ECLI:CZ:US:2008:1.US.91.08.1
sp. zn. I. ÚS 91/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera a o ústavní stížnosti K. A., zastoupeného JUDr. Milošem Jirmanem, advokátem se sídlem Nádražní 21, Žďár nad Sázavou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 3 To 166/2006, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 8 Tdo 1060/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností napadl stěžovatel rozhodnutí obecných soudů citovaná v záhlaví. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 1 Ústavy České republiky a v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 4. 2005, sp. zn. 5 T 47/2005, uznán vinným ze spáchání trestných činů podvodu podle §250 odst. 1, 2 trestního zákona, poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) trestního zákona a pokusem trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1, §250a odst. 1, 3 trestního zákona (vše ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona) a odsouzen podle §250 odst. 2, §35 odst. 1 trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody na dvanáct měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 trestního zákona zařazen do věznice s dozorem. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobžalovaného J. P. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla oběma uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené obchodní společnosti GE Capital Leasing, a. s., se sídlem v Praze 4, škodu ve výši 194.444,- Kč. Podle §229 odst. 2 trestního řádu byl tento poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Krajský soud v Brně původním usnesením ze dne 10. 8. 2005, sp. zn. 3 To 318/2005, odvolání stěžovatele dle §256 trestního řádu zamítl. Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 8 Tdo 275/2006, toto usnesení krajského soudu zrušil, současně zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Krajskému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Napadeným rozsudkem Krajský soud v Brně dne 10. 1. 2007, sp. zn. 3 To 166/2006, rozhodl o odvolání stěžovatele znovu tak, že rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil (§261 tr. řádu) a nově rozhodl tak, že stěžovatel byl uznán vinným trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, 2 trestního zákona jako spolupachatel podle §9 odst. 2 trestního zákona a pokusem trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1, §250a odst. 1, 3 trestního zákona jako organizátor podle §10 odst. 1 písm. a) trestního zákona a odsouzen podle §250 odst. 2, §35 odst. 1 trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody na dvanáct měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Nově bylo rozhodnuto i ohledně spoluobžalovaného J. P. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla oběma obžalovaným uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené obchodní společnosti GE Capital Leasing, a. s., se sídlem v Praze 4, škodu ve výši 194.444,- Kč. Podle §229 odst. 2 trestního řádu byl tento poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se stěžovatel trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 trestního zákona jako spolupachatel dopustil tak, že dne 3. března 2004 v Brně uzavřel spoluobžalovaný J. P. po vzájemné dohodě se stěžovatelem se společností GE Capital Leasing, a. s., leasingovou smlouvu na osobní automobil Ford Focus 1,8 TDI Ghia v pořizovací hodnotě 255.000,- Kč, přičemž při uzavření smlouvy předložil falešné potvrzení o příjmu, které mu opatřil za tímto účelem stěžovatel, a po zaplacení akontace ve výši 55.000,- Kč a první měsíční splátky ve výši 9.997,52,- Kč, kdy finanční prostředky za tímto účelem obdržel od stěžovatele, převzal J. P. předmět leasingu s tím, že další splátky už nebudou hrazeny, a způsobil tak společnosti GE Capital Leasing, a. s., škodu ve výši 194.444,- Kč. Pokus trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1, §250a odst. 1, 3 tr. zák. jako organizátor podle §10 odst. 1 písm. a) trestního zákona měl stěžovatel spáchat tím, že když dne 27. března 2004 na parkovišti u Olympia centra v Modřicích nahlásil J. P. po předchozí dohodě se stěžovatelem na Policii ČR odcizení osobního automobilu Ford Focus 1,8 TDI Ghia, na základě předchozího pokynu stěžovatele v úmyslu získat plnění z pojistné smlouvy, dne 30. března 2004 obžalovaný J. P. v Brně, v obchodní společnosti GE Capital Leasing, a. s., oznámil pojistnou událost týkající se odcizení osobního vozidla Ford Focus 1,8 TDI Ghia, kdy uvedl, že vozidlo mělo být údajně odcizeno dne 27. 3. 2004 (nesprávně uvedeno 27. 3. 2003), přičemž případným vyplacením pojistné události by obchodní společnosti GE Capital Leasing, a. s., vznikla škoda ve výši 223.650,- Kč.
II.
1) Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve namítá, že podle ustálené judikatury se organizátor trestného činu ve svém jednání neomezuje jen "na vzbuzení" rozhodnutí spáchat trestný čin, ale vyvíjí širší a intenzivní činnost, která svou povahou naplňuje znaky "zosnování". Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku pouze uvádí, že jednání stěžovatele posoudil jako pokus trestného činu podvodu, jehož se měl dopustit jako organizátor podle §10 odst. 1 písm. a) trestního zákona. K tomuto závěru dospěl soud na základě výpovědi spoluobviněného J. P., který prohlásil, že jednal na pokyn stěžovatele. Aby však byly naplněny znaky organizátorství ve smyslu "zosnování", nepostačí pouze jediný pokyn. Z napadeného rozsudku nevyplývá, jakou jinou činnost , která by s uvedeným pokynem tvořila "zosnování", tedy jakýsi komplex vlastních kroků a pokynů jiným osobám směřujících ke spáchání trestního činu, stěžovatel vyvinul. Odvolací soud tedy použil právní kvalifikaci, aniž by v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, jakým jednáním stěžovatele byly zcela specifické znaky nejzávažnější formy účastenství naplněny a z jakých důkazů to vyplývá.
Podstatou citované argumentace stěžovatele tudíž je, že krajský soud neodůvodnil řádně naplnění pojmu "organizátor" dle §10 odst. 1 písm. a) trestního zákona jednáním stěžovatele ve smyslu "zosnování".
2) K citované námitce Ústavní soud uvádí, že výtka stěžovatele ohledně nezbytné řádně odůvodněné úvahy a zhodnocení podmínek dle §10 odst. 1 písm. a) trestního zákona, má oporu v reálném stavu. To se však týká jen rozhodnutí krajského soudu. Nicméně klíčová je skutečnost, že Nejvyšší soud na tento nedostatek krajského soudu poukázal, podmínkami §10 odst. 1 písm. a) trestního zákona v relaci k jednání stěžovatele se již řádně zabýval (str. 5-6 odůvodnění usnesení) a dospěl k závěru, že jsou v dané věci splněny. V této souvislosti konstatoval, že "Odvolací soud již nezdůraznil a nepřipomněl, že z výpovědi spoluobviněného J. P., která se stala podkladem pro závěr o vině obou obviněných, zřetelně vyplývá, že to byl právě obviněný K. A., který od samého počátku celou věc s podvodným vylákáním vozidla na leasing a nahlášením fingovaného odcizení vozidla pojišťovně s úmyslem získat pojistné plnění vymyslel, že spoluobviněného J. P. vytipoval jako vhodnou osobu k provedení svého záměru, poněvadž měl u něj dluh, že to byl právě on, kdo zajistil provedení činu organizačně - výběrem vozidla, zajištěním falešného potvrzení o výši příjmu i poskytnutím finančních prostředků na zaplacení akontace a první měsíční splátky, kdo měl dominantní postavení, a že obviněný J. P. jednal podle jeho pokynů. Nahlášení fingovaného odcizení vozidla pojišťovně tak představuje finální provedení předem pojatého záměru iniciovaného právě obviněným K. A., nelze je posuzovat izolovaně od předchozích společných činů obou obviněných a v tomto kontextu nešlo jen o pouhé vyvolání úmyslu trestný čin spáchat, jak naznačuje dovolatel. Všechny tyto skutečnosti spolehlivě prokazují, že jednání obviněného K. A. nezáleželo toliko v pokynech udělených spoluobviněnému J. P., ale zahrnovalo ve skutečnosti i další intenzivnější a nebezpečnější složky trestné součinnosti, tj. detailní přípravu i částečnou realizaci činu, které lze ve vztahu ke skutku pod bodem 2./ napadeného rozsudku po jejich zhodnocení jednotlivě i v jejich souhrnu podřadit pod pojmový znak "zosnování trestného činu", jak má na mysli ustanovení §10 odst. 1 písm. a) tr. zák."
Uvedený nedostatek odůvodnění rozhodnutí krajského soudu tedy Nejvyšší soud zhojil, což ostatně ani stěžovatel v ústavní stížnosti nerozporuje. Podle čl. 4 Ústavy jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci. Takto vymezenou soudní moc není možné zúžit pouze na ochranu provedenou Ústavním soudem, ale rozumí se jí soudní moc vůbec jako celek. Nepochybné přitom je, že řízení před soudem prvního a druhého stupně a před event. Nejvyšším soudem nelze pojímat izolovaně, jako řízení na sobě nezávislá, vzájemně nepropojená. Naopak je nutno je chápat a pojímat v souvislosti vzájemné. Proto Ústavní soud hodnotí i ústavnost daného konkrétního trestního řízení v celém kontextu a nikoliv toliko jeho jednotlivé části zvlášť; tato zásada je projevem materiálního nahlížení Ústavního soudu na základní práva a svobody. Pokud by tedy, bráno hypoteticky, prvostupňové či druhostupňové rozhodnutí například obsahovalo určité nedostatky odůvodnění, a tato chyba by byla napravena soudem druhostupňovým či Nejvyšším soudem, bylo by tím zásadně zajištěno dodržení základních práv stěžovatele, pokud jde o kvalitu soudních rozhodnutí v tomto směru (srov. obdobně kupř. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 421/04).
3) V tomto materiálním duchu nahlížel Ústavní soud i na projednávanou věc. Usoudil, že uvedená stěžovatelova námitka je bezdůvodná, neboť pochybení krajského soudu, pokud jde o řádně odůvodněné úvahy a zhodnocení podmínek dle §10 odst. 1 písm. a) trestního zákona, bylo jednoznačně napraveno Nejvyšším soudem. Tím bylo v tomto směru dodržení základních práv stěžovatele zajištěno. Postupem obecných soudů jako celku tedy k namítanému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo.
4) Toliko nad rámec - neboť stěžovatel v ústavní stížnosti rozporoval v podstatě pouze "formu", tj. řádnost odůvodnění rozsudku krajského soudu, a nikoli "obsah", tj. zda jeho soudy zjištěné jednání skutečně naplňovalo znaky pojmu "organizátora" - Ústavní soud uvádí, že ve výkladu a aplikaci §10 odst. 1 písm. a) trestního zákona na (Nejvyšším soudem) popsané jednání stěžovatele nelze shledávat nic protiústavního (stěžovatel ani nic takového netvrdil). Ústavní soud dodává, že není zásadně povolán k výkladu podústavního práva či jeho jednotlivých ustanovení, neboť mu tato funkce s ohledem na jeho ústavní postavení nepřísluší.
III.
1) V rámci druhé námitky stěžovatel tvrdil, že ačkoli došlo v dané věci z podnětu jeho dovolání ke zrušení dřívějšího rozhodnutí krajského soudu - a v intencích toho ke změně právní kvalifikace jeho skutků, která bylo pro něj příznivá - odvolací soud při úvaze o výši trestu a druhu trestu tuto skutečnost ani okrajově nezohlednil a uložil mu trest shodný s dříve uloženým. Tento postup prý odvolací soud odůvodnil přihlédnutím k osobě stěžovatele jako osobě mající výrazné sklony k páchání majetkové trestné činnosti stejného charakteru a k výši způsobené škody. Z napadeného rozhodnutí však nevyplývá, zda jsou uváděné skutečnosti považovány za okolnosti přitěžující ve smyslu §34 písm. j) trestního zákona.
2) Tuto námitku tedy stěžovatel směřuje do sféry soudního určení výše a druhu trestu. V této souvislosti odkazuje Ústavní soud na čl. 90 Ústavy České republiky. Podle tohoto předpisu jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Obecný soud je tedy jediným, kdo je k takovému rozhodnutí oprávněn; trestní zákon mu může pro jeho rozhodování poskytovat alternativní možnosti, z nichž přísluší soudu právo výběru. Není úkolem Ústavního soudu a v zásadě není ani v jeho kompetenci závěry obecných soudů o přiměřenosti trestu přehodnocovat; jedná se o otázku, která spadá do sféry nezávislého soudcovského uvažování (srov. usnesení II. ÚS 647/06). Při stanovení druhu a výměry trestu v konkrétních případech je rozhodování obecných soudů zcela nezastupitelné a Ústavnímu soudu by příslušelo do této oblasti zasahovat pouze za situace, kdyby byla tato vyváženost v rozhodování zcela extrémním způsobem porušena (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 243/03, usnesení sp. zn. IV. ÚS 286/99). Jinak řečeno, Ústavnímu soudu - vzhledem k jeho postavení ve vztahu k soudům obecným - v zásadě nepřísluší vstupovat do hodnocení konkrétních, pro výši trestu rozhodujících skutečností, provedeného obecným soudem, není-li toto hodnocení v rozporu s požadavky ústavnosti, což připadá v úvahu toliko v případě extrémního vybočení z kritérií pro tyto účely zákonem stanovených.
3) V tomto ohledu však Ústavní soud žádné pochybení nezjistil. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu je patrné (ať již explicite či implicite), že se tento soud danou otázkou podrobně zabýval, při úvaze o druhu trestu a jeho výměře vzal v úvahu jak stupeň nebezpečnosti spáchaného trestného činu pro společnost, jeho provedení, tak i ostatní hlediska, jež jim stanoví shora citovaná zákonná ustanovení, a toto své hodnocení vzal za základ při rozhodování o trestu, takže z hlediska ústavnosti mu nelze nic vytknout. Ostatně i Nejvyšší soud se ke druhu trestu a k jeho výši (nad rámec) vyslovil a dovodil, že uložený trest odnětí svobody, byť spojený s jeho bezprostředním výkonem, nelze vnímat jako trest extrémně přísný a zjevně nespravedlivý.
Konkrétněji nazíráno, určujícím ustanovením pro uložení trestu je §31 trestního zákona, který je nutno vykládat ve spojení s ustanoveními §23, §33 a §34 trestního zákona. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že soud podmínky citovaných ustanovení respektoval. Zohlednil konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti jednání stěžovatele, možnost nápravy a poměry stěžovatele; v této souvislosti výslovně poukázal na to, že stěžovatel projevuje výrazné sklony k páchání majetkové trestné činnosti stejného charakteru; nyní projednávané trestné činnosti se dopustil dokonce za situace, kdy mu byl pravomocně uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, který dosud nevykonal. Vzhledem k tomu dovodil, že nelze mít za to, že by uložení jiného trestu, než trestu nepodmíněného vedlo k nápravě stěžovatele. Byť to krajský soud explicitně (ve spojení s uložením trestu) nezmínil, je zřejmé, že reflektoval významnou míru přispění jednání stěžovatele ke spáchání trestného činu podvodu ve spolupachatelství [zákonné hledisko dle §31 odst. 2 písm. a) trestního zákona], jakož i značný význam a povahu účasti stěžovatele coby organizátora spáchání trestného činu pojistného podvodu [zákonné hledisko dle §31 odst. 2 písm. b) trestního zákona]; k obsahové reprodukci těchto hledisek (byť nikoli výslovně v kontextu s ukládáním trestu), lze poukázat na odůvodnění Nejvyššího soudu na str. 6 napadeného usnesení. Taktéž krajský soud odkázal na relevanci hlediska výše způsobené škody (str. 6), což lze považovat za zdůraznění skutečnosti, že výše škody značně přesahovala dolní limit škody nikoli malé (tj. 25 000 Kč) jak u případu §250 odst. 1, 2 trestního zákona (škoda ve výši 194.444,- Kč), tak dle §250a odst. 1, 3 trestního zákona (223.650,-Kč) - srov. výroky napadeného rozsudku. Byť to neuvedl výslovně v odůvodnění rozsudku, je zřejmé, že tím měl na mysli současné naplnění pojmu "vyšší škoda" v §34 písm. g) trestního zákona jakožto okolnosti přitěžující, vycházeje právě z judikatorního a doktrinálního vymezení (srov. kupř. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S.: Trestní zákon, komentář, C.H.Beck, 2004, str. 286: "Zda byla způsobena vyšší škoda, nutno posoudit vždy ve vztahu k výši škody, jaká je minimálně potřebná pro naplnění znaků základní nebo kvalifikované skutkové podstaty ... Vyžaduje se, aby škoda trestným činem způsobená podstatně převýšila tuto minimální hranici."). Navíc, stěžovatel byl odsouzen za spáchání dvou trestných činů (srov. přitěžující okolnost "spáchal více trestných činů" v §34 písm. g/ trestního zákona). Jestliže byl tedy stěžovateli uložen nepodmíněný trest odnětí svobody na dvanáct měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, přičemž podle §250 odst. 2 trestního zákona (jako nejpřísněji trestného ustanovení -srov. §35 odst. 1 trestního zákona) lze odsoudit k trestu odnětí svobody na šest měsíců až tři léta nebo k peněžitému trestu, nelze hodnotit právní závěry soudu ohledně druhu i výše trestu za extrémně nesouladné se skutkovým zjištěním; jen to by totiž posouvalo danou věc do roviny ústavnosti.
IV.
Stěžovatel konečně namítal, že ačkoli došlo z podnětu jeho dovolání ke zrušení dřívějšího rozhodnutí krajského soudu, a v intencích toho ke změně právní kvalifikace jeho skutků, která bylo pro něj příznivá, odvolací soud tuto skutečnost ani okrajově nezohlednil při úvaze o výši trestu a druhu trestu a uložil mu trest shodný s dříve uloženým. K tomu lze uvést, že toliko z této skutečnosti (tj. bez dalšího) nelze logicky dovozovat nejen ústavně právní pochybení v uložení druhu a výše trestu, nýbrž ani nesprávnost (posouzení z úrovně podústavního práva) uloženého druhu a výše trestu. Nadto, stěžovatel se omezuje pouze na formální konstatování o příznivější právní kvalifikaci, aniž by jakkoli konkrétně argumentoval ohledně jejího event. relevantního dopadu na uložení druhu a výše trestu. Nutno podotknout, že oproti předchozímu zrušenému rozsudku krajského soudu sice stěžovatel nebyl uznán vinným trestným činem poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zákona, nicméně došlo i ke změně právní kvalifikace stran pokusu trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1, §250a odst. 1, 3 tr. zák., který neměl spáchat již jako spolupachatel, nýbrž oproti původnímu rozsudku jako organizátor. Tato skutečnost přitom mohla mít relevanci ve směru přitížení stěžovateli v úvahách o druhu a výši trestu. Míra účasti na spáchání trestného činu se totiž může u jednotlivých účastníků výrazně lišit; proto trestní zákon v §31 odst. 2 vyžaduje, aby tyto okolnosti byly hodnoceny zvlášť a při úvahách o trestu k nim musí soud obligatorně přihlédnout. Jejich souvislost s obecnými kritérii podle §31 odst. 1 může způsobit, že např. organizátorovi bude nutné uložit trest přísnější než pachateli trestného činu, k němuž organizátorství směřovalo (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S.: Trestní zákon, komentář, C.H.Beck, 2004, str. 267-268). Navíc, i když byl stěžovatel odsouzen nikoli též za trestný čin podle §209 odst. 1 písm. a) trestního zákona, stále zde zůstává skutečnost, že "spáchal více trestných činů" [srov. §34 písm. i) trestního zákona ve znění do 31. 5. 2004 jakožto přitěžující okolnost].
V.
Pokud jde o napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, ten přiléhavě reagoval na námitku stěžovatele, že odvolací soud řádně neodůvodnil závěr, že stěžovatel vystupoval jako organizátor dle §10 odst. 1 písm. a) trestního zákona. Jak již Ústavní soud konstatoval výše, Nejvyšší soud toto pochybení krajského soudu reparoval. Přitom současně přesvědčivě odůvodnil naplnění kumulativních podmínek ust. §265i odst. 1 písm. f) trestního řádu, dávající mu relativně velký prostor pro nezávislou diskreci, kterou Ústavní soud z hlediska ústavního vymezení svých kompetencí respektuje (srov. kupř. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 140/06). V rámci této diskrece Nejvyšší soud usoudil, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení stěžovatele, a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Jeho závěr lze označit za průmět nezávislého, logického a přesvědčivého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky, do něhož Ústavní soud zasahovat nemíní. Lze toliko dodat, že se Nejvyšší soud současně vypořádal i s dalšími námitkami stěžovatele ohledně nesprávného právního posouzení skutku a výroku o trestu (srov. str. 4, 7 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
VI.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2008
Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu