ECLI:CZ:US:2008:4.US.2344.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2344/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 1. října 2008 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti správkyně konkurzní podstaty úpadce Real Mercato, a. s. v likvidaci se sídlem v Opavě, Mgr. Ing. Evy Hepperové, se sídlem v Opavě, Zeyerova 20, zastoupené Mgr. Dr. Petrem Skalkou, advokátem se sídlem v Prostějově, Olomoucká 2613/4, proti výrokům o nákladech řízení rozsudků Krajského soudu v Brně sp. zn. 27 Co 723/2006 ze dne 19. 6. 2008 a Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 7 C 911/2003 ze dne 30. 6. 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práva na spravedlivý proces, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů a to v jejich výrocích o nákladech řízení.
Jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí, byla tato vydána v řízení zahájeném k žalobě předchůdce stěžovatelky - předchozího správce konkurzní podstaty úpadce Real Mercato a. s. v likvidaci se sídlem v Opavě. Žaloba na zaplacení částky 43.428,- Kč s přísl. směřovala proti žalované společnosti O. K. Kryštof s. r. o., která pro úpadce na základě ústní dohody prováděla stavební práce na čelním štítu stavby Billa Pelhřimov, jež spočívaly v obkladu stěny Certis deskami. Podle žaloby byly při předání díla na čelním štítu vady a nedodělky spočívající v nutnosti přebroušení a zatmelení štítu fasády. Tyto práce zadal úpadce jiné společnosti, která závady na základě objednávky odstranila a náklady na provedení mu vyfakturovala ve výši 46.473,-Kč. Žalobce pak žalovanému přefakturoval náklady spojené s odstraněním vad a nedodělků ve výši 43.428,-Kč. Tuto částku žalovaný nezaplatil a odmítal ji zaplatit s odůvodněním, že předmětem díla nebylo zatmelení štítu fasády, broušení a povrchová úprava, provedené práce byly také bez jakýchkoliv výhrad převzaty a žalobce také u žalovaného neuplatnil žádnou reklamaci těchto prací. Soud I. stupně po provedení dokazování rozhodl tak, že žalobu zamítl a neúspěšnému žalobci stanovil povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení v částce 33.498,50 Kč. Vycházel ze zjištění, že objednané práce byly řádně předány dne 22. 4. 1999, přičemž ze strany objednavatele nebyly shledány žádné vady ani nedodělky. Žalobce ani přes výzvu soudu nebyl schopen sdělit ani prokázat, zda u žalovaného byla uplatněna práva z odpovědnosti za vady a s jakým výsledkem, naopak z provedených důkazů bylo prokázáno, že žalovaný svým závazkům ze smlouvy o dílo dostál. Proto soud I. stupně žalobu stěžovatele zamítl a úspěšnému žalovanému přiznal podle §142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení v uvedené výši.
Odvolací soud, který věc posuzoval z podnětu odvolání podaného stěžovatelkou, rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil, když se zcela ztotožnil se skutkovým zjištěním i právním zhodnocením soudu I. stupně. Pokud se stěžovatelka v odvolacím řízení domáhala provedení důkazu návodem na ukládání desek Certis, pak tento důkaz odvolací soud neprovedl s poukazem na to, že odvolací řízení je vedeno v systému neúplné apelace, přičemž stěžovatelkou navržený důkaz již existoval v době řízení před soudem I. stupně a pro provedení v odvolacím řízení tak nesplňoval podmínky ustanovení §205a o. s. ř. O nákladech odvolacího řízení pak rozhodl podle §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a stěžovatelce stanovil povinnost nahradit žalovanému náklady právního zastoupení ve výši 19.804,50 Kč.
Proti těmto rozsudkům směřuje ústavní stížnost, a to proti výrokům nákladů řízení se týkajícím, které stěžovatelka považuje za nespravedlivé. V důvodech stížnosti zdůrazňuje, že bylo povinností správce konkurzní podstaty po prohlášení konkurzu na majetek úpadce tento majetek zjistit včetně jeho pohledávek a začít je vymáhat. Soudu byly předloženy důkazy svědčící o oprávněnosti žaloby, soud však uvěřil žalovanému. Až po vyhlášení rozsudku se jí podařilo zjistit další důkaz, kterým se snažila prokázat, jaké povinnosti žalovaný při pokládání Certis desek měl, odvolací soud však již tento důkaz neprovedl. Žalobě tak vyhověno nebylo a stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení, a to v částce, která je vyšší než byla částka žalovaná. S tím stěžovatelka nesouhlasí a soudům obou stupňů vytýká, že nebraly ohled na to, že žalobce je správcem konkurzní podstaty s povinnostmi shora uvedenými a přiznaly žalovanému, který do podstaty podle ní evidentně dluží peníze, náklady řízení v plné výši a neaplikovaly moderační právo. Dle jejího názoru je situace žalobce, který se domáhá plnění dlužné částky do konkurzní podstaty, důvodem hodným zvláštního zřetele pro použití ustanovení §150 o. s. ř. Rozhodnutí soudů obou stupňů týkající se nákladů řízení proto považuje za porušení práva na spravedlivý proces, a to také proto, že nemohla v odvolacím řízení náležitě odůvodnit důvody zvláštního zřetele hodné a uplatnit tak moderační právo a dále z toho důvodu, že náklady řízení převyšují žalovanou částku. Dovolává se také judikatury Ústavního soudu (zejména na nálezů sp. zn. III. ÚS 1378/07 a II. ÚS 828/06, I. ÚS 1236/07, II. ÚS 198/07, I. ÚS 352/05, IV. ÚS 1/04 a I. ÚS 257/05) z nichž cituje a navrhuje zrušení shora označených rozhodnutí v napadených výrocích.
Poté, co se seznámil s argumentací ústavní stížnosti a obsahem napadených rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví a není obecným soudům nadřízen. Není tak povolán k přezkumu aplikace "jednoduchého práva". Zastává stanovisko, že rozdílný názor na interpretaci podústavního práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (mezi mnohými viz např. nález ze dne 29. května 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97, uveřejněný pod č. 66 ve svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). To platí i pro interpretaci příslušných ustanovení procesních předpisů upravujících náklady řízení a jejich náhradu. Ústavní soud proto při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například když zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem nebo že bylo zasaženo i jiné základní právo (viz nález sp. zn. II. ÚS 259/05). Takový stav však Ústavní soud v dané věci nezjistil.
V posuzovaném případě soudy obou stupňů při rozhodování o nákladech řízení postupovaly v souladu s ustanovením §142 odst. 1 o. s. ř. a v řízení úspěšnému žalovanému přiznaly právo na náhradu nákladů řízení. Oba soudy se ve svém náhledu na danou věc nijak nerozcházely, naopak zcela se ztotožňovaly jak v poměru k rozhodnutí ve věci samé, tak v poměru k rozhodnutí o nákladech řízení, ani jeden z nich také o aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. neuvažoval (a pokud tak uvažovala stěžovatelka, nic nebránilo tomu, aby z opatrnosti v odvolání - pro případ, že mu nebude vyhověno - úvahu o použití tohoto ustanovení odvolacímu soudu nabídla). Již z uvedených důvodů není odkaz stěžovatelky na část nálezů Ústavního soudu, jichž se dovolává (např. III. ÚS 1378/07, I. ÚS 1236/07) případný, neboť v nich byla procesní situace zcela odlišná. Ani nálezy zbývající, na něž stěžovatelka poukazuje, nejsou pro skutkovou odlišnost věcí srovnatelné. Navíc možno odkázat na další, stěžovatelkou pomíjenou, judikaturu Ústavního soudu (např. IV. ÚS 59/03, IV. ÚS 620/01), podle níž posouzení podmínek aplikace §150 o. s. ř. v konkrétní věci je výlučnou záležitostí obecného soudu, na němž je, aby uvážil, které z ustanovení občanského soudního řádu, upravujících rozhodování o nákladech řízení, je nejvhodněji a v souladu se zákonem v konkrétním případě použitelným s tím, že ústavní přezkum těchto rozhodnutí s ohledem na povahu věci může spadat do pravomoci Ústavního soudu jen zcela výjimečně, např. v případě extrémního vybočení z pravidel upravujících předmětné řízení, k čemuž však v projednávané věci nedošlo. Extrémní vybočení z pravidel upravujících rozhodování o nákladech řízení v posuzovaném případě zjištěno nebylo, obecné soudy postupovaly zcela standardně. Sám fakt, že žalobcem byl správce konkurzní podstaty ještě použití ustanovení §150 o. s. ř. nemůže opodstatňovat, neboť tento je povinen při výkonu své funkce postupovat s odbornou péčí, tedy i v případech soudních sporů postupovat kvalifikovaně (a mj. nabídnout soudu řádně a včas všechny dostupné důkazy na podporu svých tvrzení).
Ústavní soud tak uzavírá, že v posuzovaném případě zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky zjištěn nebyl, a proto byla její stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. října 2008
Miloslav Výborný
předseda senátu Ústavního soudu