ECLI:CZ:US:2008:4.US.382.08.1
sp. zn. IV. ÚS 382/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti MUDr. I. F., zastoupeného JUDr. Miroslavou Hustákovou, advokátkou se sídlem Bruntál, Náměstí Míru 4, 5, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 29. listopadu 2006, č. j. P 568/96-467, ve znění usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 26. února 2007, č. j. P 568/96-475 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 20. listopadu 2007, č. j. 12 Co 378/2007-524, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí s odkazem na porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel spojil svoji ústavní stížnost s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a s návrhem, aby Ústavní soud ústavní stížnost projednal ve smyslu ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu mimo jinak stanovené pořadí.
Okresní soud v Olomouci (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 29. listopadu 2006, č. j. P 568/96-467, ve znění usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 26. února 2007, č. j. P 568/96-475 (dále jen "rozhodnutí soudu prvního stupně"), zvýšil výživné stanovené stěžovateli naposledy rozsudkem téhož soudu ze dne 22. října 1996, č. j. 23 C 49/96-18 pro dříve nezletilou A. částkou 1.500,- Kč měsíčně na částku 4.000,- Kč měsíčně s účinností od 1. 9. 1998 do 31. 8. 2002, dále na částku 7.000,- Kč měsíčně s účinností od 1. 9. 2002 do 31. 8. 2006 a na částku 10.000,- Kč s účinností od 1.9.2006 nadále. Dlužné výživné vyplývající ze zvýšení za dobu od 1. 9. 1998 do 30. 11. 2006 vyčíslil pro dříve nezletilou A. částkou 371.300,- Kč a uložil stěžovateli zaplatit jej k rukám dříve nezletilé A. do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále soud prvního stupně zvýšil výživné stanovené stěžovateli naposledy rozsudkem téhož soudu ze dne 22. 10. 1996, č. j. 23 C 49/96-18 pro nezletilou D. ve výši 1.200,- Kč měsíčně na částku 2.500,- Kč měsíčně s účinností od 1. 9. 1998 do 31. 8. 2001, na částku 4.000,- Kč měsíčně s účinností od 1.9.2001 do 31. 8. 2005 a na částku 7.000,- Kč měsíčně s účinností od 1.9.2005 nadále. Dlužné výživné vyplývající ze zvýšení za dobu od 1. 9. 1998 do 30. 11. 2006 vyčíslil pro nezletilou D. částkou 236.500,- Kč a uložil stěžovateli zaplatit jej k rukám její matky MUDr. H. F. (dále jen "matka") do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále tento soud rozhodl o splatnosti běžného výživného, o nákladech řízení účastníků a uložil stěžovateli zaplatit České republice na nákladech řízení částku 6.506,- Kč.
K odvolání stěžovatele, matky a zletilé A. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 20. listopadu 2007, č. j. 12 Co 378/2007-524 (dále jen "rozhodnutí odvolacího soudu") rozhodnutí soudu prvního stupně změnil. Rozhodl, že výživné stanovené stěžovateli naposledy rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 22. října 1996, č. j. 23 C 49/96-18 pro dříve nezletilou A. částkou 1.500,- Kč se s účinností od 1. 9. 1998 do 31. 8. 2002 zvyšuje na částku 3.000,- Kč měsíčně, s účinností od 1. 9. 2002 do 31. 8. 2006 se zvyšuje na částku 5.000,- Kč měsíčně a s účinností od 1. 9. 2006 nadále se zvyšuje na částku 10.000,- Kč měsíčně. Nedoplatek výživného pro dříve nezletilou A. vzniklý za dobu od 1. 9. 1998 do 30. 11. 2007 ve výši 34.650,- Kč, jakož i výživné od 1. 12. 2007 které dospěje do konce měsíce, v němž rozsudek nabude právní moci, uložil odvolací soud stěžovateli zaplatit k rukám zletilé A. do tří dnů od právní moci rozsudku a běžné výživné uložil stěžovateli platit k rukám zletilé A. vždy každého prvého v měsíci předem. Dále odvolací soud rozhodl, že výživné stanovené stěžovateli naposledy rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 22. 10. 1996, č. j. 23 C 49/96-18 pro nezletilou D. ve výši 1.200,- Kč měsíčně se s účinností od 1. 9. 2001 do 31. 8. 2005 zvyšuje na částku 3.000,- Kč měsíčně a s účinností od 1.9.2005 nadále se zvyšuje na částku 5.000,- Kč měsíčně. Nedoplatek výživného za dobu od 1.9.2001 do 30.11.2007 se podle rozhodnutí odvolacího soudu nestanoví. Nedoplatek výživného z důvodu zvýšení vzniklý za dobu od 1.12.2007, který dospěje do konce měsíce, v němž tento rozsudek nabude právní moci, uložil odvolací soud zaplatit stěžovateli k rukám matky do tří dnů od právní moci rozsudku a běžné výživné pro nezletilou D. uložil odvolací soud platit stěžovateli vždy každého prvého v měsíci předem k rukám matky. Rozsudkem odvolacího soudu bylo též zastaveno odvolací řízení k odvolání matky a zletilé A., stěžovateli uložena povinnost zaplatit na nákladech řízení České republice částku 6.506,- Kč a rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že rozhodnutím obecných soudů bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, když řízení jako celek mělo být nespravedlivé. Rozsudek odvolacího soudu, který částečně změnil rozsudek soudu prvního stupně ve prospěch stěžovatele, má být i přes tuto změnu zjevně nezákonný a neústavní, když porušuje právo každého občana na tzv. fér proces. Stížností napadená rozhodnutí mají být dále v rozporu s dobrými mravy a porušovat jednotu práv a povinností občanů před zákonem.
Podle námitek stěžovatele soudy obou stupňů při stanovení výše výživného nesprávně posoudily stěžovatelovy příjmy a okolnosti, za kterých jich dosahuje, čímž má být odsouzen k povinnosti platit výživné přesahující polovinu jeho prokazatelných příjmů. To má výrazně znevýhodňovat ostatní příslušníky jeho současné rodiny. Stěžovatel má dále za to, že soudy dostatečně nezohlednily další poměry na straně stěžovatele (zejména jeho zdravotní stav a zajišťování životních potřeb, vyživovací povinnost vůči jeho manželce a jejímu synovi, kterou se stěžovatel snaží plnit) i vyživovaných dcer a matky (zejména příjmy matky a okolnost že tyto osoby žijí v domě který je v dosud nevypořádaném SJM stěžovatele a matky) a že nebyla řádně posouzena životní úroveň těchto osob a stěžovatele. Soud se měl podle stěžovatele vypořádat kladně jenom s nároky vyživovaných dcer a neřešit práva stěžovatele. Na podporu své ústavní stížnosti stěžovatel také poukazuje na to, že soudy v napadených rozhodnutích pouze konstatují, že se otec s dcerami nestýká, aniž by hodnotili námitky stěžovatele v tomto směru ve smyslu dobrých mravů a zkoumaly, z jakého důvodu nejsou styky uskutečňovány. Stěžovatel v nezájmu dcery A. o jeho osobu spatřuje naplnění zákonného důvodu k jejímu vydědění v souladu s ust. §469a odst. 1 písm. b) občanského zákoníku. Za této situace má být zcela protiústavní, aby jí při jeho výdělkových možnostech platil výživné 10.000,- Kč měsíčně, navíc v situaci, kdy jí její matka může vzhledem jejím příjmům poskytovat i částku vyšší, čímž by dcera A. měla pro svoji potřeba částku nejméně 20.000,- Kč oproti soudem údajně ponechané částce 14.000,- Kč pro stěžovatele a zčásti pro jeho manželku a jejího syna. Stěžovatel uzavírá, že stanovené výživné má být s ohledem na výše uvedené zřejmě nepřiměřené výdělkovým možnostem stěžovatele a oprávněným potřebám vyživovaných dcer, a to navíc za situace, kdy dítě (stěžovatel má zřejmě na mysli dceru A.) neprojevuje o stěžovatele zájem, ačkoli faktická situace mu tento zájem projevovat umožňuje.
Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem ústavního soudu je v souladu s čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti, nikoli tedy "běžné" zákonnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti interpretace a aplikace podústavního práva - s výjimkou případů, jak tomu však v projednávané věci není, kdy dospěje k závěru, že případné omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 31/97). Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může tedy Ústavní soud zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody v důsledku takové interpretace a aplikace právních předpisů, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Dle názoru Ústavního soudu o takový případ v projednávané věci nejde.
Ačkoli to stěžovatel výslovně neuvádí, základ jeho argumentace spočívá v tvrzené nesprávné interpretaci a aplikaci ustanovení §96 zákona o rodině, upravujícího kritéria určení výživného. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné uvést, že mu nepřísluší přezkoumávat kritéria výživného stanovená v ustanovení §96 zákona o rodině (srov. např. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 98/05, I. ÚS 32/06 nebo II. ÚS 1934/07). Je zásadně věcí obecných soudů, aby hlediska určení výživného, stanovená tímto ustanovením, uváděly v život aplikací v jednotlivých individuálních případech. Není a nemůže být pravomocí Ústavního soudu detailně přezkoumávat závěry obecných soudů, na základě kterých stanovily výživné. I kdyby se Ústavní soud se skutkovými závěry obecných soudů z hlediska věcné správnosti neztotožňoval, ústavněprávní dimenze by takové pochybení dosahovalo pouze za předpokladu, že by soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování, nebo pokud by hodnocení důkazů a tomu odpovídající skutkové závěry byly výrazem zjevného faktického omylu či excesu. Rozpor s požadavky spravedlivého procesu by byl dán také tehdy, jestliže by odpovídající skutková zjištění soudy řádně (srozumitelně a přesvědčivě) v rozhodnutí nezdůvodnily. Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Soudy obou stupňů postupovaly v souladu s příslušnými procesními normami i ustanoveními zákona o rodině a své závěry řádným způsobem odůvodnily. Nejednalo se tedy z jejich strany o zásah do stěžovatelova práva na spravedlivý proces.
Námitku stěžovatele, že obecné soudy nezkoumaly, z jakých důvodů se dcera A. se stěžovatelem nestýká, neshledává Ústavní soud opodstatněnou. Napadená rozhodnutí se týkají pouze stanovení výše výživného. Jestliže obecné soudy v této okolnosti neshledaly rozpor s dobrými mravy odůvodňující nepřiznání výživného (a nepřiznání výživného z tohoto důvodu stěžovatel před obecnými soudy ani nenavrhoval), nemá již otázka styku dítěte s rodičem na určení výše výživného žádného vlivu. Obecné soudy tak v této otázce též nepochybily.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
K návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud konstatuje, že užití tohoto institutu přichází v úvahu za situace, lze-li očekávat delší čas do vydání konečného rozhodnutí. V daném případě taková situace nenastala a návrh na odklad vykonatelnosti akcesoricky sdílí osud ústavní stížnosti stejně jako návrh na projednání věci jako naléhavé podle §39 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu