ECLI:CZ:US:2008:4.US.229.08.1
sp. zn. IV. ÚS 229/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti, kterou podal stěžovatel V. V. C., zastoupený JUDr. Jaroslavem Skoupým, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Rakovník, Havlíčkova 584, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 30 Co 424/2007-78 ze dne 5. září 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu faxovým podáním dne 25. ledna 2008 a doplněnou podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 28. ledna 2008, se stěžovatel podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 30 Co 424/2007-78 ze dne 5. září 2007 s tvrzením, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z předložené ústavní stížnosti, přiložených příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu v Rakovníku sp. zn. 9 C 99/2006 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel žalobou doručenou Okresnímu soudu v Rakovníku dne 12. května 2006 se domáhal po žalovaných České republice - Ministerstvu průmyslu a obchodu a po městu Rakovník náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), zaplacení částky 10 405,- Kč s přísl. Vyčíslená škoda měla stěžovateli vzniknout tím, že Městský úřad Rakovník - obecní živnostenský úřad vydal dne 2. ledna 2004 rozhodnutí, jímž stěžovateli uložil pokutu podle ustanovení §58 odst. 4 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, ve výši 50 000,- Kč z důvodu, že v rozporu s vydaným tržním řádem uskutečňoval prodej bez příslušného rozhodnutí Městského úřadu Rakovník. Stěžovatel proti rozhodnutí podal odvolání a Krajský úřad Středočeského kraje rozhodnutím ze dne 20. dubna 2004 rozhodnutí městského úřadu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání. Důvodem byla skutečnost, že se správní orgán prvního stupně řádně nevypořádal s tím, zda na předmětnou provozovnu lze aplikovat tržní řád. Městský úřad Rakovník na to vydal dne 27. července 2004 rozhodnutí, kterým opět stěžovateli uložil pokutu ve výši 50 000,- Kč. Na základě odvolání stěžovatele Krajský úřad Středočeského kraje rozhodnutím ze dne 2. listopadu 2004 rozhodnutí městského úřadu zrušil, neboť dospěl k závěru, že tržní řád nemohl být v posuzované věci porušen a verdikt správního orgánu prvního stupně v daném případě nemá oporu v zákoně. Stěžovatel byl v řízení před správními orgány zastoupen advokátem, který si za poskytnuté právní služby účtoval částku 10 405,- Kč.
Okresní soud v Rakovníku rozsudkem č. j. 9 C 99/2006-44 ze dne 11. dubna 2007 žalobu vůči prvnímu i druhému žalovanému zamítl. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě nebylo vykonatelné rozhodnutí zrušeno pro nezákonnost a v tom, že si rozhodující orgán neopatřil dostatek důkazů či že důkazy nesprávně hodnotil, nelze spatřovat ani nesprávný úřední postup. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze rozsudkem napadeným ústavní stížností se s posouzením věci soudem prvního stupně ztotožnil a napadené rozhodnutí jako věcně správné potvrdil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zrekapituloval průběh řízení před obecnými soudy a tvrdil, že potvrzením rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem došlo k porušení základních práv stěžovatele zakotvených v Listině, a to jednak práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem soudu, jiného orgánu či orgánu veřejné správy podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Proto se domáhá zrušení napadeného rozhodnutí. Na podporu své argumentace stěžovatel odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 165/02 a sp. zn. I. ÚS 125/99 (in http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak Ústavní soud mnohokrát judikoval, jeho úkolem je poskytovat ochranu základních práv a svobod zakotvených v ústavním pořádku České republiky. Ústavní soud však není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Prostor k jeho zásahu je dán pouze tehdy, kdy skutkové (a následně právní) závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (provedenými důkazy) anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34, str. 257).
Jinými slovy řečeno, zásah ze strany Ústavního soudu připadá v úvahu teprve v případě zásadních vad v daném hodnotícím procesu, což obvykle nastává, když soudní rozhodnutí v příslušném ohledu postrádá adekvátní odůvodnění a soudní rozhodování tak vykazuje znaky libovůle, nebo v případě, kdy hodnocení důkazů nese známky zjevného faktického omylu nebo je zatíženo evidentní logickou chybou. Žádné takové pochybení ovšem Ústavní soud ve zkoumané věci nezjistil.
Ústavní soud konstatuje, že podanou ústavní stížností stěžovatel toliko pokračuje v polemice s právními závěry, ke kterým v rovině podústavního práva dospěly obecné soudy. Stěžovatel očekává, že Ústavní soud podrobí rozhodnutí obecných soudů dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že Krajský soud v Praze se podaným odvoláním stěžovatele podrobně zabýval a své rozhodnutí náležitě odůvodnil. Ústavní soud pak v celkovém zhodnocení poměrů stěžovatele a důvodnosti uplatňování práva z hlediska podmínek interpretace aplikovaných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. exces z předvídatelného nazírání či aplikační libovůli neshledal. Skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod pro podání ústavní stížnosti. Lze uzavřít, že napadeným rozhodnutím k tvrzeným zásahům do základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem nedošlo. Rozhodnutí napadené ústavní stížností pak ani nemůže být v rozporu s nálezy Ústavního soudu, na které v ústavní stížnosti stěžovatel odkázal, neboť ty se týkají odlišných skutkových okolností.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. května 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu