ECLI:CZ:US:2008:4.US.757.08.1
sp. zn. IV. ÚS 757/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. července 2008 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Jiřího Muchy o ústavní stížnosti I. P., zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, AK Příkop 8, 602 00 Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2007 č. j. 9 T 255/2007-144 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 1. 2008 č. j. 7 To 638/2007-181 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") tím, že Městský soud v Brně porušil zásadu zákonnosti trestního procesu zakotvenou v ustanovení §2 odst. 1 trestního řádu v návaznosti na článek 90 Ústavy a článek 8 odst. 2 Listiny, čemuž odpovídá též porušení článku 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a článku 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, kde se hovoří o prokázání viny zákonným způsobem.
Z vyžádaného spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 9 T 255/2007 zjistil Ústavní soud následující.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2007 č. j. 9 T 255/2007-144 byl stěžovatel pro skutek ve výroku rozsudku uvedený uznán vinným trestným činem loupeže dle ustanovení §234 odst. 1 trestního zákona; za to byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků se zařazením do věznice s dozorem a dále mu byl uložen trest vyhoštění z České republiky na dobu tří let. Při zjišťování stěžovatelovy viny vycházel městský soud z odorologické expertizy kabelky poškozené, z rekognice, ze záběrů průmyslové kamery a ze skutečnosti, že stěžovatel byl zadržen Policií ČR v blízkosti místa činu, přičemž stěžovatel se před policisty schovával. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 3. 1. 2008 č. j. 7 To 638/2007-181 odvolání stěžovatele zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že námitky stěžovatele směřují pouze do hodnocení důkazů, v němž neshledal pochybení.
Stěžovatel je přesvědčen, že důkaz vyhodnocením pachové stopy nebylo možno v rámci řízení použít, jelikož byl získán nezákonným způsobem, a to konkrétně podklady pro odborné posouzení - odběr pachových stop, o němž nebyl vyhotoven protokol podle ustanovení §55 odst. 1 trestního řádu, ale pouze jakýsi záznam o odběru srovnávacích pachových konzerv a záznam o odběru otisku pachových stop. Způsob, jakým byl odběr proveden, zpochybňuje, zda byla zákonná ustanovení upravující provádění úkonu dodržena. Nadto nebyl proveden bezprostředně po rekognici, ale tentýž den ve vazební věznici bez vyrozumění a účasti obhájce, který však byl přítomen rekognici. Takový postup vzbuzuje nedůvěryhodnost a otázky zaměnitelnosti a manipulovatelnosti s odebranými pachovými stopami. Stěžovatel nebyl orgány činnými v trestním řízení poučen o provádění úkonu a o důsledcích odmítnutí dobrovolného splnění.
Vzhledem k tomu, že poškozená v rámci rekognice neoznačila stěžovatele jako útočníka, považuje stěžovatel hodnocení rekognice jako důkazu ve svůj neprospěch za tzv. deformaci důkazu, tedy vyvozování skutkových zjištění, která z provedeného důkazu nevyplývají. Existuje-li více výkladů provedených důkazů, nelze s ohledem na presumpci neviny učinit zjištění, které nejvíce zatěžuje obžalovaného.
Konečně stěžovatel vznáší výhrady proti odůvodnění usnesení odvolacího soudu, z něhož není patrno, jakým způsobem se odvolací soud vypořádal s jeho námitkami. Stěžovatelovy námitky nesměřovaly pouze do hodnocení provedených důkazů, ale také vůči procesní použitelnosti vyhodnocení pachové stopy jako důkazu, s čímž se krajský soud vůbec nevypořádal, přičemž ostatními námitkami se zabýval velmi povrchně.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a k projednání přípustnou ústavní stížnost předložil včas k podání ústavní stížnosti oprávněný a řádně zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud respektuje nezávislost obecných soudů, avšak i ta se musí uskutečňovat nejen v zákonném, ale prioritně v ústavním rámci, jehož součástí je i právo na spravedlivý proces, který musí vyloučit libovůli v rozhodování a musí také zajistit právně účinnou soudní ochranu, jejíž neodmyslitelnou součástí je právo na spravedlivé a vyčerpávající projednání každé (a samozřejmě i trestní) věci. V tomto směru je na místě poukázat na již ustálenou judikaturu Ústavního soudu, ve které vyslovil nutnost respektování zásadních principů konkretizujících právě onen spravedlivý proces. Takovým je zákaz deformace provedeného důkazu, otázka důkazů neprávem opomenutých, zcela zásadní důraz na soulad skutkových zjištění a z nich soudy vyvozených právních závěrů, nutnost reagování soudů na uplatněné námitky (vysvětlení jejich případného odmítnutí) a nakonec i respektování staletími prověřené zásady, že případně vzniklé pochybnosti je nutno vykládat vždy ve prospěch obviněných (srov. nález sp. zn. III. ÚS 258/99, Sb. n. u., sv. 16, str. 99).
Ústavní soud opakovaně konstatoval, že mu nepřísluší přezkoumávat hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, nicméně je oprávněn kontrolovat, zda informace z hodnoceného důkazu není zkomolována v procesu jeho hodnocení (srov. nález sp. zn. III. ÚS 398/97, Sb. n. u., sv. 11, str. 125). Deformace tohoto typu představuje extrémní vybočení z pravidel hodnocení důkazů, které zakládá důvod pro ingerenci Ústavního soudu. Ke stěžovatelově námitce, že při rekognici jej poškozená neoznačila za pachatele, je nutno upozornit, že nalézací soud se touto skutečností zabýval a že se spokojil s negativními výsledky rekognice, neboť útok se odehrál v nočních hodinách, poškozená pachatele viděla na vzdálenost 40 metrů a pak se rozhodla se na něj nedívat, po útoku utrpěla otřes mozku a konečně její popis pachatele se shodoval se vzhledem stěžovatele. Za těchto okolností Ústavní soud nedospívá k závěru, že by nalézací soud z provedeného důkazu dovozoval závěry, které z něj nemohou vyplývat, a dopustil se tak deformace důkazu.
Účelem trestního řízení není jen potrestání pachatele trestné činnosti, ale i "fair" proces. Pro zjištění viny pachatele si orgány činné v trestním řízení opatřují pomocí důkazních prostředků poznatky o skutečnostech významných pro posouzení dané věci, přičemž tento postup náležitě zaznamenávají v protokolu (srov. §55 trestního řádu). Smyslem protokolace je možnost přezkumu průběhu úkonu, aby rozhodné informace byly zjišťovány procesně čistým způsobem a aby tak byla vyloučena libovůle orgánů činných v trestním řízení. Ústavní soud připouští důkaz pachovou zkouškou a nezpochybňuje jeho věrohodnost (srov. I. ÚS 394/97, Sb.n.u., sv. 10, str. 179), avšak zde obzvláště zdůrazňuje nutnost vedení podrobných záznamů o odběru otisků pachových stop a o samotném průběhu pachové zkoušky, neboť ta je následně v podstatě nepřezkoumatelná a neověřitelná. Je tedy nezbytné zvýšenou pozornost věnovat mj. zaznamenání okolností, za jakých došlo k odběru otisků pachových stop, aby nevznikaly pochybnosti o záměně či manipulaci se vzorky, tedy dbát na procesní čistotu získání takového důkazního materiálu. Náležitosti protokolu vyjmenovává ustanovení §55 odst. 1 trestního řádu; specifika protokolu o rekognici, konfrontaci, vyšetřovacím pokusu, rekonstrukci a prověrce na místě obsahuje ustanovení §55 odst. 3 trestního řádu. Ačkoli je odorologická expertíza uznána jako přípustný důkazní prostředek, trestní řád podmínky jejího provádění nestanoví; bližší instrukce podává toliko závazný pokyn policejního prezidenta č. 52 ze dne 25. 4. 2007. Trestní řád mlčí i ohledně protokolu pojícího se k odorologické expertíze, a proto je třeba použít ustanovení §55 odst. 1 trestního řádu s přiměřeným přihlédnutím k ustanovení §55 odst. 3 citovaného zákona.
Ve spise je založen záznam o odběru otisků pachových stop (č. l. 58), záznam o odběru srovnávacích pachových konzerv (č. l. 59), protokol o provedení pachové identifikace (č. l. 64) a popis pachového porovnání (č. l. 62 - 63). Záznam o odběru otisků pachových stop a záznam o odběru srovnávacích pachových konzerv v souladu s ustanovením §55 odst. 1 obsahuje jméno osoby provádějící úkon, místo a čas, jakož i předmět či místo na těle osoby, odkud byla snímána pachová stopa. Pokud jde o průběh úkonu, záznam uvádí aktuální klimatické podmínky a konstatuje absenci rušivých vlivů na kvalitu pachové stopy. Ze záznamu však není patrno, zda byl stěžovatel poučen o možnosti překonání jeho odporu v případě odmítnutí strpět odběr srovnávací pachové konzervy a o možnosti uložení pořádkové pokuty (srov. ustanovení §114 odst. 5 trestního řádu). Rovněž není seznatelné, zda stěžovatel uplatnil námitky vůči průběhu úkonu a obsahu protokolu a zda byly průběhu úkonu přítomny další osoby. Protokol o provedení pachové identifikace společně s přílohou popisující pachové porovnání obsahuje jméno psa i psovoda, datum a místo úkonu, klimatické podmínky, způsob uspořádání pachových stop, jakož i výsledek provedení pachové identifikace. Po srovnání obsahu záznamů a protokolu s náležitostmi uvedenými v ustanovení §55 odst. 1 trestního řádu dospěl Ústavní soud k závěru, že v podstatných rysech odpovídají zákonným požadavkům a že jsou z nich patrny okolnosti, za jakých k jednotlivým úkonům došlo. Nicméně Ústavní soud znovu upozorňuje na svůj rezervovaný postoj k pouhému úřednímu záznamu (srov. nález sp. zn. III. ÚS 623/2000, Sb.n.u., sv. 30, str. 163), pro který zákon nestanoví žádné obligatorní náležitosti, v důsledku čehož v něm mohou chybět důležité údaje, jejichž absence může vést k pochybnostem stran procesní čistoty při opatřování důkazního prostředku. Ústavnímu soudu rovněž nezbývá než Policii ČR vytknout, že nezpravila stěžovatelova obhájce o odběru srovnávací pachové konzervy, třebaže obhájce žádal o vyrozumívání o všech úkonech ve stěžovatelově trestní věci (srov. č. l. 36), a to v situaci, kdy téhož dne proběhla rekognice, jíž byl obhájce přítomen, a nejednalo se o neodkladný úkon.
Stěžovateli je třeba přisvědčit, že se odvolací soud nevypořádal s jeho námitkou ohledně procesní použitelnosti důkazu srovnáním pachové stopy, jíž se soud zabývat měl, poněvadž se nejednalo o hodnocení důkazů, do kterého odvolacímu soudu nepřísluší zasahovat, pokud důkaz sám znovu neprovedl. Rovněž je třeba konstatovat, že zamítavé usnesení odvolacího soudu svým obsahem i rozsahem nenese známky přílišné pečlivosti.
Přestože v naznačeném rozsahu shledal Ústavní soud v postupu policie a odvolacího soudu jednotlivé nedostatky, nedospěl k závěru, že by tyto vady řízení dosahovaly takové úrovně, aby se dotkly stěžovatelových ústavně garantovaných základních práv v rozsahu vyžadujícím kasační zásah Ústavního soudu. Spravedlivost či nespravedlivost řízení je totiž nutno hodnotit v jeho celku.
Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2008
Miloslav Výborný
předseda senátu