ECLI:CZ:US:2008:4.US.645.08.1
sp. zn. IV. ÚS 645/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. června 2008 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti JUDr. A. Ž., zastoupeného JUDr. Klárou Slámovou, advokátkou, Advokátní kancelář se sídlem v Praze 4, Urbánkova 3360, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007 sp. zn. 7 Tdo 1167/2007, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 6. 2007 sp. zn. 11 To 171/2007-566 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 22. 1. 2007 čj. 6 T 47/2005-514 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 7. 3. 2008 se JUDr. A. Ž., (dále též "stěžovatel" případně "obviněný"), domáhal, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v jeho trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 47/2005.
II.
Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu Okresního soudu v Hradci Králové 6 T 47/2005 vyplývají následující skutečnosti.
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 22. 1. 2007 byl obviněný uznán pro skutky rozsudkem popsanými vinným trestným činem podvodu dle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona a trestným činem zpronevěry dle §248 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákona a odsouzen ke společnému a úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dohledem.
Odvolací soud dne 26. 6. 2007 odvolání obžalovaného do výroků o vině i trestu zamítl. V odůvodnění mj. uvedl, že správným skutkovým zjištěním dal nalézací soud patřičný výraz i v použité právní kvalifikaci. Obviněný se dopustil trestné činnosti popsané ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně. Bez závad byl rovněž shledán výrok o trestu, který byl obžalovanému okresním soudem uložen. Závěrem odůvodnil konání veřejného zasedání dne 26. 6. 2007 v nepřítomnosti obviněného a uvedl, že toto jednání bylo konáno přes skutečnost, že obhájkyně obviněného omluvila jeho účast z důvodu pracovní neschopnosti a požádala o odročení veřejného zasedání, kterého se chtěl obviněný zúčastnit. Dále Krajský soud v Hradci Králové podrobně specifikoval důvody, pro které považoval omluvu nepřítomnosti obviněného na veřejném zasedání za nedostatečnou.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný dovolání z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. d), e), g) a l) tr. řádu. Důvod dovolání dle písm. d) citovaného ustanovení tr. řádu spatřoval v porušení ustanovení o jeho přítomnosti při veřejném zasedání odvolacího soudu. Poukázal na svůj několik let trvající špatný psychický stav a uvedl, že před veřejným zasedáním se subjektivně opět nacházel ve stavu, který znemožňoval plnou koncentraci na řízení a uplatňování svých práv. Dále namítal, že se nemohlo jednat o pokračování trestného činu, neboť k předávání finančních prostředků nedocházelo v období časově blízkém, a že skutek byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona. Uvedl také, že porušení ustanovení smlouvy nemůže být bez dalšího podvodným jednáním ve smyslu §250 tr. zák. s ohledem na subsidiaritu trestní represe.
Nejvyšší soud dne 29. 11. 2007 dovolání obviněného s podrobným odůvodněním svého rozhodnutí odmítl. Mimo jiné uvedl, že zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, takže hlavní líčení lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně (§202 odst. 2 tr. řádu), případně jej vůbec nelze konat (§202 odst. 4 tr. řádu), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání tak rigorózně vymezeny nejsou. To je zřejmé už z ustanovení §238 odst. 1 tr. řádu, podle něhož na veřejnost řízení, počátek a odročení veřejného zasedání, se užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení. Z citovaného ustanovení tedy nevyplývá, že by se ustanovení o hlavním líčení mělo přiměřeně užít i na přítomnost při veřejném zasedání. Obecné ustanovení §234 odst. 1 tr. řádu přítomnost obviněného při veřejném zasedání neupravuje. Na nutnost jeho účasti lze proto usuzovat buď podle toho, zda jej soud ve smyslu §233 odst. 1 tr. ř. o veřejném zasedání pouze vyrozuměl, nebo zda jej k němu předvolal. Z obsahu spisu je zřejmé, že byl odvolacím soudem o veřejném zasedání vyrozuměn, nikoliv k němu předvolán. Z toho lze usuzovat, že odvolací soud nepovažoval přítomnost obviněného při veřejném zasedání za nutnou, takže uvažoval i s alternativou konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti. S ohledem na odvolacím soudem zjištěné skutečnosti o tom, že obviněnému jeho zdravotní problémy nebránily v účasti na veřejném zasedání dne 26. 6. 2007, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že postupem odvolacího soudu nebyla porušena ustanovení trestního řádu o jeho přítomnosti ve veřejném zasedání a nebyl ani zkrácen na svých obhajovacích právech. Správně přitom odvolací soud zdůraznil, že potvrzení o pracovní neschopnosti není dostatečným podkladem pro závěr, že zdravotní důvody brání obviněnému v účasti na veřejném zasedání, přičemž, jak bylo zjištěno, takové důvody ani podle lékařů neexistovaly.
III.
Stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byl porušen zejména čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 36 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Uvedl, že v ústavní stížnosti uplatňuje téměř shodné námitky, které již uplatnil v rámci opravných prostředků, neboť má za to, že obecné soudy se jimi dostatečně nezabývaly.
Pochybení spatřoval zejména v porušení ustanovení o přítomnosti obviněného při veřejném zasedání odvolacího soudu, opomenutí jeho důkazních návrhů (zejména účetnictvím TJ Jiskra) a v nesprávném právním posouzení skutku. V době veřejného zasedání odvolacího soudu se subjektivně necítil schopen jednání aktivně zúčastnit a uplatňovat svá obhajovací práva. Jeho nedobrý psychický stav byl ostatně častý v průběhu celého trestního řízení. Potvrzení o pracovní neschopnosti v den konání veřejného zasedání odvolacího soudu ihned doručil s žádostí o odročení. Pokud i přesto soud jednání konal, porušil tím základní práva a svobody obviněného.
Trestní stíhání o skutku uvedeném pod bodem II/1) výroku a vyvození trestní odpovědnosti za skutek, jehož trestnost již byla promlčena, bylo nepřípustné. Co se týče dalších skutků podrobně popsaných v rozhodnutí nalézacího soudu, stěžovatel nikdy nejednal v úmyslu sebe nebo jiného obohatit pod nějakou nepravdivou záminkou či zatajením nějaké skutečnosti. Všechny své závazky vyplývající z uzavřených smluv sice včas neplnil, nicméně vždy, když mohl, tak poškozeným dluhy vracel. V řízení nebylo prokázáno, že by měl od počátku v úmyslu nedostát svým povinnostem a že by měl skutečně v úmyslu vypůjčené peníze nevrátit. Vyvození trestní odpovědnosti vůči němu považuje za nesprávné, protože jeho jednání nenaplnilo veškeré znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu.
IV.
Okresní soud v Hradci Králové, jako účastník řízení, ve svém vyjádření uvedl, že ústavní stížnost je opakováním téměř shodných námitek, které stěžovatel prezentoval v rámci své obhajoby a použitých opravných prostředků, a proto odkázal na rozsáhlé odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo na námitky stěžovatele reagováno.
V.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je především tvrzení, že obecné soudy porušily základní právo stěžovatele na spravedlivý proces tím, že ze zjištěných skutkových okolností dospěly k nesprávným právním závěrům, neprovedly veškeré navrhované důkazy, a že soud druhé instance odvolání neprojednal v jeho přítomnosti.
V souvislosti s tvrzením o nesprávném právním posouzení věci Ústavní soud připomíná, že při výkonu dohledu na dodržování ústavních principů spravedlivého procesu není jeho úkolem pravidelně přezkoumávat, zda právní závěry obecných soudů učiněné ze skutkových zjištění byly správné či nikoliv. Jinak řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší projednávat stížnosti namítající právní nebo skutkové omyly, jichž se údajně dopustily obecné soudy, s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit některé z práv nebo svobod zakotvených v Ústavě, Listině, Úmluvě, či jiných mezinárodních dohodách vážících Českou republiku a zaručujících základní práva. Tomu odpovídá i jeho dosavadní judikatura, podle níž Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností; to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, resp. článku 6 Úmluvy. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektovaly zásadu volného hodnocení důkazů vyplývající z ústavního principu nezávislosti soudu dle čl. 82 Ústavy - což se v posuzované věci dle přesvědčení Ústavního soudu stalo - nespadá do jeho pravomoci "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval [srov. nález III. ÚS 23/93, Sb. n. u., sv. 1, str. 41 (45-46)].
Ústavní soud dále připomíná, že z hlediska požadavků spravedlivého procesu zakotvených v hlavě páté Listiny, resp. článku 6 Úmluvy, každý trestní proces musí mít kontradiktorní charakter a musí zajišťovat rovnost zbraní mezi obžalobou a obhajobou. Právo na spravedlivý proces implikuje jak pro obžalobu, tak pro obhajobu možnost seznámit se s připomínkami nebo důkazy předloženými protistranou a vyjádřit se k nim. Úlohou, jakou Ústavnímu soudu přisuzuje Ústava a zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je zajistit dodržování ústavně zaručených základních práv a svobod ze strany obecných soudů a jiných orgánů veřejné moci. Jeho funkcí není řešit pochybení v otázkách skutkového stavu či právních otázkách, kterých se obecné soudy údajně dopustily, ale zabývat se tím, zda řízení vedoucí k pravomocnému odsouzení stěžovatele nazírané jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny důkazy, bylo spravedlivé.
K tvrzení o opomenutí důkazů zejména účetnictvím TJ Jiskra Nový Bydžov (přičemž další tvrzené opomenuté důkazy stěžovatel nespecifikoval) Ústavní soud připomíná svoji konstantní judikaturu k otázce tzv. opomenutého důkazu, podle níž zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní; soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, musí však o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. je pro základ svých skutkových zjištění nepřevzal. V opačném případě zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost [srov. nález I. ÚS 113/02, Sb. n. u., sv. 27, str. 213 (217-218) a tam citovaná rozhodnutí].
Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 15 plyne, že soud zamítl návrhy na doplnění dokazování, neboť je měl za zjevně nadbytečné. Pokud jde o znalecké zkoumání majetku a hospodaření TJ Jiskra Nový Bydžov, uvedl, že by zjevně přesáhlo potřeby tohoto trestního řízení. Dostatečně je odůvodněno i neprovedení dalších důkazů. S tímto postupem se ztotožnil i odvolací soud (viz str. 6 jeho rozsudku).
Z výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že tvrzení stěžovatele o porušení principů spravedlivého procesu při dokazování tím, že obecné soudy opomněly o důkazních návrzích stěžovatele rozhodnout, nemá oporu ve spise a je tudíž zjevně neopodstatněné.
K tvrzení stěžovatele, že odvolací soud odvolání neprojednal v jeho přítomnosti, Ústavní soud úvodem připomíná obecné principy týkající se základního procesního práva každého na projednání jeho věci v jeho přítomnosti. Nutno ovšem rozlišovat mezi řízením v prvním stupni a řízením v druhém či dalším stupni.
Právo být souzen za své přítomnosti je jedním z prvků základního práva na spravedlivý proces. Výslovně je zakotveno v čl. 38 odst. 2 Listiny, jehož relevantní ustanovení zní:
"Čl. 38
(2) Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně,............. a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. ...........",
a dále též v čl. 14 odst. 3 písm. d) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, jehož relevantní ustanovení zní:
"Čl. 14
3. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má mít tyto minimální záruky:
d) má být souzen za své přítomnosti a obhajovat se osobně nebo prostřednictvím obhájce, kterého si sám zvolí; ............;".
V článku 6 Úmluvy právo obviněného být přítomen při jednání u soudu není výslovně uvedeno, nicméně bylo z něj vyvozeno judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud"). Např. ve věci Medenica proti Švýcarsku, 2001 (rozsudek ze dne 14. 6. 2001, stížnost č. 20491/92, §54; uveřejněný ve volně přístupné databázi Evropského soudu HUDOC na adrese http://www.echr.coe.int) Evropský soud uvedl, že přítomnost obviněného při jednání soudu je důležitá, jak z důvodu práva dotyčného být vyslechnut, tak z důvodu ověřovat přesnost jeho tvrzení a konfrontovat je s výpovědí poškozeného, jehož zájmy, jakož i zájmy svědků, je na místě chránit.
Ústavní soud připomíná, že výše uvedené právo obviněného být přítomný při projednávání své trestní věci (v hlavním líčení) není absolutní. V méně závažných případech je z hlediska dodržování základních práv akceptovatelné řízení konané v nepřítomnosti obžalovaného za podmínky, že byl tento o jednání řádně vyrozuměn a bez omluvy se nedostavil. Vychází se z toho, že obžalovaný se svého práva být přítomen při jednání soudu o jeho trestním obvinění může vzdát; toto vzdání se však musí být dobrovolné a jednoznačné. Vzdání se tedy může být i konkludentní, tj. po řádném předvolání a bez omluvy.
Druhou skupinu případů, kdy jednání v nepřítomnosti obviněného, a to i proti jeho vůli, lze považovat za ústavně souladné, tvoří řízení před opravnými instancemi. V těchto případech osobní přítomnost obviněného nemá ten samý rozhodující význam jako v hlavním líčení před nalézacím soudem. Způsob aplikace článku 6 Úmluvy, resp. čl. 36 a násl. Listiny, na řízení před opravnými instancemi závisí na zvláštních okolnostech daného řízení; musí být přihlédnuto k řízení v jeho celku, jak je upraveno zákonem, a k roli odvolacího či dovolacího soudu v něm. Obecně je nutno vycházet ze zásady, že přítomnost obviněného před odvolacím soudem, který přezkoumává jak skutkové, tak i právní otázky, je zásadně nutná (srov. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18. 10. 2006 ve věci Harmi proti Itálii, stížnost č. 18114/02, §58 a násl., uveřejněný ve volně přístupné databázi Evropského soudu HUDOC na adrese http://www.echr.coe.int). Naproti tomu, rozhoduje-li se o kasační stížnosti, tj. jen o právních otázkách, přítomnost obviněného zpravidla není nutná (tamtéž). I v těchto případech se však obviněný svého práva být přítomen u jednání před opravnou instancí může vzdát.
V projednávaném případě bylo odvolání stěžovatele projednáváno v jeho nepřítomnosti (ačkoliv byl o jeho konání řádně vyrozuměn), a to přesto, že obhájkyně jeho neúčast omluvila a požádala o odročení veřejného zasedání. Soud druhého stupně i dovolací soud však dospěly k závěru, že stěžovatel se k veřejnému zasedání dne 26. 6. 2007 dostavit mohl a neučinil tak.
Ústavní soud je toho názoru, že posouzení relevance stěžovatelem uvedených důvodů své neúčasti na veřejném zasedání dne 26. 6. 2007 bylo plně v kompetenci obecných soudů; ty tak učinily a svůj procesní postup, resp. neopodstatněnost výhrad stěžovatele proti němu, řádně odůvodnily. Dle názoru Ústavního soudu z celkového posouzení chování stěžovatele ve vztahu k jeho přítomnosti před soudem druhé instance nelze závěr soudů o tom, že odvolací soud stěžovateli svévolně neupřel právo být osobně přítomen odvolacímu řízení, považovat za rozporný se skutečnostmi z vyžádaného spisu vyplývajícími. Stran této námitky lze v dalším na odůvodnění usnesení odvolacího a dovolacího soudu odkázat.
Po celkovém posouzení všech okolností případu Ústavnímu soudu nezbylo než konstatovat, že tvrzení stěžovatele o porušení práva na spravedlivý proces projednáním odvolání v jeho nepřítomnosti, je zjevně neopodstatněné.
K tvrzení stěžovatele o porušení článku 90 Ústavy Ústavní soud uvádí, že citovaný článek sám o sobě subjektivní veřejné ústavně zaručené základní právo stěžovatele nezakládá, neboť (spolu s článkem 95 odst. 1 Ústavy) obsahuje především institucionální záruku soudní pravomoci, dělby moci a nezávislosti soudů a soudců [srov. nález IV.ÚS 285/02, Sb.n.u., sv. 30, str. 193 (195-6)].
K namítanému porušení článku 2 odst. 2 Listiny (jemuž obsahově odpovídá článek 2 odst. 3 Ústavy), zakotvujícího omezení státní moci zákonem, nutno připomenout, že zmíněné články subjektivní samostatné veřejné ústavně zaručené základní právo stěžovatelky nezakládají a nelze se jich dovolávat přímo [srov. nález IV. ÚS 690/01, Sb. n. u., sv. 29, str. 417; nález IV. ÚS 223/04, Sb. n. u., sv. 36, str. 319 (323)].
Tvrzení stěžovatele o porušení článku 4 Listiny není podloženo jakoukoliv podrobnější ústavněprávní argumentací a Ústavní soud je shledává zjevně neopodstatněným. I v této souvislosti ovšem podotýká, že ani tento článek sám o sobě subjektivní veřejné ústavně zaručené základní právo stěžovatele nezakládá, neboť obsahuje významné ústavní principy, které je nezbytné aplikovat zejména při tvorbě, výkladu a aplikaci tzv. obyčejného práva.
Stěžovatel dále tvrdil, opět bez podrobnější ústavněprávní argumentace, porušení článku čl. 39 Listiny, dle něhož "Jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit.", jemuž koresponduje článek 7 odst. 1 Úmluvy, který zní:
"Článek 7
Zákaz trestu bez zákona
1. Nikdo nesmí být odsouzen za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, nebylo podle vnitrostátního nebo mezinárodního práva trestným činem. Rovněž nesmí být uložen trest přísnější, než jaký bylo možno uložit v době spáchání trestného činu."
Ústavní soud připomíná, že uvedené články zakotvují princip, že pouze zákon může definovat trestný čin a stanovit tresty (nullum crimen, nulla poena sine lege), jakož i princip, že trestní zákon se nesmí vykládat extenzivně v neprospěch obviněného, např. za pomoci analogie. Z toho vyplývá, že trestný čin musí být v zákoně jasně definován; zákon musí být pro občana dostupný a musí být formulován s dostatečnou přesností, aby důsledky z něj vyplývající pro jednání občana byly přiměřeně předvídatelné. Není třeba, aby tyto důsledky byly předvídatelné s absolutní jistotou. Jistota, ačkoliv nanejvýš žádoucí, vede někdy k přílišné strnulosti. Právo se však musí přizpůsobovat novým situacím. Proto mnohé zákony nutně používají více méně neurčité výrazy, jejichž výklad a aplikace závisejí na praxi. Judikatura nesmí podstatně změnit, přinejmenším v neprospěch obviněného, konstitutivní znaky trestného činu, např. formu zavinění nutnou k tomu, aby byla naplněna skutková podstata trestného činu.
Úkolem Ústavního soudu je kontrolovat, zda výklad a aplikace zákona obecnými soudy odpovídal požadavkům výše uvedených článků Listin a Úmluvy, tj. zda soudy nepřekročily hranice rozumné interpretace zákona, tedy toho, co bylo možné v podmínkách daného případu rozumně předpokládat. V této souvislosti konstatuje, že stěžovatelem napadená rozhodnutí obecných soudů dostatečně a podrobně uvádí důvody, na nichž jsou založena. Protože Ústavní soud nemá k těmto důvodům žádné výhrady, může na ně odkázat.
Závěrem Ústavní soud uvádí, že dle jeho přesvědčení obecné soudy postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a že řízení vedoucí k pravomocnému odsouzení stěžovatele, nazírané jako celek, lze označit za řízení spravedlivé ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy resp. čl. 36 a násl. Listiny. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv mj. i princip, dle něhož je soud povinen poskytnout stěžovateli veškeré možnosti k uplatnění jemu zaručených práv. Ústavní soud je po celkovém posouzení trestního řízení toho názoru, že stěžovateli možnost hájit svá práva zákonem odpovídajícím způsobem poskytnuta byla.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 23. června 2008
Michaela Židlická
předsedkyně senátu