ECLI:CZ:US:2008:4.US.2189.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2189/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Ing. J. S., zastoupené Mgr. Vladanou Pščolkovou, advokátkou, advokátní kancelář se sídlem Ostrava, Jurečkova 16-20, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. června 2008 čj. 42 Co 30/2008-131 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 24. září 2007 čj. 16 C 273/2003-88, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 25. srpna 2008 a doručenou Ústavnímu soudu dne 27. srpna 2008, se stěžovatelka podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na řádný a spravedlivý proces podle čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Z předložené ústavní stížnosti, přiložených příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 16 C 273/2003 (dále jen "soudní spis") se podává, že stěžovatelka se žalobou ze dne 23. října 2002 domáhala u Okresního soudu v Ostravě po žalovaném V. T. (dále jen "žalovaný") zaplacení Kč 4 395,- z titulu nedoplatku na službách, které mu vznikly během užívání bytu, který mu stěžovatelka pronajala. Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 25. července 2003 čj. 84 C 93/2003-18 vylovil svoji místní nepříslušnost. Okresní soud ve Frýdku-Místku, kterému byla věc jako soudu místně příslušnému postoupena, usnesením ze dne 21. ledna 2004 čj. 16 C 273/2003-22 nepřiznal stěžovatelce osvobození od soudních poplatků a zamítl žádost stěžovatelky o ustanovení zástupce. Na základě odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 15. září 2004 čj. 42 Co 439/2004-37 změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že stěžovatelce přiznal osvobození od soudních poplatků a zrušil rozhodnutí o zamítnutí žádosti stěžovatelky o ustanovení zástupce a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Okresní soud ve Frýdku-Místku poté usnesením ze dne 28. dubna 2005 čj. 16 C 273/2003-40 stěžovatelce ustanovil zástupkyni z řad advokátů a usnesením ze dne 11. července 2006 čj. 16 C 273/2003-52 ustanovil zástupce z řad advokátů i žalovanému.
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 24. září 2007 čj. 16 C 273/2003-88 žalobu zamítl z důvodu promlčení nároku a dále rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladu řízení. Na základě odvolání podaného stěžovatelkou Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. června 2008 čj. 42 Co 30/2008-131 rozhodl, že se řízení nepřerušuje, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a změnil ho v části týkající se nákladů řízení. Odvolací soud uložil stěžovatelce zaplatit na nákladech řízení žalovaného částku 6 140,- Kč a na nákladech odvolacího řízení částku 11 087,- Kč, a to státu na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku.
II.
Stěžovatelka ve své obsáhlé ústavní stížnosti zrekapitulovala průběh předchozího řízení a tvrdila, že napadená rozhodnutí nebyla řádně a přezkoumatelně odůvodněna, ve věci rozhodující soudy porušily hmotně právní i procesně právní předpisy, když její nárok nesprávně právně posoudily a neprovedly všechny stěžovatelkou navrhované důkazy. Rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelka vytýkala, že odvolací soud měl na její návrh řízení přerušit do skončení řízení vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 C 107/2002 a z důvodu, že jí bylo podle ustanovení §148 odst. 1 o. s. ř. přiznáno osvobození od soudních poplatků, neměla jí být uložena povinnost k náhradě nákladů řízení žalovaného. Stěžovatelka rovněž namítala, že bylo porušeno její právo na zákonného soudce, neboť u odročeného jednání před odvolacím soudem dne 3. června 2008 došlo ke změně v obsazení senátu, aniž by bylo řádně a přezkoumatelně uvedeno v protokolu o jednání, z jakého důvodu k tomu došlo a při změně senátu nebyl zopakován dosavadní průběh řízení.
Ústavní soud si sice vyžádal vyjádření účastníků řízení, leč v tomto rozhodnutí z nich nevychází, neboť oproti napadeným rozsudkům žádné nové argumenty nepřinášejí.
III.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných podústavním právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody.
Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí obecných soudů byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů. Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci obecné soudy dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí (§157 o. s. ř.). Jak je patrno z obsahu soudního spisu i z odůvodnění napadených rozhodnutí, obecné soudy se procesními i hmotně právními námitkami stěžovatelky vznesenými v průběhu řízení náležitě zabývaly, včetně neprovedení výslechu svědkyně M. B. z důvodu žalovaným vznesené námitky promlčení (č. listu 86 soudního spisu), procesní ochranu právům přiznaným vnitrostátním právem jí poskytly a v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně rozvedly, kterými ustanoveními právních předpisů se při svém rozhodování řídily. Ústavní soud má za to, že výklad aplikovaných ustanovení podaný obecnými soudy není výrazem "libovůle" nebo "svévole", resp. nepostrádá rozumné a logicky podložené odůvodnění.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry ve věci rozhodujících soudů, a to ve zcela shodném smyslu a rozsahu, jak tyto námitky byly uplatněny již v řízení před odvolacím soudem, jimiž se tento soud nejen zabýval, ale v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, proč jim nepřisvědčil. Vzhledem k tomu, že při posuzování námitek vznesených v ústavní stížnosti porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces nebylo v průběhu řízení shledáno a s konkrétními námitkami stěžovatelky vznesenými v průběhu soudního řízení se obecné soudy vypořádaly, nepovažuje Ústavní soud za nezbytné opakovat již uvedenou argumentaci a odkazuje v tomto směru na odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů.
Článek 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), stejně jako hlava pátá Listiny, konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatelka mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany. Článek 6 Úmluvy rovněž neupravuje přípustnost důkazů. Podle závěrů Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") se jedná o oblast podřízenou na prvním místě vnitrostátnímu právu a zhodnocení důkazů předložených stranami sporu v zásadě náleží vnitrostátním soudům. "Rovnost zbraní" ve věci provádění důkazů se zejména projevuje v možnosti otevřené pro každou stranu sporu předkládat důkazy za účelem prokázání skutkového stavu ve svůj prospěch v podmínkách, jež je neuvádí do situace čistého neprospěchu vzhledem k protistraně (Sanocki proti Polsku, 2007, in http://hudoc.echr.coe.int). Evropský soud v souvislosti se zásadou "rovnosti zbraní" podle své konstantní judikatury tedy vyžaduje, aby obě strany v řízení měly možnost předložit svou věc nezávislému a nestrannému soudu za podmínek, které ani jednu z nich nestaví do méně výhodného postavení (Brandstetter v. Rakousko, 1991, in http://hudoc.echr.coe.int). Dle přesvědčení Ústavního soudu nebyla zásada rovnosti zbraní v případě stěžovatelky postupem obecných soudů porušena. Jak plyne z obsahu soudního spisu, stěžovatelce byla zákonem odpovídajícím způsobem dána možnost hájit svá práva, po celou dobu řízení byla zastoupena přidělenou advokátkou a z ústavní stížnosti nelze dovodit nic, co by tvrdilo či prokazovalo opak. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat a "znovu hodnotit" důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy. Stejně tak podle judikatury Evropského soudu čl. 6 odst. 1 Úmluvy sice soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, tento závazek však nemůže být chápán tak, že se vyžaduje podrobná odpověď na každý argument stěžovatelky (Van Hurk proti Nizozemí, 1994, in http://hudoc.echr.coe.int). Pokud stěžovatelka nesouhlasí se závěry, které obecné soudy vyvodily z dokazování, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou ani Úmluvou chráněného základního práva.
K poukazu stěžovatelky, že bylo porušeno její právo na zákonného soudce, Ústavní soud odkazuje toliko na str. 49 Rozvrhu práce Krajského soudu v Ostravě na rok 2008 (volně dostupného na internetových stránkách tohoto soudu) ze kterého vyplývá, že všichni soudci, kteří byli přítomni u soudu jak při jednání dne 27. března 2008, tak i 3. června 2008, jsou členy senátu 42 Co a na Protokol o jednání před odvolacím soudem ze dne 3. června 2008, ve kterém je na č. listu 128 soudního spisu uvedeno, že pro změnu obsazení senátu byl zopakován dosavadní průběh řízení. Z uvedeného lze dovodit, že námitky stěžovatelky jsou i v tomto směru zcela neopodstatněné.
Ústavní soud se neztotožnil ani s námitkou stěžovatelky, vznesenou k jí uložené povinnosti k zaplacení nákladů řízení žalovaného před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím. Ustanovení §148 odst. 1 o. s. ř. sice stanoví, že stát má podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, Ústavní soud však opakovaně konstatuje, že problematika náhrady nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (např. usnesení ze dne 25. listopadu 2008 sp. zn. II. ÚS 94/08 in http://nalus.usoud.cz). Nutno totiž vycházet z často opakovaného pravidla, že Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy), nelze považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či dokonce věcné správnosti vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu.
Nicméně i na základě rozhodnutí obecných soudů o náhradě nákladů řízení může dojít k porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Jedná se obvykle o situace, kdy v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu nebo když příslušné závěry soud nezdůvodní vůbec, nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně když odůvodnění jeho rozhodnutí evidentně trpí značnými rozpory, event. uplatní-li soud při aplikaci normy s relativně neurčitou hypotézou důvody, jež zcela očividně žádnou relevanci nemají (srov. nález ze dne 4. července 2001, sp. zn. II. ÚS 598/2000, Sbírka nálezů a usnesení ústavního soudu sv. 23, č. 100, nález ze dne 30. října 2001, sp. zn. II. ÚS 444/01, Sbírka nálezů a usnesení ústavního soudu sv. 24, č. 163). Nutno zdůraznit, že vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, v jejichž případě neexistuje bezprostřední souvislost s ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné ("kvalifikované") vady dosahovat značné intenzity, a to nepochybně větší, než kdyby šlo o věc samu, aby vůbec věc posouvaly do ústavněprávní roviny.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí o nákladech řízení konstatoval, že "...na rozdíl od soudu prvního stupně má za to, že na straně stěžovatelky nejsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. Těmito důvody nemohou být pouze majetkové a výdělkové poměry stěžovatelky, které vedly k jejímu osvobození od soudních poplatků. Závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Soud přihlíží nejen k majetkovým, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení, ale také k okolnostem, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, k postoji účastníků v řízení a další. Tyto důvody zvláštního zřetele na straně stěžovatelky shledány nebyly". Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí současně vyložil, podle kterých zákonných ustanovení o nákladech řízení rozhodl (§142 odst. 1, §149 odst. 2, §150, §160 odst. 1 a §224 odst. 1 o. s. ř.), jakož i z jakého skutkového stavu při svém rozhodování vycházel. Je zřejmé, že i když odvolací soud nákladům řízení a rozhodování o jejich náhradě mezi účastníky řízení přikládal velkou důležitost a své rozhodnutí náležitě odůvodnil, rozhodl, aniž respektoval ustanovení §148 odst. 1 o. s. ř.
Ústavní soud na tomto místě připomíná, že jeho úkolem je zkoumat, zda řízení bylo spravedlivé jako celek a zda vedlo ke spravedlivému výsledku (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. června 2008 sp. zn. III. ÚS 796/08 in http://nalus.usoud.cz). V posuzované věci sice Krajský soud v Ostravě nepostupoval podle ustanovení §148 odst. 1 o. s. ř., kdyby však Ústavní soud, v souladu s požadavkem stěžovatelky, napadené rozhodnutí krajského soudu zrušil, lze dovodit, že krajský soud by přezkoumal majetkové poměry stěžovatelky, osvobození od soudních poplatků by jí odejmul a jeho nové rozhodnutí o povinnosti stěžovatelky k náhradě nákladů řízení žalovaného by bylo prakticky totožné. Takový postup lze označit za zcela formalistický, protože by byl dosažen stejný výsledek, jaký existoval před podáním ústavní stížnosti. Ústavní stížností napadené rozhodnutí odvolacího soudu totiž není ničím jiným, než (další) přímou reflexí obecných soudů na majetkové poměry stěžovatelky. Její osobní a majetkové poměry jsou přitom soudům (dlouhodobě) známy, jak je zřejmé z řady soudních sporů stěžovatelkou vedených a z ústavních stížností (celkem 16) podaných stěžovatelkou u Ústavního soudu. Tyto závěry se opírají o rozhodnutí obecných soudů, kdy kupř. v řízení vedeném před Ústavním soudem pod sp. zn. III. ÚS 2094/07 (in http://nalus.usoud.cz) Okresní soud v Ostravě nejprve stěžovatelce přiznal usnesením ze dne 7. listopadu 2001 čj. 29 C 112/2001-13 osvobození od placení soudních poplatků a též jí byl k ochraně jejích zájmů ustanoven zástupce, posléze však - s ohledem na změnu majetkových poměrů stěžovatelky - jí bylo osvobození od soudních poplatků usnesením ze dne 10. srpna 2004 odejmuto a pro kolize stěžovatelky se svou zástupkyní byla jmenovaná advokátka zastupování zproštěna. Důvody vedoucí k odnětí osvobození od soudních poplatků (změna majetkových poměrů založená zakoupením bytu do osobního vlastnictví a okolnost, že stěžovatelka byla provdána za muže zajištěného důchodem "v blíže neuvedené výši") se staly následně základem i pro další rozhodnutí soudu ze dne 16. března 2006 pod čj. 29 C 112/2001-212 o nepřiznání osvobození od soudních poplatků s tím, že se zástupce stěžovatelce neustanovuje (potvrzeného usnesením odvolacího soudu ze dne 31. května 2006).
Ústavní soud uzavírá, že za situace, kdy se v posuzovaném případě jednalo o zřejmé bezúspěšné uplatňování práva a rozhodnutí odvolacího soudu se zejména v poměru k odůvodněnosti žalobního návrhu a výši žalované částky v souvislosti se všemi okolnostmi posuzované věci nejeví jako nespravedlivé, nemůže pochybení soudu věc samo o sobě posunout do ústavně právní roviny.
Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Ústavní soud proto podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu