ECLI:CZ:US:2008:4.US.677.08.1
sp. zn. IV. ÚS 677/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Družstvo DRUMAPO, se sídlem Němčičky 94, IČ: 463 46 121, zastoupeného JUDr. Eliškou Helbichovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Brno, Heršpická 5, směřující proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov č. j. 12 C 785/2001-218 ze dne 8. prosince 2004 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 16 Co 345/2005-264 ze dne 12. prosince 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností ze dne 14. března 2008 domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále právo podle čl. 1 Listiny, kterým je zaručena rovnost účastníků v právech, jakož právo dle čl. 2 odst. 2 Listiny, kterým je zaručena zásada legality.
Stěžovatel na str. 2 ústavní stížnosti uvedl, že tuto ústavní stížnost podává z důvodu opatrnosti, neboť současně podává i dovolání. Ústavní soud dotazem u Okresního soudu Brno-venkov zjistil, že stěžovatelovo dovolání bylo tomuto soudu doručeno dne 14. března 2008. Okresní soud Brno-venkov rovněž doručil dne 10. dubna 2004 Ústavnímu soudu kopii doručenky, kterou byl napadený rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 16 Co 345/2005-264 ze dne 12. prosince 2007 doručen právní zástupkyni stěžovatele JUDr. Elišce Helbichové. Z doručenky se podává, že oprávněná osoba převzala uvedený rozsudek dne 11. ledna 2008.
Předtím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a to včetně podmínky ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, která vyžaduje před podáním ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) - s výjimkou návrhu na obnovu řízení a mimořádného opravného prostředku, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§75 odst. 1, věta za středníkem, §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Základní právo na projednání věci soudem zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jehož součástí je i právo na přístup k soudu, Ústavní soud nevyjímaje, není absolutní a připouští jistá omezení, zejména co se týče podmínek přípustnosti. Podle článku 88 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") "Zákon stanoví, kdo a za jakých podmínek je oprávněn podat návrh na zahájení řízení a další pravidla o řízení před Ústavním soudem." Uplatňovaná omezení (ať již stanovená zákonem, případně aplikovaná Ústavním soudem při jeho výkladu) nicméně nemohou zužovat možnosti jednotlivce takovým způsobem či v takové míře, že by došlo k zásahu do samotné podstaty tohoto práva. Tato omezení jsou ústavně souladná pouze tehdy, sledují-li legitimní účel a existuje-li vztah přiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovaným účelem (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva z 12. listopadu 2002 ve věci Z. a Z. proti České republice, stížnost č. 46129/99, odst. 46 a násl., publikovaný v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, 4/2002, str. 174).
Výše uvedené je vyjádřením principu subsidiarity, jehož primárním účelem je umožnit rozhodujícím orgánům veřejné moci napravit porušení základních práv a svobod, která jsou jim vytýkána, dříve, než jsou tvrzení o zásahu do těchto práv předložena Ústavnímu soudu. Princip subsidiarity je třeba vykládat ve světle principu právního státu, jehož základním prvkem je mimo jiné zásada právní jistoty, která požaduje, aby ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představovala účinný právní prostředek nápravy (v teorii i praxi) umožňující dovolávat se základních práv a svobod. Právní úprava formálních požadavků a lhůty, kterou je nutno dodržet při podání ústavní stížnosti, tak má směřovat k zajištění řádného výkonu ústavního soudnictví a zejména k dodržení výše uvedené zásady právní jistoty. Zákonná úprava podmínek řízení o ústavní stížnosti, její výklad a aplikace Ústavním soudem, nemohou proto účastníkům bránit ve využití tohoto právního prostředku nápravy. Pokud by Ústavní soud procesní podmínky projednatelnosti ústavní stížnosti vykládal příliš restriktivně a na základě takového výkladu odmítl rozhodnout o meritu věci, došlo by tím k porušení samotné podstaty základního práva na projednání věci soudem.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že posuzování splnění podmínek řízení o ústavní stížnosti z hlediska její přípustnosti, resp. výklad časového určení dies a quo pro výpočet šedesátidenní lhůty k podání ústavní stížnosti stanovené v §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, za situace, kdy ústavní stížnost byla podána souběžně s dovoláním, nebylo v minulosti vždy jednotné (o čemž ostatně svědčí i výše citovaný rozsudek Evropského soudu pro lidská práva i jeho další rozsudky proti České republice, např. ve věci B. a ostatní, 2002, stížnost č. 47273, publikovaný v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, 4/2002, str. 174, a Vodárenská akciová společnost, a.s., 2004, stížnost č. 73577/01, publikovaný v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, 2/2004, str. 65). V některých případech bylo řízení o ústavní stížnosti přerušováno, v jiných případech s rozhodnutím o ústavní stížnosti bylo bez přerušení řízení vyčkáváno do rozhodnutí dovolacího soudu, případně byla ústavní stížnost odmítána pro nevyčerpání všech procesních prostředků. Stěžovatelé přitom často podávali ústavní stížnost souběžně s dovoláním z procesní opatrnosti, jež byla namístě v důsledku právní nejistoty vyplývající z rozdílného posuzování začátku běhu lhůty pro podání ústavní stížnosti Ústavního soudu v obdobných věcech.
Dne 24. července 2007 rozhodlo plénum Ústavního soudu o publikaci usnesení sp. zn. IV. ÚS 393/06 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu (in http://nalus.usoud.cz). Uvedeným usnesením byla jako nepřípustná odmítnuta ústavní stížnost podaná souběžně s dovoláním; v odůvodnění tohoto usnesení se kromě jiného výslovně uvádí: "Stěžovatel napadl naříkaná rozhodnutí před podáním ústavní stížnosti i dovoláním, o němž dosud rozhodnuto nebylo. ...... Přezkum těchto rozhodnutí Ústavním soudem ještě předtím, než by o podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud, znamenal by faktické nahrazení rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu rozhodnutím Ústavního soudu, jenž by tímto nepřijatelně vstoupil do soustavy soudů obecných; takový postup Ústavního soudu by ovšem byl nejen v rozporu s ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ale popíral by i samu podstatu postavení Ústavního soudu i podstatu řízení před ním vedeného. ...... Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu".
Z ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu mimo jiné vyplývá, že Ústavní soud nerozlišuje mezi řádnými a mimořádnými opravnými prostředky, a že tedy navrhovatelé jsou povinni vyčerpat oba druhy prostředků, s výjimkou obnovy řízení, která je citovaným ustanovením výslovně vyloučena, a mimořádného opravného prostředku schopného odmítnutí z důvodů závisejících na uvážení rozhodujícího orgánu ve smyslu §75 odst. 1 věta za středníkem citovaného zákona. Stěžovatel proto nebyl povinen (ve smyslu naplnění podmínky přípustnosti ústavní stížnosti) podat dovolání, avšak pokud dovolání podal, je evidentní, že v soustavě obecných soudů nebylo řízení o jeho věci definitivně ukončeno, takže z důvodů výše i níže vyložených prostor pro (aktuální) řízení před Ústavním soudem otevřen není.
Současné podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy nemá oporu v ustanoveních zákona o Ústavním soudu a navíc není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty. Stěžovatel ani Ústavní soud nemohou předvídat, zda dovolání bude Nejvyšším soudem vyhodnoceno jako přípustné či nikoliv; věcným projednáním ústavní stížnosti by mohlo dojít k vydání dvou rozdílných rozhodnutí v téže věci. Za dané situace je podání ústavní stížnosti předčasné.
Ústavní soud nemá též důvod na rozhodnutí Nejvyššího soudu dále vyčkávat, neboť by tím jednak zbytečně prodlužoval řízení o ústavní stížnosti, a jednak nepřímo pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, což však - jak již uvedeno - vhodné není.
Odmítnutí ústavní stížnosti nikterak právo stěžovatele na případné posouzení napadených rozhodnutí obecných soudů Ústavním soudem nenarušuje, neboť: "Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku" (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Citovat lze v této souvislosti i z usnesení sp. zn. III. ÚS 1102/07 (in http://nalus.usoud.cz), v němž se uvádí: "U mimořádného opravného prostředku (kterým je i dovolání), který může orgán, jenž o něm rozhoduje, odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení a v době jeho podání tedy není zřejmé, zda je či není přípustný, zákon netrvá na tom, aby stěžovatel takový opravný prostředek uplatnil před podáním ústavní stížnosti. Na straně druhé však takový mimořádný opravný prostředek lze uplatnit, aniž by tím byla ohrožena možnost posléze podat ústavní stížnost, neboť jestliže orgán odmítne takový opravný prostředek z důvodů závisejících na jeho uvážení, zůstává stěžovateli otevřena lhůta pro podání ústavní stížnosti (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Podmínkou je pouze to, aby stěžovatel předchozí mimořádný opravný prostředek uplatnil řádně, aby nedošlo k jeho odmítnutí z jiného důvodu (např. pro opožděnost)". Nadto opačný postup ze strany soudce zpravodaje (spočívající např. ve vyčkávání na rozhodnutí dovolacího soudu) mohl by být napříště vzhledem k názoru pléna nepřímo vyjádřenému výše zmíněným usnesením o publikaci rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 393/06 považován za zásah do ústavního práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny); neodmítnutím ústavní stížnosti pro nepřípustnost by si totiž soudce zpravodaj ponechával ve své agendě i případ, který by rozvrhem práce při podání ústavní stížnosti až po rozhodnutí dovolacího soudu (tedy dle pravidelného chodu událostí) mohl být (a se značnou pravděpodobností by také byl) přidělen jinému soudci zpravodaji, ba mohl by být rozhodován i v jiném senátu (srov. §16, §40 odst. 2 zákona o Ústavním soudu; rozvrh práce Ústavního soudu - dostupný na www.usoud.cz).
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že ústavní stížnost, která byla Ústavnímu soudu doručena osobně v pátek dne 14. března 2008, byla podána stěžovatelem po uplynutí 60 denní zákonné lhůty k jejímu podání (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), neboť lhůta k jejímu podání marně uplynula v úterý dne 11. března 2008. Za dané procesní situace, kdy stěžovateli na základě podání mimořádného opravného prostředku - dovolání k Nejvyššímu soudu - zůstává za předpokladu, že mimořádný opravný prostředek uplatnil řádně a včas, otevřena 60 denní lhůta k podání ústavní stížnosti po doručení rozhodnutí dovolacího soudu, soudkyně zpravodajka ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu neaplikovala a neodmítla ústavní stížnost jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.
Z výše vyložených důvodů pak soudkyni zpravodajce nezbylo, než předložený návrh odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2008
Vlasta Formánková
soudkyně zpravodajka