ECLI:CZ:US:2009:1.US.1142.09.1
sp. zn. I. ÚS 1142/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. J. S., zastoupeného Mgr. Vladimírem Partlem, advokátem se sídlem Cihlářská 19, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2009, č. j. 19 Co 292/2008-65, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení obecného soudu ve své civilní věci s odůvodněním, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud zjistil, že napadeným unesením Krajského soudu v Brně bylo odmítnuto pro opožděnost odvolání stěžovatele do usnesení Městského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 47 C 101/2002, kterým bylo zastaveno odvolací řízení o jeho odvolání do rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2003, sp. zn. 47 C 101/2002. Ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 47 C 101/2002 uplatnil vedlejší účastník nárok na údajné dlužné nájemné za nebytové prostory, které stěžovatel v jeho domě užíval ve výši 131.520,50 Kč s příslušenstvím. Ve věci byl
vydán dne 4. 3. 2003 pod č. j. 47 C 101/2002-47 rozsudek pro uznání, do kterého podal stěžovatel řádně v zákonné lhůtě odvolání. Městský soud v Brně citovaným usnesením ze dne 30. 6. 2004, č. j. 47 C 101/2002-43, odvolací řízení pro nezaplacení soudního poplatku zastavil.
Stěžovatel uvedl, že toto usnesení mu bylo doručováno do místa jeho trvalého pobytu, kde se však v té době z rodinných důvodů nezdržoval. Nedozvěděl se tak o uložení této poštovní zásilky a aniž měl možnost podat odvolání a sporný soudní poplatek uhradit, byla na rozsudku pro uznání vyznačena doložka právní moci. O této skutečnosti se stěžovatel dozvěděl teprve z připísu právního zástupce vedlejšího účastníka, který jej vyzýval k plnění dle údajně vykonatelného rozsudku; po nahlédnutí do soudního spisu si teprve 12. 11. 2007 uvedené usnesení převzal. Neprodleně do něj podal odvolání a uhradil soudní poplatek z odvolání ve věci samé; měl totiž zásadní výhrady proti názoru Městského soudu v Brně, že byly splněny podmínky vydání rozsudku pro uznání. Krajský soud v Brně však napadeným usnesením rozhodl, jak je uvedeno výše, neboť dle jeho názoru stěžovatel neprokázal, že měl znemožněn přístup do bytu v místě svého trvalého pobytu a zdržoval se přitom u svého syna J. ve stejném městě.
Stěžovatel se neztotožňuje s názorem, že pokud pobýval ve stejném městě, měl možnost si doručovanou zásilku vyzvednout. Především poukazuje na to, že tzv. fikce doručení je výrazným omezením práv účastníků řízení, a tím naléhavější je potřeba, aby byly striktně dodrženy všechny podmínky pro její použití. Krajský soud v Brně však ani neprovedl všechny důkazy, které stěžovatel navrhoval a poukázal dokonce na to, že stěžovatel nezajistil přítomnost svědka. Vůbec se nevypořádal s námitkou, že v té době nepanovaly v domě „na K.“ dobré vztahy a zejména vyrozumění o uložení zásilek se ztrácela. Výhrada, že se stěžovatel v době doručování zdržoval v témže městě Brně, kde má i svůj trvalý pobyt, je pak nejen v rozporu s ustálenou soudní praxí, ale i se zdravým rozumem. Snad by bylo možno jí přisvědčit v případě, že by se jednalo o vesnici, či o malé město; při velikosti města Brna, zejména jestliže jsou obě posuzované adresy od sebe značně vzdálené (nalézají se v Žabovřeskách a v Černých Polích, tedy na opačných okrajích města) se tato argumentace jeví jako zcela nepřípadná. Stěžovatelspatřuje v právu na spravedlivý proces především právo na účast při jednání soudu a při provádění všech nezbytných úkonů - v tomto případě – s obranou proti podané žalobě spojených. Jestliže zákon umožňuje určité výjimky omezující práva účastníků řízení, je povinností soudu při jejich využití maximálně tato práva šetřit a s největší péčí prověřovat eventuelní námitky proti odůvodněnosti takového postupu.
II.
1) V projednávaném případě je jádrem sporu to, zda bylo stěžovateli řádně doručeno usnesení Městského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 47 C 101/2002, kterým bylo zastaveno odvolací řízení o jeho odvolání do rozsudku (pro uznání) Městského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2003, sp. zn. 47 C 101/2002. Jinými slovy šlo o to, zda bylo odvolání proti citovanému usnesení podáno opožděně či nikoli.
2) Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. jestliže ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti - přes její ústavněprávní dimenzi - může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
3) Ústavní soud pravidelně připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy) stojí mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy), není „superrevizní“ instancí v systému všeobecného soudnictví, a jeho úkolem není přezkum zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení otázky, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly porušeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo řízení vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
4) Ústavní soud se obdobnou věcí již ve své judikatuře zabýval. Kupříkladu v usnesení sp. zn. IV. ÚS 3144/08 konstatoval: „Stěžovatelovým výtkám směřujícím vůči skutečnosti, že mu bylo doručováno na adresu, kde se dlouhodobě nezdržoval…, nelze přiznat opodstatněnost, neboť stěžovatel na přímý dotaz okresního soudu žádal výslovně o doručování na tuto adresu, na níž měl trvalé bydliště. Uvedl-li takovou adresu, bylo jeho úkolem zajistit si přebírání pošty a aktivně se tak zasadit o ochranu svých práv v duchu zásady vigilantibus iura scripta sunt (bdělým náležejí práva). Z vyžádaného spisu je nadto patrno, že stěžovatel si povětšinou zásilky doručované na tuto adresu přebíral, z čehož lze usuzovat, že mu doručování na tuto adresu nepůsobilo žádné těžkosti. S ohledem na výše uvedené nemůže skutečnost, že se stěžovatel v okamžiku doručování ani v úložní době nezdržoval v místě svého trvalého bydliště, být okolností, která vylučuje uplatnění fikce doručení. Tomu by pak mohlo být v případě, že by v převzetí zásilky či v jejím vyzvednutí v úložní době bránila stěžovateli jiná objektivní okolnost; to však stěžovatel netvrdí.
5) I v dané věci lze obdobně dovozovat, že stěžovatelovým výtkám směřujícím vůči tomu, že mu bylo usnesení Městského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2004 doručováno na adresu, kde se nezdržoval (tj. K., B., nelze přiznat opodstatněnost.
Stěžovatel totiž na přímý dotaz městského soudu výslovně uvedl adresu svého bydliště, tj. K., B. (srov. dopis stěžovatele ze dne 4. 6. 2003, č. l. 33 spisu). Stěžovateli pak byl rozsudek ze dne 4. 3. 2003 dne 24. 6. 2003 skutečně úspěšně doručen na tuto adresu, tedy stěžovatel si převzal zásilku (tj. K., B. – srov. č. l. 28, 33 spisu). Navíc stěžovatel uvedl stejnou adresu ve svém odvolání ze dne 7. 7. 2003 (srov. č. l. 34 spisu). Rovněž usnesení Krajského soudu ze dne 31. 3. 2004 bylo stěžovateli úspěšně – tj. stěžovatel si zásilku převzal - doručeno dne 25. 5. 2004 na tutéž adresu (srov. č. l. 39 spisu). Uvedl-li (dokonce opakovaně) takovou adresu, bylo jeho úkolem zajistit si přebírání pošty a aktivně se tak zasadit o ochranu svých práv v duchu zásady vigilantibus iura scripta sunt (bdělým náležejí práva). S ohledem na výše uvedené nemůže být stěžovatelem tvrzená skutečnost (i kdyby byla prokázána), že se v okamžiku doručování (usnesení ze dne 30. 6. 2004, srov. č. l. 43 spisu) ani v úložní době na předmětné adrese (tj. K., B.) nezdržoval, takovou okolností, která vylučuje uplatnění fikce doručení. Tak by tomu mohlo být v případě, že by v převzetí zásilky či v jejím vyzvednutí v úložní době bránila stěžovateli jiná objektivní okolnost; to však stěžovatel netvrdí. Jak uvedl Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 668/07, „Možnost náhradního doručení zásilky vychází z povinnosti každého aktivně dbát o ochranu svých práv včetně povinnosti bez zbytečného odkladu přebírat listinné zásilky, jak je v obecné podobě vyjádřena v obecném principu právním vigilantibus iura.“
Uvedené platí tím spíše, jestliže bylo stěžovateli (srov. č. l. 39 spisu) dne 25. 5. 2004 doručeno usnesení Krajského soudu v Brně, kterým bylo odmítnuto jeho odvolání proti usnesení Městského soudu v Brně, jímž byl vyzván, aby ve stanovené lhůtě zaplatil soudní poplatek za odvolání proti rozsudku Městského soudu ze dne 4. 3. 2003, č. j. 47 C 101/2002-27. Stěžovatel (tím spíše jako advokát) tudíž mohl očekávat doručování usnesení Městského soudu v Brně o zastavení odvolacího řízeníproti rozsudku Městského soudu ze dne 4. 3. 2003, č. j. 47 C 101/2002-27, neboť ve stanovené lhůtě soudní poplatek nezaplatil.
Bylo nepochybně na stěžovateli, aby informoval Městský soud v Brně či doručnou poštu, že se na adrese, na níž mu bylo doručováno, nezdržuje. Nadto, svědek J. S. (syn stěžovatele) uvedl dne 25. 6. 2008 při jednání před odvolacím soudem, že stěžovatel měl osobní věci na doručné adrese (tj. K., B. – srov. č. l. 58 spisu) a občas se tam zastavil.
6) Za těchto okolností jsou bezvýznamné námitky stěžovatele, že Krajský soud v Brně ani neprovedl všechny důkazy, které navrhoval, a že poukazoval dokonce na to, že stěžovatel nezajistil přítomnost svědka (syna Ing. J. S.). Tyto námitky totiž směřují toliko k prokázání stěžovatelova tvrzení, že se v době doručování předmětné zásilky na adrese K., B. nezdržoval. Jak však plyne ze shora uvedené argumentace , i kdyby toto tvrzení stěžovatel prokázal (např. svědectvím svého syna Ing. J. S.), právní relevanci by v této souzené věci nemělo.
7) Pokud stěžovatel tvrdí, že se krajský soud nevypořádal s námitkou, že v té době nepanovaly v domě na K. dobré vztahy a že se vyrozumění o uložení zásilek ztrácela, stačí pro stručnost uvést již to, že stěžovatel tuto námitku v řízení před krajským soudem ani nevznesl ani neprokazoval; tato námitka je tedy v rozporu s realitou.
Nadto, v této souvislosti Ústavní soud poukazuje na své usnesení sp. zn. I. ÚS 2178/09, v němž z ústavněprávních hledisek aproboval názor obecného soudu, že „pro doručení fikcí je podstatné zanechání výzvy, a nikoliv otázka, kdo kdy ze schránky co vybere (podle soudu by pak každý mohl tvrdit, že někdo jiný z rodiny schránku vybral a výzvu vyhodil s reklamními letáky); jakmile je výzva ve schránce zanechána, je věcí adresáta mít přehled nad obsahem své schránky, přičemž v tomto případě stěžovatel ani nehlásil mimořádnou situaci související například s krádeží apod.“
III.
Ústavní soud uzavírá, že ústavně zaručená práva stěžovatele ani postupem ani rozhodováním obecných soudů zjevně porušena nebyla.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
K tomu Ústavní soud podotýká, že stěžovatel způsobil potíže s doručováním (a tak i zbytečné průtahy s projednáváním dané ústavní stížnosti) i samotnému Ústavnímu soudu. V ústavní stížnosti totiž uvedl adresu pro doručování M., B., leč Ústavnímu soudu se vrátila zásilka (výzva k odstranění vady ústavní stížnosti) adresovaná stěžovateli na tuto adresu s tím, že stěžovatel je na této adrese neznámý. Ze své vlastní iniciativy se pak Ústavní soud pokusil doručit stěžovateli na adresu M., B., ovšem ani na této adrese si stěžovatel zásilku od Ústavního soudu nevyzvedl. Ústavnímu soudu se pak zdařilo zkontaktovat stěžovatele až prostřednictvím emailové adresy, přičemž stěžovatel uvedl v mailu adresu pro doručování právě M., B., na níž si posléze již zásilku vyzvedl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. října 2009
František Duchoň v.r.
předseda senátu Ústavního soudu