ECLI:CZ:US:2008:4.US.392.07.1
sp. zn. IV. ÚS 392/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatele V. N., právně zastoupeného JUDr. Ilonou Mirvaldovou, Blanická 25, Praha 2, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 18. 11. 2005 sp. zn. 1 T 138/2005 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. 7 To 22/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 9. 2. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaných rozsudků obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 18. 11. 2005 sp. zn. 1 T 138/2005 byl stěžovatel v souladu s ustanovením §257 odst. 1, 2 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zák."), shledán vinným ze spáchání trestného činu poškozování cizí věci. Tohoto činu se měl dopustit tím, že dne 30. 1. 2005 v přesně nezjištěné době kolem 1.15 hod. v obci Úterý, okr. Plzeň-sever, zapálil noviny v plastovém vědru a úmyslně tak založil požár přístavby kůlny u zděné rekreační chalupy, na kterou se oheň posléze rozšířil. Stěžovatel byl pravomocně odsouzen k náhradě škody převyšující částku 1,3 mil. Kč a trestu odnětí svobody v délce trvání jednoho roku, jehož výkon mu však byl podmínečně odložen na zkušební dobu dvou let. Uvedené rozhodnutí okresního soudu napadl stěžovatel odvoláním, které však bylo usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. 7 To 22/2006 zamítnuto. Následně podané dovolání Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 20. 10. 2006 sp. zn. 11 Tdo 1051/2006 odmítl.
Dle náhledu stěžovatele se obecné soudy dostatečně nezabývaly otázkou, zda nebyla výpověď stěžovatele před orgánem veřejné moci učiněna pod hrozbou sankce nebo zda nemá sebeobviňující charakter (viz. III. ÚS 451/04). Stěžovatel opakovaně v průběhu trestního řízení uvedl, že doznání ke spáchání trestného činu uvedl pod hrozbou a nátlakem, i přesto se soudy okolnostmi pořízení jeho výpovědi dne 12. 5. 2005 řádně nezabývaly a stejně tak nevěnovaly náležitou pozornost výslechu svědků - policistů. Stěžovatel byl vyslýchán od časných ranních hodin (8 hod.) asi do 15 hod., kdy s ním byl sepsán úřední záznam podle §158 odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), v němž se přiznal ke spáchání výše uvedeného trestného činu. Následně mu bylo sděleno obvinění. Soudy se dostatečně nevypořádaly s tím, že klíčový důkaz či jeho část mohl být neúčinný. Hodnota důkazu je podle teorie trestního práva v neposlední řadě spatřována v jeho zákonnosti, tato premisa však dle stěžovatele naplněna nebyla. Nalézací soud neprovedl úplné dokazování a přes námitky stěžovatele neprovedl svědecké výpovědi manželů T.
Dále stěžovatel poukázal na tu skutečnost, že někteří svědci z řad policie byli před svojí výpovědí přítomni v jednací síni a i přes opakované námitky stěžovatele nebyli z jednací síně vypovězení. Jejich svědecká výpověď byla tedy důkazně nepoužitelná, k čemuž však soudy nepřihlédly. Soudy nepostupovaly podle základních zásad a principů trestního řízení, o čemž má svědčit ta skutečnost, že jediným usvědčujícím důkazem je stěžovatelovo vlastní, avšak vynucené přiznání, stojící naprosto osamoceně bez dalšího potvrzujícího důkazu. Obecné soudy nevěnovaly náležitou pozornost též jednotlivým časovým údajům a jejich vzájemné rozpornosti. Závěrem pak stěžovatel vyjadřuje své přesvědčení, že v trestním řízení došlo též k porušení principu rovnosti zbraní.
Z výše uvedených důvodů je stěžovatel toho názoru, že postupem obecných soudů došlo k zásahu do jeho základních práv, jež jsou mu garantována čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stejně tak mělo dojít k porušení práv garantovaných čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a čl. 14 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy a dovozuje, že mu spáchání trestného činu nebylo prokázáno, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 451/04, na který stěžovatel odkázal, mimo jiné vyplývá, že orgány činné v trestním řízení jsou povinny zkoumat, zda výpověď stěžovatele učiněná před orgánem veřejné moci nebyla učiněna pod hrozbou sankce a zda nemá sebeobviňující povahu. Z vyžádaného soudního spisu okresního soudu Plzeň-sever sp.zn. 1 T 138/2005, jakož i z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy se námitkami nátlaku na stěžovatele v trestním řízení řádně zabývaly, provedly výslechy dotčených příslušníků, tyto výpovědi zhodnotily ve vzájemných souvislostech, přičemž na postupu příslušníků ČR neshledaly znaky nátlaku. Pokud příslušníci Policie ČR ve svých výpovědích shodně se stěžovatelem uvedli, že mu pohrozili domovní prohlídkou, výslechem prarodičů či bývalé přítelkyně, nelze tento postup považovat za nezákonný, neboť se jedná o činnosti spadající do pravomoci Policie ČR. Stěžovatel navíc vypovídal v přítomnosti obhájkyně, která mu, jak sám uvedl, doporučila, aby nevypovídal. Smysl ustanovování obhájce je třeba vidět v ochraně práv obviněného, jedná se o osobu, která je mu v trestním řízení nápomocna a stěžovateli tak nic nebránilo seznámit jej s tvrzenými nezákonnými praktikami příslušníků Policie ČR. Při zvoleném způsobu argumentace by se přítomnost obhájce při výslechu, resp. v tomto případě obhájkyně, stávala zcela zbytečnou, neboť obviněný by mohl kdykoli svoji výpověď zpochybnit. Argumentace stěžovatele se tak jeví jako ryze účelová.
Obdobně jako krajský soud, tak i Ústavní soud, spatřuje v přítomnosti příslušníků policie během výslechů v soudní síni procesní pochybení ze strany nalézacího soudu. Jak však již náležitě odůvodnil odvolací soud, toto pochybení nelze s ohledem na obsah podané svědecké výpovědi považovat za natolik závažné, aby jím bylo lze zpochybnit proces dokazování jako celek.
Co se týče rozporů výpovědi paní F. stran příchodu stěžovatele domů a vysílání pořadu Bazén na televizní stanici NOVA, je tato výpověď notně oslabena skutečností, že ji nelze spolehlivě časově zařadit. Z přípisu právního odboru CET 21 spol. s r.o. ze dne 12. 10. 2005 vyplývá, že pořad byl vysílán dne 29. 1. 2005 (viz č.l. 256), přičemž z přípisu téže televizní společnosti ze dne 24. 11. 2005 vyplývá, že pořad byl vysílán dne 30. 1. 2005 (viz č.l. 289). Z usnesení odvolacího soudu je pak zcela zřejmé, jakou důkazní hodnotu soud této skutečnosti přiřadil a v kontextu kterých dalších skutečností je hodnotil. Jak bylo již výše uvedeno, Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší přehodnocování hodnocení jednotlivých důkazů.
Namítá-li stěžovatel, že v řízení byly navrženy a neprovedeny některé důkazy, tj. výslech manželů T. a paní A. Š., je třeba konstatovat, že povinností soudu není provádět všechny důkazy procesními stranami navržené. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§2 odst. 5 tr.ř.). Je na úvaze soudu, jakými prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná ke zjištění skutkového stavu. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že soudy v odůvodnění uvedly, z jakého důvodu navržený důkaz nepřipustily.
K uvedenému porušení čl. 36 Listiny nutno konstatovat, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však z obsahu soudního spisu zjištěno nebylo a k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny ze strany soudu tak nedošlo.
Ústavní soud se návrhem stěžovatele zabýval a dospěl k závěru, že i přes dílčí procesní pochybení nalézacího soudu lze postup obecných soudů považovat za ústavně konformní. Obecné soudy opřely své závěry o souvislý řetězec důkazů, který podrobně vyhodnotily a jež jim umožnil učinit spolehlivý závěr o vinně stěžovatele.
Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2008
Michaela Židlická
předsedkyně senátu