ECLI:CZ:US:2008:4.US.818.08.1
sp. zn. IV. ÚS 818/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti M. Š., nyní ve vydávací vazbě v Irsku ve Věznici Cloverhill, zastoupeného Mgr. Lucií Kýčkovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Teplice, Masarykova 537/7, proti usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 4 T 7/2007 ze dne 17. prosince 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 31. března 2008, se stěžovatel domáhal podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 4 T 7/2007 ze dne 17. prosince 2007. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že podle jeho názoru napadeným usnesením byla porušena jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 2 a 3 a čl. 40 odst. 2, 3 a 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 4/94, sp. zn. IV. ÚS 36/98, sp. zn. II. ÚS 301/98 a sp. zn. III. ÚS 258/99 (in http://nalus.usoud.cz).
Z ústavní stížnosti a přiložené přílohy Ústavní soud zjistil, že proti obžalovaným D. B., R. T., J. Z., T. P. a proti stěžovateli byla podaná ke Krajskému soudu v Praze společná obžaloba, neboť všechny tyto osoby jsou stíhány pro totožnou nebo spolu souvisící trestnou činnost. Z procesních důvodů bylo projednání věci proti obžalovaným B., T. a Z. vyloučeno ze společného řízení k samostatnému projednání a v důsledku toho byla věc proti obžalovaným Půtovi a stěžovateli vedena pod sp. zn. 4 T 50/2006 a věc proti obžalovaným B., T. a Z. pod sp. zn. 4 T 7/2007. Krajský soud dospěl k závěru, že obžalovaní jsou stíháni pro totožné skutky nebo pro trestnou činnost souvisící a vzájemně propojenou a jsou dány podmínky pro konání společného řízení dle ustanovení §20 odst. 1 trestního řádu. Proto krajský soud podle ustanovení §23 odst. 3 trestního řádu spojil řízení proti všem obžalovaným pod společnou sp. zn. 4 T 7/2007.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že proti němu bylo původně vedeno trestní řízení jako proti uprchlému. Dne 25. srpna 2006 byl na základě Evropského zatýkacího rozkazu Krajského soudu v Praze vydaného dne 10. července 2006 zadržen Irskou policií a byl předán do vydávací vazby do Věznice Cloverhill, kde se nyní stále nachází. Stěžovatel namítal, že ve věci původně vedené pod sp. zn. 4 T 58/2006 probíhalo řízení, přičemž v tomto řízení nemohl být přítomen, stejně jako nemohl být přítomen jeho obhájce, tzn. že byly prováděny důkazy, u nichž nemohl uplatnit své právo na obhajobu, nemohl vznést žádnou procesní námitku a provedené důkazy jsou součástí nově spojené věci pod sp. zn. 4 T 7/2007. Jejich opakování pak není ve vztahu k ustanovení §306a odst. 1 trestního řádu možné. Stěžovatel v tom spatřuje výrazné zkrácení práva na obhajobu a porušení práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení a přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy [srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy České publiky (dále jen "Ústava")]. Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat.
Ústavní soud konstatuje, že ve věci rozhodující krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, z jakých důvodů spojil věci vedené pod sp. zn. 4 T 50/2006 a sp. zn. 4 T 7/2007 pod společnou sp. zn. 4 T 7/2007 a jeho závěry jsou v souladu s principem nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy. Odůvodnění napadeného rozhodnutí je pak v souladu s ustanoveními §134 a násl. trestního řádu a argumentace v něm uvedená je logická, přesvědčivá a vnitřně konzistentní, takže je zřejmé, že nejde o rozhodnutí svévolné či extrémně vybočující z ustálené rozhodovací praxe.
Podle názoru Ústavního soudu ve věci rozhodující soud respektoval při výkladu aplikovaných ustanovení trestního řádu jejich účel a význam z hlediska účelu a smyslu právního předpisu jako celku a nevykládal je izolovaně jak plyne z textu ústavní stížnosti. Stěžovatel zcela pomíjí, že dle dikce ustanovení §306a odst. 1 věty druhé trestního řádu pro případ, že pominou důvody řízení proti uprchlému, pokračuje se v trestním řízení podle obecných ustanovení a požaduje-li to obviněný, provedou se v řízení před soudem znovu důkazy v předchozím soudním řízení provedené, u nichž to jejich povaha připouští, nebo jejichž opakování nebrání jiná závažná skutečnost; v opačném případě se obviněnému protokoly o provedení těchto důkazů přečtou a umožní se mu, aby se k nim vyjádřil. Je tedy zcela evidentní, že stěžovatel v podstatě předjímá porušení svých základních práv zaručených ústavním pořádkem do budoucna a domáhá se přehodnocení rozhodnutí krajského soudu, což Ústavnímu soudu nepřísluší. Stěžovateli není, s přihlédnutím k ustanovení §306a odst. 1 věty druhé trestního řádu, rozhodnutím krajského soudu nijak zabráněno v realizaci jeho procesních práv a Ústavní soud za této situace nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky.
Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které krajský soud vyvodil, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou ani Úmluvou chráněného základního práva.
Napadené rozhodnutí není ani v rozporu s rozhodnutími Ústavního soudu, na které stěžovatel v ústavní stížnosti odkázal, neboť Ústavní soud nezjistil, že by v posuzovaném případě krajský soud porušil obecné procesní předpisy či zásady vyjádřené v hlavě páté Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. dubna 2008
Michaela Židlická
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu