ECLI:CZ:US:2008:4.US.3236.07.1
sp. zn. IV. ÚS 3236/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, o ústavní stížnosti Mgr. Martina Svobody, soudního exekutora Exekutorského úřadu v Teplicích, Teplice, Husitská 692/3, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Svobodou, advokátem v Teplicích, Husitská 692/3, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 26. 9. 2007 č. j. 36 Co 72/2007-21, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 9 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení shora označeného rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem.
2. Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti usnesením Okresního soudu v Děčíně ze dne 4. 12. 2006 č. j. 7 Nc 5454/2005-10, byla zastavena exekuce prováděná dle §28 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "e. ř.") stěžovatelem jako pověřeným soudním exekutorem. Exekuce byla zastavena podle §268 odst. 1 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř." nebo "občanského soudního řádu"), tj. z důvodu, že průběh exekuce ukázal, že majetek povinného nepostačuje ani ke krytí nákladů exekuce. Okresní soud v Děčíně v uvedeném usnesení rozhodl rovněž o nákladech exekuce a uložil povinnému, aby nahradil stěžovateli - exekutorovi náklady exekuce ve výši 7.735,- Kč. Stěžovatel toto rozhodnutí napadl odvoláním s tím, že požadoval, aby odvolací soud změnil, popř. zrušil rozhodnutí prvoinstančního soudu stran uložení náhrady nákladů exekuce, a to tak, aby tato povinnost byla uložena oprávněnému. Odvolací soud však rozhodnutí soudu prvního stupně, týkající se povinnosti povinného nahradit stěžovateli náklady exekuce, potvrdil. Stěžovatel s tímto výrokem odvolacího soudu a jeho odůvodněním nesouhlasí a vytýká mu, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, a to zejména tím, že právní závěr, k němuž odvolací soud ve věci dospěl, je výsledkem takové interpretace aplikovaných zákonných ustanovení, která je v rozporu s interpretačními pravidly právních norem a obsahem aplikovaných zákonných ustanovení. Poukazuje na zásadu úplatnosti výkonu exekuční činnosti, jak měla být vyslovena v nálezech Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 372/04 a I. ÚS 290/05, a v návaznosti na to na §52 odst. 1 e. ř. s tím, že náklady exekuce jsou upraveny v hlavě VI., a tak je pro určení nákladů exekuce a jejich náhrady vyloučeno subsidiární použití hlavy třetí občanského soudního řádu.
3. Náhradu nákladů exekuce nelze dle názoru stěžovatele uložit jiné osobě než oprávněnému, uložení náhrady nákladů exekuce majetkově nedostatečnému povinnému je podle stěžovatele v rozporu se zmíněnou zásadou úplatnosti. Stěžovatel srovnává postavení soudního exekutora a notáře v dědickém řízení a upozorňuje na specifické postavení exekutora, který není běžným podnikatelem, protože nemá smluvní volnost. Podle stěžovatele není důvod, pro který by měl exekutor nést riziko vymáhání pohledávek proti osobám, u nichž je již od počátku řízení zřejmé, že splnění povinnosti uložené exekučním titulem je u nich velmi nepravděpodobné. Stěžovatel navíc připomíná, že v daném případě, vzhledem k poměrům povinného, kdy byl důvod pro osvobození od soudních poplatků, nebylo možno na základě analogické aplikace §148 o. s. ř. uložit mu povinnost k náhradě nákladů řízení. Vzhledem k uvedenému stěžovatel uzavírá, že v případě zastavení exekuce lze uložit náhradu nákladů exekuce dle §89 e. ř. toliko oprávněnému, přičemž pouze ohledně náhrady nákladů oprávněného, tj. ve vztahu mezi účastníky řízení, lze pak přiměřeně použít ustanovení §271 o. s. ř. S ohledem na porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces, jakož i jeho ústavně zaručených práv čl. 9 odst. 1 Listiny, podle něhož nesmí být nikdo podroben nuceným pracím nebo službám, čl. 11 odst. 1 Listiny, zaručujícího právo vlastnit majetek, a čl. 37 odst. 3 Listiny, stanovícího rovnost účastníků řízení, stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem svým nálezem zrušil.
II.
4. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
5. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení a v rozhodnutích v něm vydaným nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka.
6. Ústavní soud předně konstatuje, že ústavněprávní konformitou řešení otázky, za jakých podmínek obecné soudy mohou, byla-li exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. zastavena, uložit buď povinnému nebo oprávněnému, aby nahradil exekutorovi náklady exekuce, se zabýval a zaujal k ní jednoznačný názor ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 (viz www.judikatura.cz), vydaném podle ustanovení §23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž zároveň sjednotil svůj postoj k dosavadní nejednotné judikatuře v této otázce, včetně stěžovatelem citovaných rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 372/04 a I. ÚS 290/05. V uvedeném stanovisku Ústavní soud konstatoval, že není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného, přičemž na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění na zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému.
7. Po zaujetí výše zmíněného stanoviska se na základě podaných ústavních stížností Ústavní soud otázkou náhrady nákladů exekuce opakovaně zabýval v řadě svých rozhodnutí [kupříkladu v usneseních sp. zn. III. ÚS 42/06, III. ÚS 158/05, III. ÚS 282/06, II. ÚS 385/06, II. ÚS 387/06 a v mnoha dalších (viz www.judikatura.cz)]. Posouzení těchto otázek se týkalo i ústavních stížností podaných samotným stěžovatelem, kdy nyní posuzovaná ústavní stížnost představuje obsahovou a argumentační obdobu stěžovatelových podání, o nichž již Ústavní soud rozhodl zejména usneseními ze dne 10. 9. 2007 ve věci sp. zn. IV. ÚS 2036/07, ze dne 13. 9. 2007 ve věci sp. zn. III. ÚS 1298/07 a III. ÚS 2082/07, ze dne 2. 10. 2007 ve věci sp. zn. I. ÚS 2037/07 a I. ÚS 2065/07, ze dne 17. 10. 2007 ve věci sp. zn. I. ÚS 2035/07 a I. ÚS 2064/07 a ze dne 6. 12. 2007 ve věci sp. zn. III. ÚS 2081/07 a III. ÚS 1886/07. V uvedených rozhodnutích se Ústavní soud podrobně vypořádal s obdobnou stěžovatelovou argumentací, kterou uplatňuje i v posuzované věci. Vzhledem ke skutečnosti, že projednávaná ústavní stížnost nejde argumentačně nad rámec stěžovatelových podání, o nichž Ústavní soud již výše uvedenými usneseními rozhodl, a nadto jde ve věci již předtím judikaturou Ústavního soudu vyřešené, odkazuje Ústavní soud na tomto místě toliko na odůvodnění těchto výše uvedených svých usnesení.
8. Ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející obdobná ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou. Řečeno jinými slovy, je tomu tak tehdy, když stížností napadené rozhodnutí je konformní se závěry, jež Ústavní soud již dříve vyslovil a jimiž je rozhodnutí obecných soudů fakticky aprobováno, ať již k tomu došlo předtím nebo poté. Tento závěr je třeba vztáhnout i na posuzovaný případ.
9. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2008
Michaela Židlická
předsedkyně senátu