ECLI:CZ:US:2008:4.US.2732.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2732/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného v právní věci stěžovatelů G. M., Ing. P. C., N. T., zastoupených Mgr. Jitkou Logesovou, advokátkou se sídlem Na Příkopě 19, Praha l, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č.j. 5 Cmo 146/2007-176 ze dne 27. června 2007 a usnesení Krajského soudu v Brně č.j. 50 Cm 31/2007-23 ze dne 8. března 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 22. 10. 2007 doručena ústavní stížnost, jíž se všichni výše uvedení stěžovatelé domáhali zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci č.j. 5 Cmo 146/2007-176 ze dne 27. června 2007 i usnesení Krajského soudu v Brně č.j. 50 Cm 31/2007-23 ze dne 8. března 2007 a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Uvedenými usneseními postupně soudy zamítly, resp. odmítly návrh na nařízení předběžného opatření. Návrh na nařízení předběžného opatření stěžovatelé podali v rámci soudního řízení, v němž se jedná o posouzení platnosti usnesení, která vzešla z údajné valné hromady společnosti Moravské naftové doly, a. s., která se měla konat dne 19. 1. 2007 s tím, že tento návrh směřuje proti osobám, které měly být údajně zvoleny členy, resp. předsedou a místopředsedou představenstva společnosti Moravské naftové doly, a. s. V ústavní stížnosti stěžovatelé Ústavnímu soudu předkládají tvrzení, že Vrchnímu soudu v Olomouci podali důkazy, které ukazují, že společnost KKCG SE, jakožto nepřímý akcionář, se snaží ovládnout společnost - podle stěžovatelů protiprávně - na úkor společností E.ON Ruhrgas International a Slovenský plynárenský priemysel, jež jsou rovněž nepřímými akcionáři. Jedním z pokusů, které mají vést k ovládnutí, bylo i výše uvedené svolání valné hromady dne 19. 1. 2007. Dle názoru stěžovatelů se žádná valná hromada v uvedený den nekonala, neboť nebyl přítomen ani jeden z akcionářů (ani jeden z jejich řádně zmocněných zástupců). Žádná usnesení nemohla být valnou hromadou přijata. Stěžovatelé tedy podali žalobu, kterou se v obchodněprávní rovině u obecných soudů domáhají vyslovení neplatnosti údajně přijatých usnesení valné hromady, neboť podle jejich názoru není možné, v souladu s nynější judikaturou, žalovat dle ustanovení §80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, žalobou na určení, že valná hromada se nekonala. V rámci řízení o neplatnosti valné hromady podali stěžovatelé výše zmíněný návrh na předběžné opatření. Mají totiž za to, že v rámci řízení o neplatnosti valné hromady jde o ochranu investice zahraničních akcionářů. K ochraně jejich práv je třeba do doby rozhodnutí ve věci samé alespoň nařízení předběžného opatření, které by zabránilo vyvedení majetku ze společnosti Moravské naftové doly, a. s. Tím, že obecné soudy zamítly návrh na vydání předběžného opatření, došlo podle názoru stěžovatelů k porušení jejich ústavně zakotveného práva na spravedlivý proces, který je garantován zejména článkem 36 Listiny.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyložil, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem. Z tohoto důvodu zpravidla posuzuje Ústavní soud souladnost civilního řízení se zásadami spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy až po jeho skončení a hodnotí ji v kontextu celého jeho průběhu. Pouze výjimečně podrobuje Ústavní soud přezkumu rovněž některá rozhodnutí obecných soudů, jež pravomocnému skončení řízení předcházejí, či po něm následují, a to zejména za podmínky, že vydáním takového rozhodnutí bylo přímo a neodčinitelně zasaženo i do některého dalšího z ústavně zaručených práv. Co se týče rozhodnutí o nařízení předběžného opatření, Ústavní soud je ze svého přezkumu nevylučuje; nicméně, s ohledem na povahu těchto rozhodnutí, je přezkum zúžen na posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), zda bylo nařízeno k tomu příslušným orgánem a zda se nejednalo ze strany rozhodujícího orgánu o projev svévole (srov. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 16, str. 171; usnesení sp. zn. IV. ÚS 1164/07 a další).
Podle Ústavního soudu je tedy nutné přezkoumat, zda rozhodnutí nenařídit předběžné opatření bylo v souladu s právě vymezenými podmínkami. Zákonná úprava předběžných opatření zakotvená v zákoně č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") - ustanovení §74 a násl. - vychází primárně z toho, že pro nařízení předběžného opatření je nutné alternativní splnění dvou základních podmínek: 1) je třeba, aby zatímně byly upraveny poměry účastníků řízení, 2) existuje obava, že výkon rozhodnutí soudu bude ohrožen. Podle stěžovatelů v předmětné věci existuje právě obava, že výkon rozhodnutí soudu bude ohrožen, neboť "osoby jednající v zájmu pouze jednoho z akcionářů akciové společnosti (...) mohou až do pravomocného rozhodnutí ve věci samé (často v řádu let) zneužívat situace a činit rozsáhlé dispozice s majetkem společnosti bez ohledu na ostatní akcionáře společnosti ... ." (strana 3 ústavní stížnosti). Na tomto místě je třeba uvést, že "existenci obavy" nelze vykládat tak, že stačí, pociťují-li stěžovatelé subjektivně, že chováním části akcionářů může být eventuálně výkon rozhodnutí ohrožen, ale tak, že takovýto subjektivní pocit stěžovatelů musí mít základ v reálném chování části akcionářů, což musí stěžovatelé osvědčit. Z rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci je patrné, že dostál své povinnosti náležitě uvážit, zda jsou naplněny zákonem stanovené podmínky pro nařízení předběžného opatření, když se neztotožnil se značně formálním odůvodněním napadeného usnesení Krajského soudu v Brně a celou věc znovu přezkoumal. Přitom právě skutečnost, zda se odvolací soud věcí náležitě zabýval, je pro Ústavní soud směrodatná, protože touto skutečností by mohlo být porušeno právo stěžovatelů na spravedlivý proces. Naopak hodnocení předpokladů návrhu na nařízení předběžného opatření (tedy nutnost zatímně upravit poměry mezi účastníky řízení, či existence obavy, že výkon rozhodnutí soudu bude ohrožen) vychází z podústavního - jednoduchého - práva a přísluší tak zásadně obecným soudům. Ústavní soud může toliko uvážit, zda lze usuzovat na takové pochybení obecných soudů, které by znamenalo vybočení ze zákonných zásad hodnocení předestřených předpokladů pro nařízení předběžného opatření [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 460/98 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 13, str. 151; nález sp. zn. I. ÚS 375/2000 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 27, str. 33; nález sp. zn. II. ÚS 343/02 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 28, str. 223; nález sp. zn. I. ÚS 69/04 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, str. 113]. Lze konstatovat, že k tomuto vybočení došlo v řízení soudu prvního stupně, což však bylo odvolacím soudem napraveno. To, že předběžné opatření nebylo nařízeno ani Vrchním soudem v Olomouci, na této situaci nic nemění.
Na základě výše uvedených skutečností je možno uzavřít, že nenařízením předběžného opatření nebylo zasaženo, ba dokonce nebylo porušeno základní subjektivní právo (svoboda) stěžovatelů, právo na spravedlivý proces nevyjímaje.
Ústavní soud proto tuto ústavní stížnost odmítl v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., zákon o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2008
Michaela Židlická
předsedkyně senátu