal proti České republice, stížnost č. 38621/97, část E; uveřejněno ve volně přístupné databázi HUDOC na adrese http://www.echr.coe.int a v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č 4/2002, str. 191).
V řízení o ústavních stížnostech podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, namítajících porušení základního práva na spravedlivý proces obecnými soudy, Ústavní soud proto zásadně nezkoumá, zda o hmotném právu účastníka bylo či nebylo rozhodnuto v souladu se zákonem, ale zda proces předcházející takovému rozhodnutí splňoval ústavní standardy spravedlivého řízení.
Ústavně zakotvené principy spravedlivého procesu je nutno přiměřeně aplikovat i při rozhodování obecných soudů o nákladech řízení. Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o posouzení podmínek přiznání náhrady či konkrétní výši náhrady, je věcí obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní pravidla procesní a hmotněprávní povahy. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení a postup mu předcházející vyhovují ústavním požadavkům procesní spravedlivosti.
Žádné z ustanovení Listiny ani Úmluvy se o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje; právo na náhradu nákladů civilního řízení má tudíž pouze zákonný a nikoliv ústavní rozměr.
Nesouhlasí-li účastník se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o nákladech řízení, může v argumentaci k ústavní stížnosti uplatňovat zásadně jen námitky týkající se údajné nespravedlivosti postupu obecných soudů, např. že rozhodnutí o náhradě nákladů nebylo dostatečným způsobem odůvodněno, účastník neměl možnost se vyjádřit apod.
Ústavní soud není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy ze zjištěných skutečností vyvodily nesprávné právní závěry - s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit některé ze základních práv či svobod [srov. např. nález III. ÚS 31/97, Sb. n. u., sv. 8, str. 149 (161)].
Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [nález III.ÚS 23/93, Sb. n. u., sv.1, str. 41 (45-46)]. Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda řízení nazírané jako celek, respektive jeho relevantní část, bylo spravedlivé.
Ústavní soud se otázkou nákladů řízení zabýval v řadě svých rozhodnutí [srov. např. nález IV. ÚS 310/05, Sb. n. u., sv. 38, str. 443 (446)], v nichž uvedl, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část dopadají postuláty spravedlivého procesu.
Aplikace obecných principů spravedlivého procesu na daný případ
Stěžovatelka nesouhlasila se způsobem, jakým krajský soud v ústavní stížností napadeném usnesení aplikoval ustanovení občanského soudního řádu o náhradě nákladů řízení při zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí (§271 o. s. ř.), případně ustanovení exekučního řádu (§35 odst. 2, §52 odst. 1). Tato námitka nemá, jak z výše uvedeného vyplývá, pro posouzení, zda proces byl spravedlivý či nikoliv, jakoukoliv relevanci.
Dle přesvědčení Ústavního soudu krajský soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení postupoval v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. čl. 36 a násl. Listiny. Ani argumentace ústavní stížnosti v tomto směru neobsahuje jakákoliv podstatná tvrzení. Ústavní soud neshledal ani jakýkoliv náznak porušení zásady rovnosti stran zakotvené v čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. l Ústavy [k obsahu posledně citovaných článků srov. nález ze dne 3. 10. 1998 IV. ÚS 13/98 in Sb. n. u., sv. 12, str. 45 (47)].
Zjevně neopodstatněným shledal Ústavní soud i tvrzení o porušení článku 32 Listiny (k obsahu tohoto článku srov. nález ze dne 20. 2. 2007 sp. zn. II. ÚS 568/06, dostupný na http://nalus.usoud.cz), stejně tak jako (v ústavní stížnosti nenamítaného) základního práva na rodinný život dle čl. 10 odst. 2 Listiny a základního práva na respektování soukromého a rodinného života dle čl. 8 Úmluvy.
Ústavní soud konstatuje, že napadené rozhodnutí krajského soudu je v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněno a nepřípustné ústavněprávní konsekvence, jež stěžovatelka vyvozuje, nezakládá. Z toho důvodu postačí na jeho obsah coby ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování nevykazujícího prvky svévole odkázat (čl. 82 odst. 1 Ústavy). Zevrubné odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu též adekvátním způsobem reaguje na všechny výhrady stěžovatelkou předestřené. Opakovat to, co na úrovni aplikace jednoduchého práva bylo tímto rozhodnutím řečeno, považoval by Ústavní soud za formalistické a z hlediska tvrzeného zásahu do základních práv irelevantní.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2008
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu