ECLI:CZ:US:2009:1.US.1072.08.1
sp. zn. I. ÚS 1072/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele OSDA - ČR - METALIMEX, se sídlem v Ostravě, Nádražní 532/157, zastoupeného JUDr. Milošem Bláhou, advokátem se sídlem v Praze 8, Zenklova 117, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 1. 2008, čj. 14 Cmo 193/2007-202, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti shora označenému usnesení Vrchního soudu v Praze, jemuž vytýká porušení svého ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Porušení tohoto práva stěžovatel spatřuje ve skutečnosti, že napadené rozhodnutí není "správné a zákonné", resp. že odvolací soud nepostupoval podle zákona, jímž je podle čl. 95 Ústavy vázán. Odvolací soud se totiž nevypořádal s námitkami obsaženými v doplnění odvolání, v nichž stěžovatel jednak dospěl k závěru o protiústavnosti právní úpravy squeeze-outu a jednak s ohledem na své "majetkové poměry, které jsou nulové", navrhoval použití §150 o. s. ř. při rozhodování o náhradě nákladů řízení.
Z procesního spisu Ústavní soud zjistil následující skutečnosti:
Usnesením ze dne 29. 5. 2006, čj. 4 Cm 169/2005-116, Městský soud v Praze (dále jen "soud I. stupně") ve výroku pod bodem I. zamítl žalobu o vyslovení neplatnosti usnesení mimořádné valné hromady společnosti METALIMEX a.s. a ve výroku pod bodem II. uložil žalobcům (tedy i stěžovateli) povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 24 246,25 Kč.
V odvolání proti tomuto usnesení stěžovatel namítal nesprávné právní posouzení věci a rovněž vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Soud I. stupně dle stěžovatelova mínění nesprávně posoudil otázku lhůty pro svolání valné hromady podle §183i obch. zákoníku, a stejně tak učinil nesprávné právní posouzení věci, pokud dospěl k závěru, že právní úprava §183i a násl. obch. zákoníku je v souladu s platnými právními předpisy, zejména Ústavou, ústavními zákony, komunitárními předpisy a mezinárodními smlouvami; nesprávně na věc rovněž vztáhl nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 720/01. Vadu řízení stěžovatel spatřoval v tom, že soud I. stupně nepřerušil řízení v situaci, kdy před Ústavním soudem probíhalo řízení o posouzení ústavnosti §183i a násl. obch. zákoníku. Stěžovatel rovněž polemizoval s názorem, že úpravou squeeze-outu nebyla nijak dotčena ustanovení upravující náhradu škody; dospěl naopak k závěru, že zavedením institutu squeeze-outu tato ustanovení byla "zrušena a změněna", což je nepřípustné a v rozporu s ústavním pořádkem. V doplnění odvolání, na něž stěžovatel poukazuje v ústavní stížnosti, pak stěžovatel tuto myšlenku o nepřípustnosti změny a zrušení ustanovení náhrady škody dále rozvinul; krom toho poukázal i na otázku nákladů řízení, mj. na použití §150 o. s. ř.
Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") usnesením ze dne 29. 1. 2008, čj. 14 cmo 193/2007-202, usnesení soudu I. stupně ve výroku I. potvrdil; ve výroku II. je potvrdil ve znění, že navrhovatelé jsou povinni zaplatit náklady řízení společnosti k rukám jejího právního zástupce; dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V odůvodnění odvolací soud nepřisvědčil námitce vytýkající soudu I. stupně, že nepřerušil řízení. Ztotožnil se se soudem I. stupně v závěru o délce lhůty ke svolání valné hromady, jakož i s názorem, podle nějž ze strany hlavního akcionáře nedošlo ke zneužití práva ve smyslu §56a obch. zák. Odvolací soud se zabýval i námitkou rozporu právní úpravy squeeze-outu s ústavním pořádkem a komunitárním právem, kterou sám explicitně označil za stěžejní; ani jí však nepřisvědčil. Konečně se odvolací soud vypořádal s otázkou nákladů řízení.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"].
Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat se všemi důkazy. Rovněž i s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení, přičemž v opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu obdobnému kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů (sp. zn. I. ÚS 113/02). Je takto povinností obecných soudů vypořádat se se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci (sp. zn. IV. ÚS 563/03, I. ÚS 301/02, I. ÚS 593/04).
Povinnost soudu řádně odůvodit své rozhodnutí, však nelze chápat tak, že se soud musí výslovně vypořádat s každým jednotlivým argumentem, jenž účastníci v průběhu řízení vznesou. To ostatně potvrzuje i Evropský soud pro lidská práva, jenž konstatuje, že i když čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, tento závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Odvolací soud se tak při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu (srov. García Ruiz proti Španělsku, 1999).
Z tohoto pohledu nemůže stěžovatelova námitka obstát. Otázkou ústavnosti právní úpravy squeeze-outu a jejího souladu s ústavním pořádkem a s jejím souladem s komunitárním právem se v prvé řadě rozsáhle zabýval soud I. stupně. Odvolací soud nejen konstatoval, že jeho závěry - jak co do ústavní konformnosti, tak i stran souladu s komunitárním právem - sdílí, ale sám se souladem právní úpravy s ústavním pořádkem a komunitárním právem rovněž zabýval. Nevyvracel-li přitom každý jednotlivý argument, jejž stěžovatel předložil v doplnění odvolání - jež pouze rozvádí to, co již bylo uvedeno v odvolání samotném, tj. prohlubuje argumentaci na podporu závěru o protiústavnosti právní úpravy -, nelze v tom spatřovat porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele; odvolací soud se totiž stěžejní otázkou ústavnosti regulace squeeze-outu zabýval a dospěl k závěru o jejím souladu s ústavním pořádkem, z čehož také implicitně vyplývá nedůvodnost stěžovatelových argumentů. Po věcné stránce Ústavní soud připomíná, že v nálezu Pl. ÚS 56/05 konstatoval, že "právní úprava práva nuceného výkupu účastnických cenných papírů není, a to nejen z hlediska postupu při jejím vložení do obchodního zákoníku a při jejích změnách, příkladem právní úpravy, která by nevyvolávala řadu pochybností ústavního rázu. Ty lze s využitím ústavně konformního výkladu tyto námitky překlenout." Ani z obsahového hlediska tedy nelze konstatovat, že odvolací soud pochybil, považoval-li právní úpravu squeeze-outu za ústavně konformní.
Stěžovateli tak lze přisvědčit pouze potud, že se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně nezabýval otázkou aplikace §150 o. s. ř., přestože se stěžovatel tohoto ustanovení dovolával, a to s ohledem na své "majetkové poměry, které jsou nulové". K tomu je nutno podotknout, že poukaz na §150 o. s. ř. je pouhým názorem na výklad a aplikovatelnost určitého ustanovení zákona, ohledně nějž platí zásada, že soud zná právo. Především ale funkcí §150 o. s. ř. v žádném případě není řešení situace nemajetného účastníka. Jak konstatoval Ústavní soud již v nálezu sp. zn. I. ÚS 2862/07, "§150 o. s. ř. tedy neslouží ke zmírňování majetkových rozdílů mezi procesními stranami, ale k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Rozhodnutí, v souladu s nímž si ten, kdo v řízení uspěl, také ponese sám své náklady, se proto bude spravedlivým jevit především s ohledem na existenci okolností souvisejících s předprocesním stádiem sporu, s chováním účastníků v tomto stadiu, s okolnostmi uplatnění nároku apod." Dovozuje-li tedy stěžovatel, že je nemajetný, a proto má být aplikován §150 o. s. ř., nelze takovou argumentaci ani v nejmenším označit za správnou. Již jenom z tohoto hlediska by zrušení napadeného rozhodnutí ve výroku o nákladech řízení nemohlo pro stěžovatele ani potenciálně přinést jakékoliv zlepšení jeho situace. Konečně s ohledem na to, že výrok o nákladech je jinak důkladně odůvodněn, i zda platí obdobně to, co bylo uvedeno v předchozím odstavci.
Ústavní soud z těchto důvodů ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 12. března 2009
František Duchoň
předseda senátu