ECLI:CZ:US:2008:4.US.927.08.1
sp. zn. IV. ÚS 927/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného v právní věci stěžovatele L. B., zastoupeného Mgr. Robertem Cholenským, advokátem se sídlem Bolzanova 5, Brno, o ústavní stížnosti proti usnesení Městského státního zastupitelství v Brně č. j. 6 ZN 2823/2007-12 ze dne 12. 2. 2008, usnesení Městského ředitelství Policie ČR Brno, Obvodní oddělení policie Brno-Komárov č. j. MRBM-12433/TČ-16-2007 ze dne 11. 12. 2007 a proti jinému zásahu orgánu veřejné moci - podrobení stěžovatele špatnému zacházení postupem při kurtování ze strany personálu Psychiatrické léčebny Brno-Černovice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 11. 4. 2008 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud zrušil usnesení Městského státního zastupitelství v Brně (dále jen "městské státní zastupitelství") č. j. ZN 2823/2007-12 ze dne 12. 2. 2008 a usnesení Městského ředitelství Policie ČR Brno, Obvodní oddělení policie Brno-Komárov (dále jen "obvodní oddělení policie") č. j. MRBM-12433/TČ-16-2007 ze dne 11. 12. 2007 a aby vyslovil, že postupem personálu Psychiatrické léčebny Brno-Černovice při kurtování stěžovatele došlo k porušení čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že byl dne 9. 2. 2007 proti své vůli přijat v Psychiatrické léčebně Brno-Černovice a umístěn na protialkoholní záchytné stanici. Tam byl po dobu 12 hodin hrubým způsobem přikurtován k posteli, v důsledku čehož utrpěl újmu na zdraví v podobě těžkého poranění prstů obou rukou. V souvislosti s hrubým zacházením ze strany zaměstnanců stanice podal stěžovatel dne 12. 6. 2007 u obvodního oddělení policie trestní oznámení ve věci podezření ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví dle §223 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), toto však bylo usnesením policejního orgánu č. j. MRBM-12433/TČ-16-2007 ze dne 11. 12. 2007 ve smyslu §159a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů, odloženo s odůvodněním, že se nejednalo o podezření z trestného činu a nebylo na místě věc vyřídit jinak. Proti tomuto usnesení podala zmocněnkyně stěžovatele stížnost k městskému státnímu zastupitelství, které ji usnesením č. j. ZN 2823/2007-12 ze dne 12. 2. 2008 jako nedůvodnou zamítlo.
Dle přesvědčení stěžovatele došlo v řízení, které předcházelo vydání výše uvedených rozhodnutí, k porušení čl. 3, čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy a čl. 7 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatel měl za to, že postup pracovníků záchytné stanice splňoval definiční znaky mučení, resp. nelidského či ponižujícího zacházení, ve smyslu čl. 3 Úmluvy a na něj navazující judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Odkázal v této souvislosti rovněž na zprávu Evropského výboru pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, který v roce 2006 právě v Psychiatrické léčebně Brno-Černovice shledal při kontrole přikurtovaných pacientů obdobné nedostatky, na něž stěžovatel poukazoval v trestním oznámení. Orgánům činným v trestním řízení stěžovatel vytýkal, že nedostály požadavku na provedení důkladného a efektivního vyšetřování, neboť dostatečně neprověřily, zda existovaly skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin, neprovedly další dokazování za účelem odstranění nejasností a rozporů vyplývajících ze shromážděného důkazního materiálu, a ani nevyvinuly dostatek vlastní iniciativy ve vztahu k možnému naplnění skutkové podstaty trestného činu mučení a jiného nelidského a krutého zacházení ve smyslu §259a trestního zákona, když se zabývaly toliko podezřením ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví dle §223 trestního zákona. Dále nebyl naplněn ani požadavek dostatečné míry veřejnosti a zapojení stěžovatele do vyšetřování, neboť ten neměl možnost účastnit se výslechu svědků a podezřelých a klást jim otázky. Porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy spatřoval stěžovatel v tom, že závěry orgánů činných v trestním řízení neměly dostatečnou oporu v provedeném dokazování a dále v tom, že jakožto poškozený nedisponoval možností navrhovat v přípravném řízení provedení úkonů, které by přispěly ke zjištění, zda nedošlo ke spáchání trestného činu.
Ve vztahu k přípustnosti ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že vyčerpal veškeré procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytoval. Bylo by sice možno uplatnit nárok na náhradu škody a imateriální újmy cestou civilní žaloby, nicméně tento postup by nevedl k nápravě nežádoucího stavu a neumožnil by potrestání pachatelů. Předmětná ústavní stížnost totiž svým významem podstatně přesahovala zájmy stěžovatele, neboť v České republice neexistuje zákonná úprava používání omezovacích prostředků ve zdravotnictví, přičemž takto významný zásah do osobní svobody by mohl obstát jen za podmínky, že by byl umožněn zákonem.
Z důvodů výše uvedených stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud jeho ústavní stížnosti vyhověl a rozhodl, jak uvedeno výše. Stěžovatel rovněž požádal o přiznání náhrady nákladů právního zastoupení dle §83 zákona o Ústavním soudu.
II.
Ve vztahu k napadeným usnesením obvodního oddělení policie a městského státního zastupitelství byla ústavní stížnost podána včas, byla přípustná a splňovala rovněž ostatní formální a obsahové náležitosti, bylo tedy možno přistoupit k jejich věcnému přezkumu. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížnost stěžovatele směřovala vůči rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení, jimiž bylo odloženo jeho trestní oznámení, resp. zamítnuta stížnost proti tomuto odložení. Ústavní soud přitom již v minulosti mnohokrát konstatoval, že z ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny nelze odvodit právo fyzické či právnické osoby na to, aby jiná osoba či osoby byly trestně stíhány. Charakteristickým znakem moderního právního státu v kontinentálním evropském pojetí je, že vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu; stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán a kdo jej spáchal (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1997, sp. zn. II. ÚS 361/96; publikováno ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 7, usnesení č. 5, str. 343 a násl.). Žádné ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, tedy neexistuje (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 4. 1999, sp. zn. I. ÚS 84/99, publikováno ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 14, usnesení č. 29, str. 291 a násl.). Práva stěžovatele na zhojení eventuální újmy, a to i újmy vzniklé v důsledku případného porušení čl. 3 Úmluvy, dostatečně zajišťují občanskoprávní instituty náhrady škody a ochrany osobnosti.
Ústavní soud neměl ani v projednávané věci žádný důvod se od výše uvedeného právního názoru odchýlit. Sám stěžovatel uváděl, že zvolil cestu ústavní stížnosti, neboť jiným postupem by nebylo možno založit trestní odpovědnost konkrétních pachatelů. Takové právo mu ovšem, jak patrno z výše uvedeného, nenáleží. K námitce porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na veřejné projednání věci ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny Ústavní soud uvádí, že ze strany orgánů činných v trestním řízení bylo postupováno plně v souladu s procesními předpisy, upravujícími účast poškozeného v trestním řízení. Stejně tak lze mít za to, že byly splněny požadavky na provedení efektivního vyšetřování, vyplývající z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (Bati a ostatní proti Turecku, Labita proti Itálii, Aksoy proti Turecku). Jak plyne z odůvodnění napadených rozhodnutí, orgány činné v trestním řízení provedly za účelem posouzení důvodnosti trestního oznámení řadu úkonů, včetně výslechů svědků, vyžádání znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví neurologie, a příslušných lékařských záznamů. Se všemi těmito důkazy se pak následně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, v nichž vyložily, z jakých důvodů dospěly k závěru o tom, že ke spáchání trestného činu nedošlo. Splněna byla rovněž podmínka včasnosti a nezávislosti šetření (Slimani proti Francii, McKerr proti Spojenému Království).
Za těchto okolností Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost v této části odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
III.
V části, v níž se stěžovatel domáhal ochrany proti jinému zásahu orgánu veřejné moci - "podrobení stěžovatele špatnému zacházení postupem při kurtování ze strany personálu Psychiatrické léčebny Brno-Černovice", byl Ústavní soud nucen návrh odmítnout, neboť k jeho projednání nebyl příslušný.
Ústavní soud opakovaně judikoval, že ústavní stížností je zásadně možno se bránit toliko proti aktuálnímu, trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 287/96 ze dne 22. 5. 1997, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, nález č. 62, str. 119 a násl.). Za situace, kdy není možno orgánu veřejné moci zakázat pokračování v porušování dotčeného ústavně zaručeného práva či svobody, resp. přikázat mu, aby byl obnoven stav před porušením [§82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu], a to z toho důvodu, že se jednalo toliko o jednorázový zásah do práv stěžovatele, nedisponuje Ústavní soud kompetencí, která by mu umožnila ve prospěch stěžovatele zasáhnout a závadný stav odstranit. Za těchto okolností by se jednalo toliko o akademický výrok, k jehož vydání však není Ústavní soud příslušný. Nadto by Ústavní soud vydáním takového rozhodnutí suploval rozhodovací činnost orgánů činných v trestním řízení, resp. obecných soudů. Bude přitom právě na obecných soudech, aby v řízení o případné žalobě posoudily důvodnost námitek stěžovatele, vztahujících se k porušení jeho práv v době jeho umístění v Psychiatrické léčebně Brno-Černovice. Ústavní soud proto ústavní stížnost v části směřující proti jinému zásahu orgánu veřejné moci odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla ve všech částech odmítnuta, nebylo možno vyhovět ani návrhu stěžovatele na přiznání náhrady nákladů právního zastoupení, neboť nebyly splněny podmínky ustanovení §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2008
Michaela Židlická
předsedkyně senátu