ECLI:CZ:US:2008:4.US.3183.07.1
sp. zn. IV. ÚS 3183/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti P. O., zastoupeného JUDr. Klárou Veselou - Samkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Španělská 6, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. ledna 2007, č. j. 23 C 412/2006-17 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. září 2007, č. j. 55 Co 246/2007-41, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí s odkazem na porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z předložené ústavní stížnosti, přílohy a spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 23 C 412/2006 Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 30. ledna 2007, č.j. 23 C 412/2006-17, zavázal stěžovatele přispívat na výživu žalobce počínaje dnem 11. 10. 2006 měsíčně částkou 6000,- Kč (výrok I.), uložil stěžovateli zaplatit žalobci dluh na výživném za období od 11. října 2006 do 31. ledna 2007 ve výši 11.037,- Kč (výrok II.), zastavil řízení o výživné pro žalobce za období od 1. listopadu 2004 do 10. října 2006 (výrok III.) a uložil stěžovateli nahradit žalobci náklady řízení ve výši 38.500,- Kč. Proti všem výrokům tohoto rozsudku podal stěžovatel odvolání, k němuž Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 18. září 2007, č. j. 55 Co 246/2007-41, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a stěžovateli uložil zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 45.100,- Kč.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti vytýká obecným soudům porušení čl. 90 Ústavy, když v jeho případě měly neposkytnout ochranu jeho právům, jestliže bez splnění zákonných podmínek vydaly rozsudek pro uznání, a to navzdory absenci jakéhokoli podložení žalobního tvrzení a postupem přísně formalistickým za účelem ulehčení si rozhodování. Dále pak stěžovatel namítá též porušení č. 36 odst. 1 Listiny, když stěžovateli mělo být odepřeno právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu tím, že na jednu stranu obecné soudy reflektovaly na jeho tvrzení ohledně nároku žalobce za období od 1.11.2004 do 10.10.2006 (když na základě jeho vyjádření vyzval soud prvního stupně žalobce k odůvodnění tohoto nároku), ale na druhou stranu měl soud prvního stupně tvrdit, že na vyjádření stěžovatele z důvodu pozdního podání nebude brán zřetel. Stejně tak měl soud prvního stupně postupovat velmi formalisticky, když u rodinně právního sporu postupoval dle ust. §114b o. s. ř. a nebral zřetel na specifičnost předmětného řízení.
Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení je záležitostí obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel opakuje námitky již uplatněné v řízení před odvolacím soudem a polemizuje s postupem soudu prvního stupně, který v řízení o zvýšení výživného zletilého dítěte postupoval dle ust. §114b a 153a o. s. ř. Tento postup jeví se stěžovateli nesprávným, když podle jeho názoru v předmětném sporu mělo být postupováno analogicky jako v řízení o výživném nezletilého dítěte, o němž je rozhodováno tzv. nesporném řízení, a tak má být postup soudu podle shora citovaných ustanovení o. s. ř. v předmětném sporu chybným. Navíc i bez ohledu na toto tvrzení měl vlastní postup soudu prvního stupně podle těchto ustanovení o. s. ř. vykazovat vady.
Ústavní soud konstatuje, že postup soudu prvního stupně v předmětném sporu shledává naprosto správným a v souladu se zákonem. Naopak postup předestíraný stěžovatelem jeví se Ústavnímu soudu jako naprosto neopodstatněný. Podle přesvědčení Ústavního soudu není stručně řečeno důvodu pro to, aby byla analogicky užívána ustanovení o postupu v tzv. nesporném řízení (jako tomu je u výživného nezletilého dítěte) v řízení o zvýšení výživného zletilého dítěte, když toto řízení může být v souladu s ust. §99 odst. 2 zákona o rodině zahájeno pouze na návrh (nikoli tedy i bez návrhu jako je tomu u řízení tzv. nesporného). Navíc zvláštní postup soudů v řízení ve věcech nezletilých je dán zvláštním zájmem na ochraně nezletilých dětí, nikoli jejich rodičů. Pokud se pak týká vlastního postupu soudu prvního stupně dle ust. §114b a 153a o. s. ř. Ústavní soud opět neshledává žádné pochybení. Soud prvního stupně svůj postup řádně a dostatečně odůvodnil a výtky stěžovatele jsou opět pouhou polemikou s ním. Ve vztahu k rozhodnutí soudu odvolacího nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že jeho postup ve vztahu k výše uvedeným námitkám stěžovatele spatřuje opět naprosto správným a na tomto místě si Ústavní soud dovolí odkázat stěžovatele především na druhý odstavec 3. strany jeho rozsudku, kde odvolací soud podal naprosto precizní odůvodnění toho, proč postup a rozhodnutí soudu prvního stupně považuje za správné. Za uvedených okolností Ústavní soud uzavírá, že žádné porušení ústavně zaručených základních lidských práv stěžovatele neshledává.
Závěrem zbývá Ústavnímu soudu vypořádat se s námitkami stěžovatele proti rozhodnutím obecných soudů o náhradě nákladů řízení. K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz nálezy sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Je zásadně výlučnou doménou obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran řízení ve věci a podle toho také rozhodovaly o nákladech řízení. Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by měl charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti.
Soud prvního stupně o nákladech řízení rozhodl v souladu s ust. §142 odst. 1 o. s. ř. a své rozhodnutí ačkoli stručně, ale jasně odůvodnil, totéž pak platí o rozhodnutí soudu druhého stupně, který o nákladech odvolacího řízení rozhodl v souladu s ust. §142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení ust. §224 odst. 1 o. s. ř. Ústavní soud v těchto rozhodnutích žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledává.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu