ECLI:CZ:US:2009:1.US.1059.09.1
sp. zn. I. ÚS 1059/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti P. S., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Honzíkem, advokátem se sídlem Rooseveltova 16, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 4. 2008, sp. zn. 9 T 1/2008, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 8. 2008, sp. zn. 11 To 76/2008, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 8 Tdo 14/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností napadl stěžovatel rozhodnutí obecných soudů citovaná v záhlaví. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 4. 2008, sp. zn. 9 T 1/2008, byl stěžovatel uznán vinným pod body I. 1. - 5. trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. a pod bodem IV. trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. a), b) tr. zák. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §187 odst. 2 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na šest let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, a podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl uložen trest propadnutí ve výroku rozsudku uvedených věcí.
Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 8. 2008, sp. zn. 11 To 76/2008, byl k odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. c), d), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně ohledně stěžovatele zrušen ve výroku o vině v bodě I. 1. -5. a ve výrocích o trestech odnětí svobody a propadnutí věci (výrok pod bodem I.). Za splnění podmínek uvedených v §259 odst. 3 tr. ř. bylo ve věci znovu rozhodnuto tak, že stěžovatel byl pod body I. 1) - 5) tohoto rozsudku uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák. a odsouzen za tento trestný čin a trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. a), b) tr. zák., který zůstal v rozsudku soudu prvního stupně nedotčen, podle §187 odst. 4 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na jedenáct let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, a podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl uložen trest propadnutí ve výroku rozsudku označených věcí (výrok pod bodem II.). Odvolání stěžovatele bylo podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuto.
Dovolání stěžovatele bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se stěžovatel trestného činu dopustil tím, že:
1) poté, co v blíže nezjištěných dnech v letech 2005 a 2006 na chalupě v obci B.č., okr. J., nejméně v 6 případech vyrobil metamfetamin vždy v množství 30 - 100 g z léku M., který mu s vědomím, že lék je k takové výrobě určen, dodal obviněný MUDr. M. K., a to v blíže nezjištěné době v letních měsících 2005 celkem 60 balení po 24 tabletách, 18. 7. 2005 celkem 100 balení, 16. 2. 2006 celkem 100 balení a 13. 4. 2006 celkem 250 balení, prodal metamfetamin v uvedených případech a množství po předchozí dohodě a vědomé spolupráci B. A., který jej v rámci této dohody vyvezl do Spolkové republiky Německo (SRN) k další distribuci zajištěné dalšími osobami,
2) poté, co v blíže nezjištěných dnech měsíce dubna 2006 na chalupě v obci B. č., okr. J., vyrobil metamfetamin z léku M., dne 27. 4. 2006 ho prodal za 4.500,- EURO v množství nejméně 100 g po předchozí dohodě a vědomé spolupráci A. S., který jej v rámci této dohody vyvezl do SRN k další distribuci zajištěné dalšími osobami,
3) poté, co v období od 12. do 24. 11. 2006 na chalupě v obci B. č., okr. J., nejméně v 5 případech vyrobil metamfetamin vždy v množství nejméně 50 g z léku M., který mu s vědomím, že lék je k takové výrobě určen, zajišťoval nebo domlouval jeho prodej v lékárnách v P. obviněný MUDr. M. K., kdy takto předal stěžovateli nejméně dne 12. 6. 2006 celkem 150 balení po 24 tabletách a nejméně ve dvou případech domluvil nákup léku pro P. S. a další osoby ze SRN, přičemž stěžovatel na základě této domluvy zakoupil v lékárně U. S. A., Š. nám. č., P., společně s A. Z. dne 7. 11. 2006 celkem 266 balení uvedeného léku za 31.122,- Kč a dne 27. 11. 2006 sám zakoupil celkem 140 balení za 16.380,- Kč, následně při schůzkách, jež s vědomím jejich účelu zprostředkovala a byla jim přítomna obviněná N. L., prodal dne 29. 11. 2006 a v dalších nezjištěných dnech vyrobený metamfetamin v nezjištěném množství po předchozí dohodě a vědomé spolupráci A. Z., který jej v rámci této dohody vyvezl do SRN k další distribuci zajištěné dalšími osobami,
4) poté, co v období od 12. do 24. 11. 2006, v období od 21. do 23. 12. 2006 a v období od 13. do 18. 1. 2007 na chalupě v obci B. č., okr. J., vyrobil blíže nezjištěné množství metamfetaminu z léku M., který mu s vědomím, že lék je k takové výrobě určen, zajišťoval nebo domlouval jeho prodej v lékárnách v P. obviněný MUDr. M. K., kdy takto předal stěžovateli nejméně dne 13. 12. 2006 celkem 280 balení uvedeného léku, prodal vyrobený metamfetamin ve dnech 25. 11. 2006 v P., 11. 12. 2006 v Ch., 25. 12. 2006 v M. L., 10. 1. 2007 v Ch. a 24. 1. 2007 v P. v nezjištěném množství po předchozí dohodě a vědomé spolupráci A. S., který jej v rámci této dohody vyvezl do SRN k další distribuci zajištěné dalšími osobami,
5) poté, co v období od 15. do 17. 12. 2006 a v období od 13. do 18. 1. 2007 na chalupě v obci B. č., okr. J., vyrobil blíže nezjištěné množství metamfetaminu z léku M., který mu s vědomím, že lék je k takové výrobě určen, zajišťoval nebo domlouval jeho prodej v lékárnách v P. obviněný MUDr. M. K., kdy takto předal stěžovateli nejméně dne 13. 12. 2006 celkem 280 balení uvedeného léku, prodal vyrobený metamfetamin ve dnech 18. 12. 2006 v R., 23. 12. 2006 v P. a 21. 1. 2007 v P. v nezjištěném množství po předchozí dohodě a vědomé spolupráci (kdy schůzky domluvila obviněná N. L.), E. L., který jej v rámci této dohody vyvezl do SRN k další distribuci zajištěné dalšími osobami,
a tohoto jednání pod body 1) - 5) se dopustil bez příslušného povolení Ministerstva zdravotnictví ČR přesto, že metamfetamin je podle zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdějších předpisů, psychotropní látkou zařazenou do seznamu II., přílohy 5 podle Úmluvy o psychotropních látkách, a byl si vědom, že se o takovou látku jedná.
II.
1) První námitku směřuje stěžovatel do rozhodnutí o výši trestu, který je podle jeho názoru nepřiměřeně vysoký. Nebyly prý zváženy všechny skutečnosti týkající se jeho osobnosti; je osobou závislou na návykových látkách, snažil se pomoci orgánům činným v trestním řízení a nelze mu upřít ani snahu oprostit se od drogové závislosti. Nebyla dostatečně zvážena ani skutečnost, že před spácháním trestného činu vedl řádný život a nedopustil se v tomto státě žádného protispolečenského jednání, které by mělo za následek trestní stíhání. Vyslovený trest se tedy nestal výchovným prostředkem, ale výlučně jen represivním faktorem. Současně nebyla brána v úvahu ani resocializační prognóza, uvedená ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie, neboť stěžovatel je schopen zdržet se jednání, ze kterého byl viněn a stejně tak je schopen zdržet se i požívání omamných a psychotropních látek.
2) Tyto námitky tedy stěžovatel směřuje do sféry soudního určení výše a druhu trestu. V této souvislosti odkazuje Ústavní soud na čl. 90 Ústavy České republiky. Podle tohoto předpisu jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Obecný soud je tedy jediným, kdo je k takovému rozhodnutí oprávněn; trestní zákon mu může pro jeho rozhodování poskytovat alternativní možnosti, z nichž přísluší soudu právo výběru. Není úkolem Ústavního soudu a v zásadě není ani v jeho kompetenci závěry obecných soudů o přiměřenosti trestu přehodnocovat; jedná se o otázku, která spadá do sféry nezávislého soudcovského uvažování (srov. např. usnesení II. ÚS 647/06, I. ÚS 91/08). Při stanovení druhu a výměry trestu v konkrétních případech je rozhodování obecných soudů zcela nezastupitelné; Ústavnímu soudu by příslušelo do této oblasti zasahovat pouze za situace, kdyby byla tato vyváženost v rozhodování zcela extrémním způsobem porušena (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 243/03, usnesení sp. zn. IV. ÚS 286/99). Jinak řečeno, Ústavnímu soudu - vzhledem k jeho postavení ve vztahu k soudům obecným - v zásadě nepřísluší vstupovat do hodnocení konkrétních, pro výši trestu rozhodujících skutečností, provedeného obecným soudem, není-li toto hodnocení v rozporu s požadavky ústavnosti; to však připadá v úvahu toliko v případě extrémního vybočení z kritérií pro tyto účely zákonem stanovených.
3) V tomto ohledu však Ústavní soud žádné protiústavní pochybení nezjistil. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je patrné, že se nalézací soudy danou otázkou podrobně zabývaly, při úvaze o druhu trestu a jeho výměře braly v úvahu jak stupeň nebezpečnosti spáchaného trestného činu pro společnost, jeho provedení, tak i ostatní hlediska, jež jim stanovují shora citovaná zákonná ustanovení, a toto své hodnocení vzaly za základ při rozhodování o trestu. To se týká zejména rozhodnutí vrchního soudu, který - se zřetelem na dále uvedenou změnu právní kvalifikace skutku - zvýšil trest odnětí svobody na 11 let.
Konkrétněji nazíráno, určujícím ustanovením pro uložení trestu je §31 trestního zákona, který je nutno vykládat ve spojení s ustanoveními §23, §33 a §34 trestního zákona. Z odůvodnění napadených rozsudků obecných soudů vyplývá, že soudy podmínky citovaných ustanovení respektovaly. Odvolací soud zohlednil (srov. rekapitulaci na str. 7 napadeného usnesení Nejvyššího soudu) konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti jednání stěžovatele, jeho poměry a možnost nápravy; v této souvislosti výslovně poukázal nejen na rozsah výroby a realizovaných nelegálních obchodů s drogou, množství opatřovaného léku Modafenu, z něhož byl metamfetamin vyráběn, ale i na dělbu úkolů, vyznačující se provázaností mezi obviněným MUDr. M. K., stěžovatelem a dalšími osobami působícími na území SRN, jimž stěžovatel drogu prodával a o nichž věděl, že nejsou konečnými konzumenty drogy, ale že s ní dále obchodují; poukázal také na okolnosti, za nichž byl čin stěžovatele spáchán a z nichž vyplynulo, že droga byla sice vyráběna v ČR, ale distribuována byla v SRN. Stěžovatel věděl, že se na realizaci trestného činu podílí společně s dalšími osobami a že každá z nich plní podle předem připravovaného plánu určité úkoly, které ve svém souhrnu povedou k dokonání trestného činu. V rozhodnutí odvolacího soudu - jak zdůraznil Nejvyšší soud - jsou obsaženy i úvahy charakterizující nebezpečí, které pro společnost představuje distribuce drog prostřednictvím organizované skupiny působící ve více státech (strany 21 - 22 rozsudku). Odvolací soud (srov. s. 23 napadeného rozsudku) poukázal na to, že stěžovateli přitěžuje, že spáchal více trestných činů [srov. §34 písm. k) tr. zák.] a že trestný čin páchal, resp. v něm pokračoval po delší dobu [srov. §34 písm. j) tr. zák.]. Odvolací soud však reflektoval (srov. str. 22 napadeného rozsudku vrchního soudu) i to, že stěžovatel při objasňování své trestné činností napomáhal (i když jen z části) příslušným orgánům, a že se na něj hledí, jakoby před spácháním trestné činnosti vedl řádný život (předchozí opakovaná odsouzení ve SRN, a to i zakázaný dovoz omamných látek, nebyla zaznamenána v rejstříku trestů ČR). To stěžovatel ve své ústavní stížnosti opomíjí.
Jestliže byl tedy stěžovateli uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání jedenácti let (pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou) - přičemž podle §187 odst. 4 trestního zákona lze pachatele odsoudit k trestu odnětí svobody na deset až patnáct let - nelze hodnotit právní závěry odvolacích soudů ohledně druhu i výše trestu jako extrémně nesouladné se skutkovými zjištěními; jen to by totiž posouvalo daný případ do roviny ústavnosti. Taková situace však v souzené věci nenastala.
III.
1) Stěžovatel dále (v podstatě) uvádí, že odvolací soud sice definuje "názor na organizovanou skupinu", kdy je potřeba určité dělby úkolu, ale současně konstatuje, že není potřeba výslovné přijetí za člena skupiny, ale faktické včlenění se do této struktury. Dle mínění stěžovatele je tato definice ve své podstatě správná, avšak s jedním dodatkem, že "subjekt" si faktického včlenění do skupiny musí být vědom, či přinejmenším musí mít o takovém včlenění alespoň určité podezření. Tato skutečnost však ani okrajově prokázána nebyla a ve své podstatě vychází toliko z tvrzení jednoho svědka. Dle stěžovatele tedy nebylo prokázáno, že si byl vědom toho, že prodávaná látka je dále distribuována dalším odběratelům. To vše pak mělo vliv na právní kvalifikaci skutku a tím i na výši trestu.
2) K tomu Ústavní soud uvádí, že stěžovatel citovanou námitkou neadekvátně reflektuje především obsah odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu. Závěr, že stěžovatel si faktického včlenění do skupiny musel být vědom a že si musel být vědom, že prodávaná látka je dále distribuována dalším odběratelům, byl totiž vyvozen nejen z výpovědi jednoho svědka, nýbrž svědků dvou [srov. str. 20 napadeného rozsudku odvolacího soudu, kde je nejprve uváděno: "...podle svědka B. A. obž. P. S. věděl, že drogy nejsou určeny pro něj..." (srov. též výpověď A., především str. 1053 spisu); a posléze: "podle A. Z. obž. P. S. nejenže věděl, že droga je dále ve SRN distribuována, ale např. znal i T. D. D., který byl dealerem drog a věděl, co T. D. D. v B. dělá." (srov. rovněž výpověď Z., zejména str. 1024 spisu)]. Uvedený závěr vyplývá i z frekvence a množství prodeje drogy (srov. str. 20 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Ani sám stěžovatel to v ústavní stížnosti věcně nerozporuje. Pokud tedy obecné soudy (odvolací soud a Nejvyšší soud) usoudily, že si stěžovatel faktického včlenění do organizované skupiny musel být vědom a že si musel být vědom toho, že prodávaná látka je dále distribuována dalším odběratelům, nelze v takové úvaze shledávat prvek excesivního pochybení (např. logický exces, omyl apod.); jen to by totiž posouvalo danou věc do roviny ústavněprávní.
Řečeno poněkud jinak, Ústavní soud neshledal, že by závěr soudů o naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty spáchaného trestného činu byl výsledkem aplikace či interpretace právních předpisů, jež by byla vybočila z mezí ústavnosti. Není v extrémním nesouladu s doposud zjištěnými skutečnostmi, a nelze dospět ani k závěru, že by skutková zjištění byla v extrémním rozporu s doposud vykonanými důkazy. Jedině takové okolnosti by mohly vést k tomu, že by Ústavní soud napadená rozhodnutí v daném případě zrušil. To, že se stěžovatel se závěrem obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti založit. Za situace, již Ústavní soud shledal jako ústavně konformní, není pak oprávněn do nezávislého rozhodování příslušných obecných soudů zasáhnout.
To vše platí i ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu; ostatně, proti němu stěžovatel v podstatě nic konkrétně nenamítal. Pouze uvedl v ústavní stížnosti, že "Dovolací soud se pak ve svém rozhodnutí omezuje toliko na výklad pojmu organizovaná skupina působící ve více státech, kdy za takovou považuje i jednorázový akt zapojení se více osob do úspěšnosti akce či volnější způsob zapojení se do takové činnosti." Stěžovatel však současně netvrdí (tím spíše neargumentuje), že by údajné "omezení" se toliko na výklad pojmu "organizovaná skupina..." znamenalo takový závěr Nejvyššího soudu, který by byl v rozporu s podústavním právem, tím méně pak v kolizi s jeho základními právy. Ostatně, není pravdivé stěžovatelovo tvrzení, že by se byl Nejvyšší soud omezil pouze na výklad pojmu "organizovaná skupina...". Naopak, Nejvyšší soud se vypořádal s jeho námitkou, že odvolací soud hodnotil provedené důkazy odlišně od soudu prvního stupně, i s jeho argumentem ustanovením §263 odst. 7 tr. ř. a §259 odst. 3 tr. ř. (srov. např. str. 2 a 9 napadeného usnesení). Nejvyšší soud se rovněž (str. 9 napadeného usnesení) ztotožnil s právním názorem odvolacího soudu přijatým na základě stejných skutkových zjištění, ke kterým dospěl soud prvního stupně, tedy jej přezkoumal. Ostatně, Nejvyšší soud se věnoval nejen výkladu pojmu "organizovaná skupina..." akademicky (jak snad naznačuje stěžovatel), nýbrž ve vztahu ke stěžovatelově věci, tj. dále zkoumal, zda konkrétní skutková zjištění lze podřadit pod jím nalezený význam pojmu "organizovaná skupina..." (srov. např. str. 7 poslední odstavec napadeného usnesení, str. 8). Ústavní soud tedy považuje i napadené usnesení Nejvyššího soudu z ústavněprávního hlediska za plně přijatelné.
IV.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2009
František Duchoň
předseda senátu