ECLI:CZ:US:2008:4.US.3251.07.2
sp. zn. IV. ÚS 3251/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. M. S., zastoupené JUDr. Lenkou Pavlovou, PhD., advokátkou se sídlem advokátní kanceláře v Praze 8, Sokolovská 42, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 18. 6. 2007, č. j. P 163/2005-1530 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2007, č. j. 35 Co 419/2007-1880, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 12. 2007, se stěžovatelka podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí (označených jako rozsudky, sic se jedná o usnesení) pro jejich nezákonnost, neboť v řízení předcházejících jejich vydání došlo k porušení základních práv stěžovatelky, zejména pak práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a práva na soudní a jinou právní ochranu zaručeného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále pak stěžovatelka namítá též porušení ustanovení čl. 2 odst. 2 Listiny stanovící, že státní moc lze uplatňovat pouze v případech a mezích stanovených zákonem a porušení ustanovení čl. 4 Listiny podle něhož povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích jen při zachování základních práv a svobod, meze základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky, při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a taková omezení nesmí být zneužívána k jiným účelům, než pro které jsou stanovena. Stěžovatelka uvádí též porušení ustanovení čl. 1 Listiny, které stanoví svobodu a rovnost všech lidí v důstojnosti i právech, čl. 3 Listiny zaručujícího, že nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod, čl. 7 Listiny zaručujícího nedotknutelnost osoby a jejího soukromí včetně čl. 8 Listiny, který garantuje každému osobní svobodu, dále pak porušení práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a porušení čl. 32 Listiny.
Z předložené ústavní stížnosti a přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se návrhem domáhala vydání předběžného opatření, podle kterého by styk její nezletilé dcery Jany S. /jedná se o pseudonym/ (dále jen "nezletilá") s otcem L. Ch. (dále jen "otec") a babičkou E. Ch. (dále jen "babička") zůstal po dobu letních prázdnin, t. j. od 30. 6 . 2007 do 2. 9. 2007, neupraven. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "soud prvního stupně") usnesením ze dne 18. 6. 2007, č. j. P 163/2005-1530, návrh na vydání předběžného opatření zamítl (výrok I.) a nařídil předběžné opatření, podle kterého je stěžovatelka povinna předat nezletilou do péče fakultní nemocnice v Motole, Dětské psychiatrické kliniky (dále jen "nemocnice), a to následující den po doručení tohoto usnesení s tím, že stěžovatelka, otec a babička jsou oprávnění se s nezletilou stýkat za podmínek a v rozsahu stanovených tímto nařízením (výrok II.). Dále pak soud prvního stupně zahájil řízení o změnu výchovy nezletilé (výrok III.), ustanovil nezletilé opatrovníkem k zastupování v řízení o změnu výchovy Městskou část Praha 8 (výrok IV.), ustanovil MUDr. G. L. a Mgr. M. P. znalci z oboru psychologie (výrok V. a VI.), uložil oběma znalcům podat do 60 dnů společný znalecký posudek (výrok VII.) a stěžovatelce a otci uložil se znalci spolupracovat (výrok VIII.). Proti výrokům I. a II. podala stěžovatelka odvolání. Proti výrokům II. a IV. podala odvolání též nemocnice. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "soud II. stupně") usnesením ze dne 21.9.2007, č. j. 35 Co 419/2007-1880, odvolání stěžovatelky proti výrokům I. a II. usnesení soudu prvního stupně a odvolání nemocnice proti výroku II. téhož usnesení odmítl (výrok I.) a ve výroku IV. usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.).
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu projednání věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti, tj. zejména zda je ústavní stížnost přípustná a zda byla ústavní stížnost podaná osobou zjevně oprávněnou.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.
V projednávané věci stěžovatelka napadla rozhodnutí soudu prvního stupně odvoláním pouze ve výrocích I. a II. S ohledem na tuto skutečnost dospěl ústavní soud k závěru, že co do výroků III. až VIII. usnesení soudu prvního stupně je ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu jsou oprávněni ústavní stížnost podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Podmínkou tedy je, aby stěžovatel byl přímo účastníkem v řízení před Ústavním soudem, nikoliv tvrzeným účastníkem.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je podána stěžovatelkou a nikoliv její dcerou - nezletilou. V části, ve které se stěžovatelka domáhá ochrany práv své dcery, se proto jedná o návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud nad to konstatuje, že i kdyby byla ústavní stížnost podána stěžovatelkou jako zákonnou zástupkyní v zastoupení nezletilé, bylo by o namítaném porušení ústavně zaručených práv nezletilé Ústavním soudem rozhodnuto stejně jako bylo rozhodnuto ve vztahu ke stěžovatelce.
Po přezkoumání zbývajících výroků usnesení soudu prvního stupně a též po přezkoumání usnesení soudu druhého stupně, a to již pouze ve vztahu ke stěžovatelce, z hlediska kompetencí daných mu Ústavou dospěl Ústavní soud k závěru, že v tomto zbylém rozsahu a ve vztahu ke stěžovatelce je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížnost směřuje v uvedeném zbývajícím rozsahu proti rozhodnutím obecných soudů, kterými bylo rozhodnuto o návrhu stěžovatelky na nařízení předběžného opatření a dále bylo nařízeno předběžné opatření jiné než stěžovatelkou navrhované.
Ve vztahu k předběžným opatřením jde o rozhodnutí, která mají charakter předběžných a dočasných opatření, jež mají do doby konečného rozhodnutí ve věci zatímně zajistit poměry účastníků a zabezpečit, aby nebyl ohrožen výkon vlastního soudního rozhodnutí. Ústavní soud je oprávněn se jen přesvědčit, zda obecný soud při rozhodování o předběžném opatření postupoval ve shodě s čl. 36 odst. 1 Listiny, tj. stanoveným zákonným postupem (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 189/01; Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 24, č. 178 a usnesení sp. zn. III. ÚS 394/01; Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 25, č. 10). K přezkumu reálné existence podmínek pro vydání předběžného opatření není Ústavní soud oprávněn. Zákonná úprava postupu při vydávání předběžných opatření vyžaduje, aby navrhovatel soudu osvědčil základní skutečnosti a okolnosti a tyto je soud v rámci řízení o předběžném opatření povinen zvážit. Za porušení práv na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) je třeba považovat postup obecných soudů, které se návrhem na vydání předběžného opatření dostatečně nezabývaly z hlediska zákonných důvodů opravňujících jeho nařízení.
Vycházeje z těchto úvah Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obou obecných soudů při vydání napadených rozhodnutí. Ústavní soud není běžnou třetí či dokonce čtvrtou instancí v systému všeobecného soudnictví, není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého jednotlivého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručeného ústavním pořádkem České republiky (srov. již nález I. ÚS 68/93, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 1, str. 123 a konst. judikatura). Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se okolnostmi rozhodujícími pro vydání předběžného opatření náležitě zabývaly, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a Ústavní soud je nepovažuje v žádném případě za projev libovůle obecných soudů. Za dané procesní situace a podstatě napadených rozhodnutí navíc nelze mít za to, že by vůbec mohlo být porušeno jakékoliv základní právo stěžovatelky.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti a dále s ohledem na to, že Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo ke stěžovatelkou tvrzeným zásahům do jejích základních ústavně zaručených práv Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c), §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu