ECLI:CZ:US:2008:4.US.2813.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2813/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. února 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti Romana Vytejčka, soudního exekutora, Exekutorský úřad se sídlem v Praze, Hostivařská 1109, zastoupeného JUDr. Stanislavem Vytejčkem, advokátem, Advokátní kancelář v Benešově, Hráského 406, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2007, čj. 22 Co 303/2007-41, a výroku III. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 12. 2006, čj. 13 Nc 14587/2002-30, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 26. 10. 2007 a doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 10. 2007 se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť měl za to, že jimi byla porušena jeho základní práva a svobody zaručené v Listině základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Obvodní soud rozhodl o zastavení exekuce z důvodu uvedeného v ustanovení §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. za použití §52 odst. 1 exekučního řádu a zároveň uložil - stěžovaným výrokem III. svého usnesení - povinnému zaplatit soudnímu exekutorovi (stěžovateli) náklady exekuce; k odvolání stěžovatele městský soud usnesení obvodního soudu v náhradově nákladovém výroku potvrdil; náhrada nákladů odvolacího řízení nebyla přiznána žádnému z účastníků.
Obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před soudy obou instancí, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou stěžovateli i ostatním účastníkům řízení známy.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti považuje postavení soudce a exekutora za rovnocenné, neboť jsou oba ze zákona nezávislí a jejich postavení je vyjádřeno stejným způsobem. Soudce i exekutor nemůže bez závažného důvodu odmítnout věc, jejímž provedením byl pověřen. Zákon svěřuje soudnímu exekutorovi výkon moci soudní ve stanoveném rozsahu, se stejnými atributy, s jakými je vykonávána soudci. Z toho stěžovatel dovozuje, že je nutné vytvořit exekutorům stejné materiální podmínky jako soudcům. Pokud soud rozhodne tak, že v exekuci, která je zastavena pro nemajetnost povinného, je povinný povinen zaplatit náklady exekuce, je zřejmé, že celé náklady exekuce nese exekutor ze svého. Napadené rozhodnutí tedy ve svém důsledku odporuje ustanovení čl. 1 odst. 1 Listiny, neboť stát jedné skupině osob vykonávajících veřejnou moc (soudcům) garantuje vyplacení odměny ze jejich práci, a to bez ohledu na její výsledek, přičemž soudnímu exekutorovi za tutéž práci při výkonu veřejné moci žádnou přiměřenou garanci na vyplacení odměny nedává.
Ústavní soud přezkoumal skutkovou a právní stránku věci, a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se otázkou postavení exekutora a jeho nároky na uhrazení nákladů exekuce zabýval již v řadě svých rozhodnutích (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 150/04, II. ÚS 313/05, IV. ÚS 180/06, IV. ÚS 602/06, dostupné na http://nalus.usoud.cz). K problematice náhrady nákladů exekuce považoval Ústavní soud za potřebné se explicitně vyjádřit i ve stanovisku pléna pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 ze dne 12. 9. 2006 (viz http://nalus.usoud.cz), jímž zároveň sjednotil svoji předcházející ne zcela jednotnou judikaturu. V uvedeném stanovisku vyjádřený názor byl potvrzen i v nálezu ze dne 1. 3. 2007, Pl. ÚS 8/06, (viz http://nalus.usoud.cz). Závěry pléna Ústavního soudu je senát Ústavního soudu vázán.
Ve shora uvedeném stanovisku ze dne 12. 9. 2006 (jež je stěžovateli i obecným soudům evidentně známo) Ústavní soud konstatoval, že není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případech, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému.
V bodu 7. uvedeného stanoviska Ústavní soud konstatoval, že nelze přisvědčit tvrzení o rovnocenném postavení soudu a exekutora při rozhodování o nákladech exekuce. Exekutor má totiž v průběhu exekuce dvojí postavení a jeho charakter se mění. Je totiž třeba odlišovat vlastní exekuční činnost při vymáhání pravomocného rozhodnutí, kdy vystupuje jako veřejný činitel, od jeho postavení při rozhodování soudu o nákladech řízení, kdy je v postavení účastníka řízení. Ani v případě vlastního provádění exekuce, byť byla na exekutora přenesena faktická realizace části soudní pravomoci v oblasti výkonu rozhodnutí, není jeho postavení zcela shodné s postavením soudce. Exekutor je na výsledku exekuce především materiálně zainteresován a i při provádění exekuce prostřednictvím soudního exekutora jsou zásadní rozhodnutí týkající se exekučního řízení ponechána na nestranném, nezávislém a na výsledku exekuce hmotně nezúčastněném soudu. Skutečnost, že zákon - exekuční řád - přenesl některá oprávnění soudu na soudního exekutora, tedy nezakládá rovné postavení soudce a exekutora. Ostatně pokud by tomu tak bylo, nemohl by být exekutor vůbec účastníkem řízení před Ústavním soudem, a to ani v případě rozhodování soudu o nákladech řízení, neboť stát není nositelem lidských práv a svobod. I v další aspektech projednávaného případu lze na uvedené stanovisko Ústavního soudu odkázat, neboť se na případ plně vztahuje.
Právní názor stěžovatele na postup při vyúčtování zálohy oprávněnému není dle názoru Ústavního soudu správný. K charakteru zálohy a postupu při jejím vyúčtování se vyjádřil již Nejvyšší soud ve stanovisku ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. Cpjn 200/2005, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4/2006, str. 318, ve kterém uvedl: "Správné posouzení této otázky musí vycházet z obecného vnímání zálohy coby plnění, jež podléhá vyúčtování, a rozlišovat mezi situacemi, kdy povinnost k náhradě nákladů exekučního řízení má při zastavení exekuce (ve smyslu §52 odst. 1 ex. ř., §271 o.s.ř.) povinný a kdy oprávněný. V prvním případě tvoří oprávněným složená záloha jeho náklad (náklad oprávněného ve smyslu §87 odst. 2 ex.ř.) a náklady exekuce (§87 odst. 1 ex. ř.), jež na povinném může žádat exekutor, se tím snižují. V druhém případě je exekutorovi povinen oprávněný zaplatit na náhradě nákladů exekuce jen tu jejich část, jež složenou zálohu převyšuje." Ústavní soud považuje takto traktovaný právní názor Nejvyššího soudu za ústavně konformní.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2008
Michaela Židlická, v. r.
předsedkyně senátu