ECLI:CZ:US:2008:4.US.2591.08.1
sp. zn. IV. ÚS 2591/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. listopadu 2008 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, ve věci navrhovatele J. S., zastoupeného JUDr. Janem Svobodou, advokátem se sídlem Příkop 2a, 602 00 Brno, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 19. srpna 2008 č. j. 1 KZV 13/2008-127 a usnesení Policie ČR, správy Jihomoravského kraje, služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality, ze dne 13. května 2008 ČTS: PJM-644/TČ-03-2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností navrhovatel napadl v záhlaví označené usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně, jímž byla zamítnuta stížnost směřující do tamtéž uvedeného a ústavní stížností taktéž napadeného usnesení Policie ČR, kterým bylo proti němu dle §160 odst. 1 tr. řádu zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání pokračujícího trestného činu úvěrového podvodu ve smyslu §250 odst. 1, odst. 5 tr. zák., dílem dokonaného (v bodech I., II.1, II.2), dílem ve stadiu pokusu dle §8 odst. 1 tr. zák. (zbytek bodu č. II), a to ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Popisu skutku vylíčenému v usnesení policejního orgánu navrhovatel vytýká absenci obligatorních znaků označeného trestného činu, zejména jeho subjektivní stránky, přičemž vlastní odůvodnění rozhodnutí považuje co do opory jeho výroku v důkazním ohledu za nedostatečné. Totéž - absenci dostatečných rozhodovacích důvodů namítá stěžovatel následně i ve vztahu k rozhodnutí státního zástupce s poukazem na to, že se přesvědčivě nevypořádal s jeho výhradami uplatněnými ve stížnosti. Vzhledem k těmto v naraci návrhu blíže rozvedeným okolnostem, jakož i tomu, že je stíhán vazebně, se stěžovatel cítí být dotčen ve svém ústavně zaručeném základním právu zakotveném v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Z toho důvodu se domáhá, aby Ústavní soud napadená rozhodní orgánů činných v trestním řízení nálezem zrušil, a dále, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Z dnes již ustálené a dostatečně stabilizované judikatury se podává, že ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, tj. zejména v kontextu se současným zásahem do osobní svobody jednotlivce, kdy jsou napadena samotná vazební rozhodnutí [srov. kupř. nálezy sp. zn. I. ÚS 46/96 (uveřejněný pod č. 43 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, Sv. 5, s. 363 a násl.), IV. ÚS 582/99 (uveřejněný pod č. 30 tamtéž, Sv. 17, s. 221 a násl.)], za zcela nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí [srov. kupř. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 (uveřejněný pod č. 78 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, Sv. 4, s. 243 a násl), obdobně např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03 (www.usoud.cz) a další].
Z uvedeného je zřejmé, že možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je tedy v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy, jež jsou výrazem svévole orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit.
Z tohoto pohledu nelze ústavní stížností napadené usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně podřadit pod kategorii rozhodnutí, vzhledem k jejichž obsahu Ústavní soud shledává důvod pro svou naprosto výjimečnou ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve stadiu přípravného řízení. Pokud totiž Ústavní soud v daném směru v minulosti ojediněle vykročil ze své ustálené judikatury, učinil tak pouze v situaci, kdy na (v řádně odůvodněné stížnosti do usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání uvedené) konkretizované a nikoli také zcela bezvýznamné námitky stěžovatele reagovalo státní zastupitelství apodiktickým a v podstatě nic neříkajícím závěrem, dle něhož (stěžovatelem napadený postup) byl „shledán zcela oprávněným“, aniž by bylo možno alespoň na rozhodovací důvody, které k takovému rozhodnutí okresní státní zastupitelství vedly, usoudit [srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/02 (uveřejněný pod č. 105 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, Sv. 30, s. 471 násl.), usnesení sp. zn. III. ÚS 554/03 (uveřejněné pod č. 4 tamtéž, Sv. 32, s. 467 a násl.)]. Vlastní usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání nicméně ani tehdy Ústavní soud věcně jakkoli nepřezkoumával [ke shora konstatovaným závěrům přiměřeně srov. i nálezy sp. zn. III. ÚS 631/04 (uveřejněný pod č. 24 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, Sv. 40, s. 203 a násl.), I. ÚS 661/05 (uveřejněný pod č. 40 tamtéž, Sv. 40, str. 331 a násl.) a I. ÚS 3038/07 (www.usoud.cz)].
V nyní posuzované věci státní zástupce v rozsahu nezbytném, nicméně relativně dostatečně konkrétním a v dané fázi řízení sluší se zdůraznit akceptovatelným způsobem na námitky navrhovatele reagoval, když odůvodnění předmětného usnesení vychází posléze z toho, že po přezkoumání spisového materiálu a napadeného usnesení dospěl jednak k závěru, že bylo vydáno za podmínek, které jsou předpokládány v §160 odst. 1 tr. řádu a dále, s ohledem na stav dokazování a důkazní situaci v dané fázi řízení, k tomu, že je důvodné konstatovat existenci kvalifikovaného podezření v rozhodnutí policejního orgánu skutkově a právně popsaného.
Vycházeje z uvedeného, Ústavní soud shledal, že je nutno posoudit ústavní stížnost z hlediska naznačených kritérií jako návrh zjevně neopodstatněný, a proto ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Náhradu nákladů řízení potom stěžovateli nepřiznal, neboť k tomu s ohledem na dikci ustanovení §62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. nebyly dány zákonné podmínky.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2008
Miloslav Výborný
předseda senátu Ústavního soudu