ECLI:CZ:US:2008:2.US.94.08.1
sp. zn. II. ÚS 94/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti S. K. a M. K., právně zastoupených JUDr. Antonínem Janákem, advokátem se sídlem Haštalská 27, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2007 č. j. 27 Co 202/2007- 255, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelé brojí proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2007 č.j. 27 Co 202/2007-255, výroku I. o nákladech řízení u soudu prvního stupně, výroku II. o nákladech řízení před soudy odvolacími a dovolacími a výrokům III. a IV. o nákladech řízení před soudem odvolacím.
Stěžovatelé uplatnili žalobou podanou dne 19. 4. 2002 škodu, která jim vznikla změnou vlhkostních poměrů jejich nemovitosti, jež způsobili žalovaní vedlejší účastníci stavebními úpravami na svém sousedním pozemku a výše škody byla v řízení stanovena jako cena (náklady) na sanaci nemovitosti. Soud prvého stupně přiznal stěžovatelům nárok na náhradu škody ve výši 95.135,- Kč, zamítl návrh na stanovení povinnosti žalovaných strpět konkrétní stavební úpravy prováděné stěžovateli na pozemku žalovaných a nepřiznal žalobcům náhradu nákladů řízení.
Odvolací Krajský soud v Praze prvoinstanční rozsudek Okresního soudu v Příbrami ve výrocích I. a II. změnil a žalobu zamítl co do výše 90.935,- Kč s příslušenstvím, uložil žalovaným povinnost zaplatit stěžovatelům 4 200,- Kč s příslušenstvím a stěžovatelům povinnost zaplatit žalovaným náklady řízení.
K dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu s tím, že nárok stěžovatelů na náhradu škody je po právu, a pokud se týká navrhovaného výroku o uložení povinnosti žalovaným strpět stavební úpravy, je třeba petit řádně a určitě formulovat. Věc tedy vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Stěžovatelé na základě kupní smlouvy uzavřené dne 12. 6. 2006 prodali předmětné nemovitosti společností GEODETICKÉ SDRUŽENÍ s.r.o. S ohledem na převod nemovitosti stěžovatelé následně vzali žalobu částečně zpět, a to právě v té části žalobního návrhu, kterou se domáhali uložení povinnosti žalovaným strpět specifikované stavební úpravy. Ve zbytku žaloby, tedy nároku na zaplacení náhrady škody ve výši 90.935,- Kč, na svém nároku trvali.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 13. 9. 2007 žalobě téměř v celé výši, tedy v částce 86.735,-Kč s příslušenstvím, vyhověl, ve druhém výroku řízení zastavil. Náklady řízení byly rozhodnuty zvláštním usnesením, v němž soud přiznal stěžovatelům nárok pouze na část nákladů odvolacího a dovolacího řízení, náklady řízení před soudem prvého stupně nepřiznal vůbec a náklady státu uložil všem účastníkům uhradit ve stejném poměru. Své rozhodnutí o nákladech odůvodnil krajský soud tím, že stěžovatelé měli úspěch ve věci pouze z cca 58% u žalované částky a v jednom výroku vzali žalobu zpět (tedy se jednalo o jejich procesní zavinění).
Stěžovatelé jsou toho názoru, že usnesením odvolacího soudu o nákladech řízení bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Odvolací soud podle stěžovatelů dostatečně neodůvodnil, jak se vypořádal při rozhodnutí s tím, že žaloba byla podána důvodně, byla podána v důsledku jednání žalovaných, část žaloby byla brána zpět z procesních důvodů, které vznikly bez zavinění stěžovatelů až v průběhu dovolacího řízení, proč nepřihlédl k tomu, že v dané věci se veškeré náklady řízení týkaly prokazování nároků stěžovatelů na uložení povinnosti žalovaným zdržet se zatékání vody a nároku na náhradu škody. Navíc v otázce určení výše škody bylo o tomto rozhodnuto na základě znaleckého posudku, nárok stěžovatelů uplatněný žalobou byl tedy po formální stránce v pořádku. Stěžovatelé namítají rovněž tzv. překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu, který je nijak nepoučil, že hodlá věc po právní stránce posuzovat jinak než soud I. stupně.
Z vyjádření účastníka řízení k obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že soud považuje napadené rozhodnutí za správné a ústavní stížnost za nedůvodnou.
Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost nelze v daném případě považovat za důvodnou.
Ústavní soud opakovaně konstatuje, že problematika náhrady nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (např. usnesení ze dne 1. 11. 1999, sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 4. 2. 2003, sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 5. 8. 2002, sp. zn. IV. ÚS 303/02, nepubl.). Nutno totiž vycházet z často opakovaného pravidla, že Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR), nelze považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či dokonce věcné správnosti vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu.
Nicméně i na základě rozhodnutí obecných soudů o náhradě nákladů řízení může dojít k porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Jedná se obvykle o situace, kdy v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu nebo když příslušné závěry soud nezdůvodní vůbec, nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně když odůvodnění jeho rozhodnutí evidentně trpí značnými rozpory, event. uplatní-li soud při aplikaci normy s relativně neurčitou hypotézou důvody, jež zcela očividně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález ze dne 20. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 170/99, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 18, č. 96, nález ze dne 20. 2. 2001, sp. zn. II. ÚS 194/98, sv. 21, č. 34; nález ze dne 4. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 598/2000, sv. 23, č. 100, nález ze dne 30. 10. 2001, sp. zn. II. ÚS 444/01, sv. 24, č. 163). Nutno zdůraznit, že vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, v jejichž případě neexistuje bezprostřední souvislost s ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné ("kvalifikované") vady dosahovat značné intenzity, a to nepochybně větší, než kdyby šlo o věc samu, aby vůbec věc posouvaly do ústavněprávní roviny.
O takový případ se v nyní posuzované věci nejedná. Odvolací soud nerozhodoval o nákladech řízení v rozsudku, ale vyhradil si o nich rozhodnout samostatným rozhodnutím. Již z této skutečnosti lze dovodit, že odvolací soud nákladům řízení a rozhodování o jejich náhradě mezi účastníky řízení přikládal zvláště velkou důležitost, o čemž svědčí odůvodnění napadeného usnesení. V něm odvolací soud vyložil, podle kterých zákonných ustanovení o nákladech řízení rozhodl (§142 odst. 2 a §146 odst. 2 věta první o. s. ř.), jakož i z jakého skutkového stavu při svém rozhodování vycházel. To, že stěžovatelé s rozhodnutím o nákladech řízení nesouhlasí, nemůže věc samo o sobě posunout do ústavně právní roviny. Ani jejich tvrzení o "překvapivosti rozhodnutí" nelze přisvědčit, neboť rozhodnutí Ústavního soudu, na které stěžovatelé v této souvislosti odkazují (II. ÚS 523/02), se týká podstatně odlišných skutkových okolností (nikoli nákladů řízení), a proto odkaz na citované rozhodnutí je v dané věci nepřípadný.
Vzhledem k tomu, že napadeným usnesením nebyla stěžovatelům způsobena újma na ústavně garantovaných lidských právech a svobodách, Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2008
Jiří Nykodým
předseda senátu