ECLI:CZ:US:2008:4.US.2216.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2216/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti F. B., zastoupeného JUDr. Jiřím Všetečkou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Orlická 163, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. března 2005, č. j. 20 Co 34/2005-111 a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2007, č. j. 26 Odo 1093/2005-125, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí s odkazem na porušení jeho práv zaručených v čl. 36 a 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel výslovně uvádí, že je porušením čl. 36 Listiny, jestliže v soustavě soudů není respektován názor soudu vyššího stupně, a to za situace, kdy soud vyššího stupně, zde Nejvyšší soud, vytkne odvolacímu soudu vady aplikace práva na skutkový stav a tento soud takový závěr nerespektuje. Stejně tak nelze přijmout, aby soud téhož stupně, zde opět Nejvyšší soud, v téže skutkové věci rozhodl zcela rozdílně, aniž by odchylný názor jakkoli odůvodnil, přičemž takový postup není v souladu s principem právní jistoty a legitimního očekávání. Stěžovatel má za to, že při projednávání jeho věci takovýmto postupem soudu došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 Listiny a v tomto kontextu rovněž k porušení jeho majetkového práva zaručeného v čl. 11 Listiny, k jehož ochraně spravedlivý proces směřuje.
Z předložené ústavní stížnosti, přiložených příloh a spisu Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 12 C 19/2001 Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 20. července 2001, č. j. 12 C 19/2001-60, vyhověl žalobě stěžovatele a uložil žalovanému povinnost zaplatit stěžovateli částku 30.684,- Kč s 12 % úrokem z prodlení od 21. ledna 1999 do zaplacení a uložil žalovanému uhradit stěžovateli náklady řízení ve výši 8.650,- Kč. K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 13. listopadu 2002, č. j. 20 Co 30/2002-79 (dále jen "první rozhodnutí odvolacího soudu"), změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a uložil stěžovateli nahradit žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně v částce 9.335,- Kč a dále náklady odvolacího řízení ve výši 10.490,- Kč. Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") k dovolání stěžovatele rozsudkem ze dne 30. listopadu 2004, č. j. 33 Odo 360/2003-103 (dále jen "první rozhodnutí dovolacího soudu"), zrušil první rozsudek odvolacího soudu a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení. Poté odvolací soud rozsudkem ze dne 8. března 2005, č. j. 20 Co 34/2005-111 (dále jen "druhé rozhodnutí odvolacího soudu"), rozhodnutí soudu prvního stupně opět změnil tak, že žalobu zamítl, a uložil stěžovateli nahradil žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 9.335,- Kč a dále náklady odvolacího řízení v částce 19.750,- Kč. Proti druhému rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které dovolací soud rozsudkem ze dne 29.5.2007, č. j. 26 Odo 1093/2005-125 (dále jen "druhé rozhodnutí dovolacího soudu"), zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stěžovatel s prvním i druhým rozhodnutím odvolacího soudu a s druhým rozhodnutím dovolacího soudu nesouhlasí. Obecným soudům vytýká nesprávný výklad právního úkonu - smlouvy ze dne 25. ledna 1994 (dále jen "smlouva") a ust. §35 odst. 2 občanského zákoníku, o něž měly tyto soudy svá rozhodnutí opírat. Dále pak poukazuje skutečnost, že ve druhém rozhodnutí odvolacího soudu není respektován závazný právní názor vyjádřený v prvním rozhodnutí dovolacího soudu na interpretaci výše uvedeného ustanovení občanského zákoníku, když tímto rozhodnutím měl odvolací soud rozhodnout shodně se svým prvním rozhodnutím, navíc s na vlas shodným odůvodněním, jakoby první rozhodnutí dovolacího soudu neexistovalo. Odvolací soud měl navíc dle názoru stěžovatele vycházet ze skutečností, které nejsou pro věc podstatné a na nich vybudovat svůj právní závěr, který do svého druhého rozhodnutí měl nekriticky převzít i dovolací soud.
Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení včetně interpretace a aplikace právních předpisů je záležitostí obecných soudů. Ústavní soud není povolán přezkoumávat ani to, zda obecné soudy ze zjištěných skutečností vyvodily (ne)správné právní závěry - s výjimkou případů, jak tomu však v projednávané věci není, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález III. ÚS 31/97, Sb.n.u., sv. 8, str. 149 (161)]. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [nález III. ÚS 23/93, Sb.n.u., sv.1, str. 41 (45-46)].
Náhled stěžovatele na rozhodování obecných soudů Ústavní soud nesdílí. V prvním rozhodnutí dovolacího soudu byl nepochybně vyjádřen právní názor, jehož se měl odvolací soud při vydání svého druhého rozhodnutí držet. Na rozdíl od stěžovatele je Ústavní soud přesvědčen, že tuto povinnost odvolací soud neporušil, ačkoli výrok jeho druhého rozhodnutí je stejný jako výrok rozhodnutí prvního (viz dále).
Stěžovatel podává, že druhé rozhodnutí odvolacího soudu je odůvodněno navlas stejně jako jeho rozhodnutí první. Tak tomu však není. Zatímco první rozhodnutí odvolacího soudu je opřeno o výklad čl. III. (zejména jeho bodu 3.) smlouvy (a pro jeho nesprávnou interpretaci ve světle ust. §35 odst. 2 občanského zákoníku bylo zrušeno), druhé rozhodnutí odvolacího soudu již na výkladu tohoto ujednání nespočívá. Druhé rozhodnutí odvolacího soudu je postaveno na závěru, že (i kdyby ujednání obsažené v čl. II.1. smlouvy bylo vyloženo jako uznání dluhu žalovaného) žalovanému se podařilo prokázat, že dluh ke dni uznání neexistoval, ale vznikal postupně. Tyto závěry vyvodil odvolací soud již ve svém prvním rozhodnutí, jejich správnost stěžovatel nezpochybňoval a i proto se s těmito závěry ztotožnil i dovolací soud již ve svém prvním rozhodnutí. Dále pak bylo ve druhém rozhodnutí odvolacího soudu vyvozeno, že žalovaný si splnil povinnost zaplatit stěžovateli podíl na úroku za dobu, po níž se stěžovatel podílel na vkladu a stěžovateli nevzniklo právo na podíl na úroku za dobu, kdy se na vkladu nepodílel.
Jelikož stěžovatel ve svém druhém dovolání nenapadl výše uvedený právní závěr o tom, že žalovanému se podařilo prokázat neexistenci dluhu ke dni jeho uznání a správnost posléze uvedených právních závěrů zpochybnil pouze obecným poukazem na obsah závazků sjednaných ve smlouvě, nýbrž argumentoval jako v případě svého prvého dovolání, bylo podle přesvědčení Ústavního soudu dovolání druhým rozhodnutím dovolacího soudu zcela správně zamítnuto, když z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je druhé rozhodnutí odvolacího soudu správné.
S ohledem na výše uvedené a též na skutečnost, že obě napadená rozhodnutí jsou též dostatečně odůvodněna, Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení ústavně zaručených základních lidských práv stěžovatele neshledává.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu