ECLI:CZ:US:2008:4.US.2983.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2983/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatele K. K., zastoupeného Mgr. Kateřinou Mayerovou Bitterovou, advokátkou se sídlem v Teplicích, Baarova 1594/16, o ústavní stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 26. 2. 2007, č.j. 2 Nt 502/2006-8, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2007, č.j. 9 To 336/2007-28, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 21. 11. 2007 doručen telefaxem učiněný návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), následně doplněný písemným vyhotovením návrhu, které Ústavní soud obdržel dne 22. 11. 2007, jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených usnesení obecných soudů, jimiž Okresní soud v Nymburce (dále jen "okresní soud") v trestní věci stěžovatele, o návrhu na povolení obnovy řízení, zamítl žádost stěžovatele o obnovu řízení ve věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 3 T 359/2004. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2007 pak byla jako nedůvodná zamítnuta stížnost stěžovatele směřující proti usnesení okresního soudu ze dne 26. 2. 2007.
Stěžovatel se domníval, že vydáním napadaných rozhodnutí obecnými soudy byla zasažena jeho ústavně zaručená práva, právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces, zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel prohlašoval, že v rámci žádosti o obnovu řízení obecným soudům předložil skutečnosti a navrhl důkazy ve smyslu §278 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). V tomto směru stěžovatel výslovně zmínil navržení provedení důkazu výpovědí svědka K., jemuž byly omylem doručeny dopisy psané stěžovatelem, kterému je takto vracela poškozená L., resp. důkazu výpovědí svědkyně M., která jakožto kamarádka poškozené L. byla přítomna řadě setkání stěžovatele s poškozenou. Obecné soudy se však v napadaných usneseních takto specifikovanými skutečnostmi a důkazy nezabývaly, s návrhy stěžovatele se nikterak nevypořádaly, čímž došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Takto předestřenou argumentaci stěžovatel ve své ústavní stížnosti blíže rozvedl.
Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spisy Okresního soudu v Nymburce sp. zn. 3 T 359/2004 a sp. zn. 2 Nt 502/2006. Při jejich prostudování učinil Ústavní soud zjištění, která ovšem budou konstatována na příslušných místech v následujícím textu ve vztahu k námitkám stěžovatele z jeho ústavní stížnosti.
II.
Ústavní soud poté přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Dle ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu povolí soud obnovu řízení, jež skončilo pravomocným rozsudkem, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo by uložený druh trestu byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Obnova řízení tedy představuje mimořádný opravný prostředek, jehož účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních pravomocného rozsudku v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. V řízení o návrhu na povolení obnovy soudy nepřezkoumávají zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, nýbrž výlučně otázku, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé mohou ve spojení s důkazy již provedenými odůvodnit jiné rozhodnutí o vině a trestu.
Z odůvodnění napadaných rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že se tyto skutečnostmi podmiňujícími povolení obnovy řízení řádně zabývaly a v souladu s ustanovením §134 odst. 2 trestního řádu zdůvodnily, proč se v případě navržených důkazů nejednalo o nové důkazy či skutečnosti způsobilé zapříčinit jiné rozhodnutí o vině či trestu. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 3, nález č. 34, str. 257 a násl.; dostupný také na www.judikatura.cz). Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 1, nález č. 5, str. 41 a násl.; dostupný také na www.judikatura.cz). Platí-li tyto principy v řízení, při němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí tím spíše platit i v řízení o mimořádném opravném prostředku. Je tedy na obecných soudech, aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci, což obecné soudy učinily, a to způsobem, jenž Ústavní soud shledal ústavně konformním. Jádrem ústavní stížnosti byly tytéž námitky, které již stěžovatel předložil stížnostnímu soudu a s nimiž se tento v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal. Námitky stěžovatele tvořící polemiku se závěry obecných soudů přitom nejsou takové povahy, aby byly způsobilé argumentaci obecných soudů zpochybnit do té míry, že by bylo možno usuzovat na extrémní vybočení z mezí zákonných ustanovení, jež by zakládalo dotčení ústavně zaručených práv stěžovatele.
Ze spisu okresního soudu, sp. zn. 3 T 359/2004, se ve vztahu k řízení vedenému u okresního soudu pod sp. zn. 3 T 359/2004 podává, že obecné soudy vzaly za prokázané neobdržení korespondence stěžovatelem, která byla jemu vrácena prostřednictvím svědka R. poškozenou L. (č.l. 253, č.l. 272), resp. že stěžovatel již při hlavním líčení konaném u okresního soudu dne 2. 3. 2005 požadoval obstarání výpovědi svědkyně M., kterýžto návrh na doplnění dokazování stěžovatele okresní soud opakovaně zamítl (č.l. 244, č.l. 245). Pokud tedy stěžovatel svou žádost o obnovu řízení odůvodnil mimo jiné návrhem na provedení důkazu výpovědí svědka K., která by doložila neobdržení předmětné korespondence stěžovatelem, či dále návrhem na provedení důkazu výpovědí svědkyně M., za těchto okolností pak konstatování obecných soudů, že: "odsouzeným nebyly uplatněny nové důkazy či skutečnosti, které by spolu s důkazy již známými mohly odůvodnit jiné rozhodnutí o vině, event. o trestu" (spis sp. zn. 2 Nt 502/2006, č.l. 8), že: "odsouzený [...] nenavrhuje provedení žádných nových důkazů tak, jak je má na mysli ustanovení §278 trestního řádu, pouze se znovu dožaduje opětovného výslechu poškozené L. a zjištění, kam se poděly jím psané dopisy poškozené, což již požadoval v původním řízení i u odvolacího soudu, který jejich provedení jako nadbytečné odmítl" (spis sp. zn. 2 Nt 502/2006, č.l. 29), je nutno vnímat jako logicky správná, věcně přiléhavá a ústavně souladná. Tvrzení stěžovatele, že obecné soudy se v napadaných usneseních jím specifikovanými skutečnostmi a důkazy nezabývaly, Ústavní soud nemůže přisvědčit, kdy způsob, jakým se obecné soudy ve věci návrhu na povolení obnovy řízení vypořádaly s důkazními návrhy stěžovatele, resp. samotná napadaná rozhodnutí obecných soudů, z hlediska ústavněprávního bezpochyby obstojí.
Ústavnímu soudu tedy s ohledem na výše uvedené nezbývá než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto projednávanou ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. února 2008
Michaela Židlická
předsedkyně senátu