ECLI:CZ:US:2008:4.US.2410.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2410/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného v právní věci stěžovatele Ing. J. L., zastoupeného JUDr. Pavlem Kavinkem, advokátem se sídlem Králodvorská 16, Praha 1, o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 44 To 456/2008 ze dne 7. 8. 2008 a usnesení Městského státního zastupitelství v Praze sp. zn. 1 KZV 7/2008 ze dne 17. 7. 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 25. 9. 2008 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci.
Z obsahu ústavní stížnosti, z jejích příloh, a z odůvodnění níže uvedených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 1 Nt 123/2008 ze dne 16. 4. 2008 vzat do vazby v souvislosti s podezřením ze spáchání trestného činu podvodu dle §250 odst. 1,4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon") ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 téhož předpisu, a to z důvodů uvedených v §67 písm. a), b) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Stížnost stěžovatele proti tomuto rozhodnutí byla usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. 44 To 282/2008 ze dne 27. 5. 2008 zamítnuta. Usnesením Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství") sp. zn. 1 KZV 7/2008 ze dne 17. 7. 2008 bylo podle §71 odst. 3 trestního řádu rozhodnuto, že se stěžovatel ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) trestního řádu. Stížnost stěžovatele byla městským soudem opětovně zamítnuta, a to usnesením sp. zn. 44 To 456/2008 ze dne 7. 8. 2008.
Stěžovatel napadl svou ústavní stížností posledně uvedené rozhodnutí městského státního zastupitelství a na něj navazující usnesení městského soudu, přičemž namítal, že v průběhu trestního řízení nebyly prokázány žádné konkrétní skutečnosti, odůvodňující obavu z jednání uvedeného v ustanovení §67 písm. a), c) trestního řádu, a tedy že v jeho případě nebyl naplněn žádný z tvrzených vazebních důvodů. Stěžovatel v této souvislosti uvedl, že toliko typová hrozba vysokého trestu sama o sobě pro naplnění vazebního důvodu dle §67 písm. a) trestního řádu nedostačuje a že je vždy třeba do hodnocení zahrnout konkrétní okolnosti mající vliv na stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost, jakož i poměry obviněného. Rovněž je třeba zvážit nejen předpokládanou výši trestu, ale také zda tato výše trestu zakládá důvodnou obavu, že obviněný uprchne či že se bude skrývat, aby se tak vyhnul trestnímu stíhání. V tomto smyslu vyznívá mimo jiné i nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 603/07 ze dne 7. 6. 2007 a rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Rochlinová proti Rusku. Stěžovatel dále polemizoval se závěrem městského soudu, že byl jedním z hlavních pachatelů trestné činnosti, a poukázal na skutečnosti, které dle jeho názoru vyvracely obavu, že by mohl uprchnout či se skrývat. Stěžovatel konstatoval, že trestní stíhání vůči některým spoluobviněným bylo zahájeno se značným časovým předstihem před tím, než začal být on sám trestně stíhán, a měl-li by skutečně v úmyslu dopustit se jednání popsaného v §67 písm. a) trestního řádu, v mezidobí tak mohl snadno učinit. S žádnou z výše uvedených námitek se však stížnostní soud dostatečně nevypořádal. Stejně tak nebylo odůvodnění napadených rozhodnutí dostatečné ani ve vztahu k vazebnímu důvodu uvedenému v §67 písm. c) trestního řádu, když skutečnosti, jimiž městské státní zastupitelství a městský soud další trvání předstižné vazby odůvodnily, byly pouhými spekulacemi bez jakékoliv konkrétní opory ve spisovém materiálu. Stěžovatel dále konstatoval, že v průběhu trestního stíhání nedošlo ke konkretizaci a precizaci původních indicií odůvodňujících jeho trestní stíhání a za těchto okolností nemůže takové obvinění ospravedlnit další pokračování vazby. Stěžovatel následně obsáhle rozvedl, z jakých důvodů považuje trestní stíhání své osoby za nedůvodné a poukázal i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle níž nesmí být osoba držená ve vazbě nucena prokazovat, že nemůže být považována za osobu podezřelou ze spáchání závažného trestného činu, resp. nelze na ni toto důkazní břemeno přenášet. Přestože institut vazby nemá plnit funkci donucovací a represivní, je ho v projednávané věci orgány činnými v trestním řízení užíváno k nátlaku na stěžovatele. Státní orgány se tak dopustily libovůle a porušení principu neviny a tedy v ústavní rovině neoprávněného zásahu do základních práv a svobod zakotvených v čl. 8 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Nadto vazební slyšení stěžovatele konané dne 7. 8. 2008 mělo toliko formální povahu, nebyl mu přítomen státní zástupce, přičemž Ústavní soud vyslovil právní názor, že kdyby byl obžalovaný ponechán ve vazbě poté, co by obžaloba eventuálně neoponovala námitkám či pochybnostem vyvstalým při slyšení a její aktivitu by nahrazoval soud, jednalo by se o porušení principu rovnosti účastníků řízení. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud usnesení městského soudu sp. zn. 44 To 456/2008 ze dne 7. 8. 2008 a usnesení městského státního zastupitelství sp. zn. 1 KZV 7/2008 ze dne 17. 7. 2008 svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní soud následně napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti byla především námitka, že důvody uváděné orgány činnými v trestním řízení nejsou z hlediska naplnění zákonných vazebních důvodů uvedených v §67 písm. a) a písm. c) trestního řádu dostatečné a další setrvání stěžovatele ve vazbě je tak porušením jeho ústavně zaručeného práva vyplývajícího z čl. 8 odst. 5 Listiny. V tomto ohledu nemohl Ústavní soud stěžovateli přisvědčit.
Ve vztahu k námitce nedostatečnosti odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud podotýká, že z hlediska ústavněprávního musí z usnesení o ponechání ve vazbě vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Pakliže odůvodnění rozhodnutí o ponechání ve vazbě neobsahuje konkrétní skutečnosti, odůvodňující obavu z naplnění některého z vazebních důvodů dle §67 trestního řádu, jsou právní závěry v rozhodnutích učiněné porušením ústavního principu zákazu libovůle. Pro všechny tři vazební důvody je v konkrétním případě rozhodující posouzení, zda obviněný svým jednáním sám zavdá příčinu k příslušné obavě nebo zda existuje taková objektivní konstelace vazebních důvodů, jež vzetí do vazby opodstatňuje (srov. např. nález III. ÚS 188/99 ze dne 4. 11. 1999, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 16, nález č. 156, str. 157 a násl., nález I. ÚS 62/96 ze dne 12. 9. 1996, publikovaný tamtéž, svazek 6, nález č. 74, str. 27 a násl., a usnesení III. ÚS 605/04 ze dne 18. 11. 2004, publikováno tamtéž, svazek 35, usnesení č. 55, str. 633 a násl).
Dle právního názoru vysloveného v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 566/03 ze dne 1. 4. 2004 (publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, str. 3 a násl.) je hrozba vysokým trestem sama o sobě konkrétní skutečností, jež zakládá důvodnou obavu, že obviněný uprchne či že se bude skrývat, aby se vyhnul trestnímu stíhání. To vše ovšem za předpokladu dostatečné konkretizace a individualizace trestněprávní kvalifikace skutku ve vztahu k obviněnému a pouze tehdy, jestliže na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu lze předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně kolem osmi let. Je pravdou, že usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 1 Nt 123/2008 ze dne 16. 4. 2008, usnesení městského soudu sp. zn. 44 To 282/2008 ze dne 27. 5. 2008 ani usnesení městského státního zastupitelství sp. zn. 1 KZV 7/2008 ze dne 17. 7. 2008 tento požadavek důsledně nenaplnilo, když v odůvodnění těchto rozhodnutí je přítomen toliko odkaz na v úvahu přicházející trestní sazbu trestu odnětí svobody, která se pohybovala v rozmezí od pěti do dvanácti let. Tento nedostatek byl nicméně následně zhojen usnesením městského soudu sp. zn. 44 To 456/2008 ze dne 7. 8. 2008, v němž soud poukázal na podíl pachatele na jednání, jež je předmětem trestního stíhání, přičemž konstatoval, že bez něj by ke spáchání trestného činu dojít nemohlo. S přihlédnutím k těmto skutečnostem městský soud dovodil, že trest, který stěžovateli reálně hrozí, se pohyboval ve výši schopné založit důvodnou obavu z jednání uvedeného v §67 písm. a) trestního řádu.
Co se týče vazebního důvodu dle §67 písm. c) trestního řádu, toto ustanovení předpokládá existenci konkrétních skutečností, odůvodňujících obavu, že obviněný bude mimo jiné opakovat trestnou činnost, pro níž je stíhán. Tato podmínka bude splněna zejména tehdy, jestliže stěžovatel zavdá příčinu k takové obavě svým jednáním, nicméně v závislosti na konkrétním případu může být shledána dostatečnou, jak již bylo uvedeno výše, i určitá konstelace objektivní. Zmíněnou objektivní konstelaci obecné soudy zjevně spatřovaly především právě v charakteru stíhané trestné činnosti, v celém jejím kontextu a jí předcházejícímu vývoji a její pohnutce. Cílem stíhaného trestního jednání stěžovatele mělo být získání finančních prostředků podvodným způsobem, tyto se nepodařilo zajistit v plném rozsahu a byla proto dána obava, že by se stěžovatel mohl podílet na manipulaci s těmito prostředky, přičemž jednání stěžovatele bylo zištně motivováno. I v tomto ohledu tedy shledal Ústavní soud odůvodnění napadených rozhodnutí dostatečným.
Z konstantní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že výklad znaků "konkrétních skutečností" odůvodňujících vazbu ve smyslu §67 trestního řádu především věcí obecných soudů, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace té které věci musí svědomitě posoudit, zda vazba vůbec či její další trvání je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak (srov. nález sp. zn. III. ÚS 18/96 ze dne 26. 9. 1996, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, nález č. 88, str. 145 a násl.). Do těchto úvah obecných soudů se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem, tak jak stanoví čl. 8 odst. 5 Listiny. Zásah do práva stěžovatele by představovalo zejména takové rozhodnutí, které by obsahovalo jen povšechné a obecné odůvodnění v podstatě jen citující text příslušných zákonných důvodů vazby bez odkazu na konkrétní okolnosti zakládající existenci vazebních důvodů. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.
K námitkám stěžovatele, týkajícím se důkazní situace, o něž tento opíral nedůvodnost vazby, Ústavní soud uvádí, že hodnocení důkazů doposud ve věci shromážděných je prováděno pouze pro účely rozhodování o vazbě, které není a ani nesmí být rozhodováním o vině či nevině obviněného. Vazba je pouze zajišťovací institut, sloužící k dosažení účelu trestního řízení. Rozhodování o ní nespočívá na principu jistoty bez důvodných pochybností, ale vždy je vedeno v rovině pravděpodobnosti ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. To za současného konstatování, jak tomu bylo v projednávané věci, že zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který je vedeno trestní stíhání stěžovatele, byl spáchán, má znaky trestného činu dle ustanovení §250 odst. 1,4 trestního zákona a jsou zřejmé i důvody k podezření, že daný trestný čin spáchal právě stěžovatel. Ústavnímu soudu, jenž není součástí soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 91 Ústavy České republiky), nepřísluší přezkoumávat po věcné stránce, jsou-li dány či nikoliv důvody k podezření, zda stěžovatel spáchal nebo nespáchal stíhaný trestný čin.
Pokud jde o další námitky obsažené v ústavní stížnosti, opakované odkazy stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 603/07 ze dne 7. 6. 2007 nebyly případné, neboť tento byl přijat za zcela odlišných skutkových okolností, a to konkrétně za situace, kdy orgány činné v trestním řízení při svém rozhodování o prodloužení vazby nikterak nezohlednily nové skutečnosti, které vyšly v průběhu trestního řízení najevo. Co do námitky formálnosti veřejného slyšení z důvodu nepřítomnosti státního zástupce, vycházející z obiter dicta citovaného nálezu, pak Ústavní soud uvádí, že stěžovatel v průběhu veřejného slyšení nad rámec svého písemného podání toliko předložil potvrzení cestovní kanceláře CEKARE, prokazující jeho účast na zájezdu do Francie, čímž vyvracel tvrzení státní zástupkyně, že se v téže době zdržoval ve Švýcarsku, kde měl uschovat výnos z trestné činnosti. V tomto ohledu shledal městský soud námitky stěžovatele důvodnými a další trvání vazby již o tuto skutečnost neopíral. Nebylo tedy zřejmé, jakým způsobem se měla nepřítomnost státního zástupce u veřejného slyšení negativně projevit v právní sféře stěžovatele a sám stěžovatel v ústavní stížnosti žádné konkrétní negativní následky neuvedl.
Konečně namítal-li stěžovatel, že v odůvodnění nebylo reagováno na veškeré námitky, které ve svých podáních vznesl, odkazuje Ústavní soud na svou ustálenou judikaturu, jakož i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, z níž plyne, že ačkoli čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. čl. 36 odst. 1 Listiny soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, nemůže být tento závazek chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, Van Hurk proti Nizozemí, 1994). Z odůvodnění napadených rozhodnutí bylo přitom zřejmé, že se městské státní zastupitelství, resp. městský soud, s námitkami stěžovatele podrobně seznámily, nicméně je nepovažovaly za způsobilé vyvrátit důvodnou obavu z jednání uvedeného v §67 písm. a) a c) trestního řádu. I v tomto směru tedy napadená rozhodnutí z hlediska ústavněprávního obstála.
Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2008
Michaela Židlická
předsedkyně senátu