ECLI:CZ:US:2009:1.US.2178.09.1
sp. zn. I. ÚS 2178/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele J. G., zastoupeného JUDr. Pavlem Knitlem, advokátem se sídlem Údolní 5, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. 8. 2005 č. j. 41 C 147/2005-9, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 22. 11. 2006 č. j. 41 C 147/2005-36, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 4. 2007 č. j. 19 Co 61/2007-59, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2009 č. j. 26 Cdo 58/2008 -78 , takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností napadl stěžovatel rozhodnutí obecných soudů uvedená v záhlaví pro porušení svého základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhl, aby je Ústavní soud zrušil.
Napadený rozsudek městského soudu uložil stěžovateli jako žalovanému povinnost vyklidit v napadeném rozsudku specifikovaný byt. Městský soud v Brně posléze napadeným usnesením odmítl jako opožděně podané odvolání stěžovatele proti uvedenému rozsudku (a současně rozhodl o nákladech řízení účastníků). K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně jako soud odvolací napadeným usnesením citované usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které napadeným usnesením Nejvyšší soud jako nepřípustné ze zákona odmítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítl, že nebyly splněny předpoklady odmítnutí jeho odvolání pro opožděnost, neboť mu napadený rozsudek soudu prvního stupně (proti němuž odvolání směřovalo) nebyl řádně doručen. Tvrdil, že se v místě trvalého bydliště (tj. v místě doručování) nezdržoval z pracovních důvodů a o doručení se nedozvěděl ani po svém návratu, neboť ve schránce žádnou výzvu od doručovatele neměl, protože z ní byly veškeré písemnosti vyzvednuty. V době doručování rozsudku vlastnila klíče od schránky i jeho bývalá manželka, tedy osoba mající na vyřízení věci protichůdný zájem (a do bytu docházející). Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatel brojí proti tomu, že uvedený soud zůstal dva roky nečinný.
II.
Ústavní soud se nejprve zabýval ústavní stížností v části, jíž je napadáno usnesení Nejvyššího soudu.
Ústavní soud považuje argumentaci Nejvyššího soudu a jeho závěry za ústavně souladné. Konstatuje, že výše uvedený závěr dovolacího soudu, dle něhož není dovolání v projednávané věci přípustné ze zákona, nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. V posuzovaném případě totiž stěžovatel dovoláním napadl usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení, jímž soud prvního stupně podle §208 odst. 1 o. s. ř. odmítl odvolání stěžovatele pro opožděnost. Jak Nejvyšší soud přiléhavě dovodil, přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není dána, a to již z toho důvodu, že usnesením odvolacího soudu nebylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým by bylo rozhodnuto ve věci samé. Dovolání - dle správného závěru Nejvyššího soudu -není přípustné ani podle ustanovení §238 a §238a o. s. ř., protože usnesením soudu prvního stupně nebylo rozhodnuto ve věcech, které jsou v uvedených ustanoveních taxativně vyjmenovány. Přípustnost dovolání nedovodil Nejvyšší soud ani z ustanovení §239 odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejde o případy v těchto ustanoveních uvedené. Nelze použít ani ustanovení §239 odst. 3 o. s. ř., neboť podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné jen tehdy, bylo-li potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž byla postupem podle ustanovení §43 o. s. ř. odmítnuta žaloba, popřípadě jímž byl podle tohoto ustanovení odmítnut jiný návrh na zahájení řízení, a nikoliv odmítl-li soud prvního stupně podle ustanovení §208 odst.1 o. s. ř. odvolání pro opožděnost a odvolací soud toto usnesení potvrdil (v této souvislosti odkázal Nejvyšší soud na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1124/2001, publikované pod č. 41 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003). Z uvedeného vyplynulo, že dovolání stěžovatele směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Usnesením Nejvyššího soudu tedy k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud v tomto směru ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.].
Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že v ústavní stížnosti ani žádné výhrady k právnímu závěru Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání uvedeny nebyly, tím méně pak námitky ústavně právní.
III.
Zbývající část ústavní stížnosti by bylo možné - jestliže by Ústavní soud postupoval toliko striktně dle litery §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu - považovat za návrh podaný po lhůtě k tomu určené.
Pokud je totiž dovolání nepřípustné ex lege [a contrario dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jehož přípustnost záleží na uvážení Nejvyššího soudu], nelze je považovat za poslední procesní prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody stěžovateli poskytuje (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 188/02, I. ÚS 506/05 a další).
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1). Vzhledem k danému procesnímu stavu, kdy dovolání bylo nepřípustné ze zákona, bylo rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně stěžovatelova práva poskytuje ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, napadené usnesení Krajského soudu v Brně. V dané věci - jak již bylo uvedeno - se totiž nejednalo o rozhodnutí o dovolání dle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, o němž by bylo rozhodnuto tak, že nebyl přípustný z důvodů závisejících na uvážení rozhodujícího orgánu; pouze v takovém případě lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Ústavní stížnost však byla předána Ústavnímu soudu osobně až dne 18. 8. 2009, takže se jeví - leč toliko prima facie - jako podaná po lhůtě stanovené pro její podání zákonem [§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Nicméně, v dané věci byla klíčová existence vadného poučení, jež je obsaženo v napadeném usnesení Krajského soudu v Brně. Tam se praví, že "Proti tomuto usnesení lze podat dovolání do dvou měsíců od doručení tohoto usnesení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Městského soudu v Brně". Tuto skutečnost, tedy pochybení státního orgánu, nelze klást stěžovateli co do podmínek ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu k tíži, neboť postupoval v souladu s poučením odvolacího soudu, byť nesprávném. Proto považoval Ústavní soud lhůtu proti napadenému rozsudku a usnesení městského soudu a proti napadenému usnesení krajského soudu za zachovanou. Opačný postup by byl zcela formalistický a byl by v extrémním nesouladu s požadavky spravedlnosti. Srovnatelným způsobem postupoval Ústavní soud v nálezu pod sp. zn. II. ÚS 446/06, kdy stěžovatel byl nesprávně poučen o nemožnosti podat ex lege přípustné dovolání, takže je před podáním ústavní stížnosti nepodal, čímž se nabízel striktní postup dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, tedy odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost. Ústavní soud však ústavní stížnost považoval za přípustnou, neboť argumentoval právě tím, že nesprávné poučení soudu nelze klást k tíži stěžovatele. Obdobně jako v dané věci postupoval Ústavní soud i v usnesení sp. zn. I. ÚS 2651/07.
IV.
1) Ústavní soud uvádí, že podstatou ústavní stížnosti v části směřující proti napadenému usnesení městského soudu ze dne 22. 11. 2006 a proti napadenému usnesení krajského soudu je nesouhlas stěžovatele se závěry těchto soudů, že jeho odvolání proti napadenému rozsudku městského soudu bylo opožděné.
2) Stěžovatel však v ústavní stížnosti uvedl v podstatě stejné výhrady a argumenty jako v odvolání proti napadenému rozsudku a proti usnesení městského soudu. Takové pojetí Ústavní stížnosti staví Ústavní soud do role další přezkumné instance, která mu, s odvoláním na čl. 83 Ústavy ČR, nepřísluší. Namítá-li stěžovatel porušení svého práva na spravedlivý proces, ve smyslu č. 36 odst. l Listiny, poukazuje Ústavní soud na to, že již mnohokrát judikoval, že k porušení práva, zakotveného v tomto článku, by došlo tehdy, pokud by byla stěžovateli upřena možnost domáhat se svého práva u nestranného a nezávislého soudu, eventuálně pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, popř. pokud by v řízení zůstal bez zákonného důvodu nečinný (sp. zn. I. ÚS 2/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. I., str. 273). Tak tomu však v přezkoumávané věci nebylo.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR), není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad nimi [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, str. 41]. To ovšem platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR).
Po prostudování věci Ústavní soud nezjistil, že by bylo stěžovateli jakkoli bráněno dovolávat se svých práv u obecných soudů. Ústavní stížnost je zřejmě motivována tím, že stěžovatel v řízení před městským soudem, jako žalovaný, meritorně neuspěl. Se všemi jeho argumenty se vyčerpávajícím způsobem vypořádaly již obecné soudy, které postupovaly v souladu s relevantními ustanoveními o. s. ř. V jejich postupu nic protiústavního zjištěno nebylo.
3) V konkrétnostech lze citovat relevantní části kupříkladu napadeného usnesení odvolacího soudu, dle kterého zpráva zaměstnavatele uvádí, že v měsíci říjnu 2005 byl stěžovatel z důvodu pracovní činnosti mimo Brno v době 3.-12.10., 17.-18.10., 19.-21.10., 24.-29.10., 31.10. Proti obsahu této zprávy ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti nic nenamítá. Z tohoto důkazu krajský soud vyvodil závěr prostý excesivního pochybení (jde o kritérium ústavně právního přezkumu), že touto zprávou nebylo prokázáno, že by byl stěžovatel z pracovních důvodů mimo Brno ve dnech 13., 14., 15., 16.10.2005 (rozhodná doba, tj. doba uložení zásilky na poště, byla 7.-17.10.2005); protože nic dalšího stěžovatel nedoložil (a nepřítomnost v místě bydliště z jiných než pracovních důvodů netvrdil), nepodařilo se mu prokázat - jak mu ukládá ustanovení §46 odst. 6 o. s. ř. - že by se v místě bydliště ve dnech 13., 14., 15., 16.10.2005 nezdržoval (pozn.: krajský soud uvádí dokonce dobu mezi 7. a 17. říjnem).
Krajský soud k tomu konstatoval, že slyšená poštovní doručovatelka H. potvrdila, že zásilku s rozsudkem žalovanému doručovala, a protože jej nezastihla, nechala mu ve schránce výzvu; stěžovatel však nijak nedoložil, že by mu schránku někdo v rozhodné době vybral, nehledě na to, že pro doručení fikcí je podstatné zanechání výzvy (což se stalo), a nikoliv otázka, kdo kdy ze schránky co vybere (podle soudu by pak každý mohl tvrdit, že někdo jiný z rodiny schránku vybral a výzvu vyhodil s reklamními letáky); jakmile je výzva ve schránce zanechána, je věcí adresáta mít přehled nad obsahem své schránky, přičemž v tomto případě stěžovatel ani nehlásil mimořádnou situaci související například s krádeží apod. Na těchto úvahách a závěrech městského soudu neshledává Ústavní soud ničeho protiústavního; ostatně sám stěžovatel v tomto směru ústavněprávně ani neargumentuje. Stěžovatel dokonce nerozporuje citované úvahy a závěry obecného soudu ani z pohledu podústavního práva. Netvrdí totiž kupříkladu, že by z nějakého důkazu plynulo, že byl mimo své bydliště i ve dnech 13., 14., 15., 16.10.2005. Tudíž stěžovatel sám nepřímo přiznává, že neprokázal svou nepřítomnost v místě bydliště ve dnech 13., 14., 15., 16.10.2005, což je pro posouzení dané věci klíčové; znamená to totiž neprokázání skutečnosti, že by si v těchto dnech nemohl vyzvednout výzvu ze schránky v místě svého bydliště a zásilku uloženou na poště. Stěžovatel opomíjí i fakt, že obecné soudy aplikovaly §46 odst. 6 o. s. ř. v tehdy platném zněním, dle kterého bylo povinností stěžovatele prokázat, že se v místě nezdržoval nejen v den, kdy nebyl zastižen, nýbrž i v době do 10 dnů od uložení zásilky ("Byla-li písemnost doručována v místě, která je vedena podle zvláštního předpisu jako místo pobytu fyzické osoby...je uložení písemnosti, kterou si adresát nevyzvedl do 3 dnů, nebo, jde-li o písemnost, která má být doručena do vlastních rukou, do 10 dnů od uložení, neúčinné, jestliže fyzická osoba soudu prokáže, že se v místě doručování nezdržovala v den, kdy nebyla zastižena, a v době do 3 dnů, nebo, jde-li o písemnost, která má být doručena do vlastních rukou, v době do 10 dnů od uložení.").
Napadená usnesení městského soudu a krajského soudu jsou v souladu i s judikaturou obecných soudů. Kupříkladu v rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1539/2000 Nejvyšší soud konstatoval, že "Náhradnímu doručení tak brání vedle dlouhodobé absence adresáta v daném místě i stav zcela přechodný a krátkodobý (i několikadenní), např. z důvodu hospitalizace ve zdravotnickém zařízení, dovolené či služební cesty. Musí však jít o nepřítomnost natolik odůvodněnou a svým trváním natolik dlouhou, že adresátu objektivně brání, aby mohl zásilku převzít nebo vyzvednout." (srov. obdobně kupř. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 721/2001, 25 Cdo 163/2000). V dané věci stěžovatel neprokázal, že by jeho nepřítomnost v místě bydliště byla natolik dlouhá, že by mu objektivně bránila zásilku včas vyzvednout.
4) Lze tudíž shrnout, že městský soud i krajský soud v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly v napadených usneseních právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu, s námitkami stěžovatele se vypořádaly, svá rozhodnutí patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, a jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Jejich právní závěry pak nelze - s ohledem na shora uvedené - hodnotit ani jako závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. Je zřejmé, že nejde ani o rozhodnutí, která by vykazovala jakékoli prvky rozhodnutí svévolných.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti napadeným usnesení Městského soudu v Brně a Kajského soudu v Brně jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
V.
Ústavní stížnost proti (meritornímu) rozsudku městského soudu potom Ústavní soud odmítl jako nepřípustnou [dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], neboť stěžovatel (materiálně, tj. efektivně) nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva. Odvolání proti napadenému rozsudku městského soudu podal totiž opožděně, takže nemohlo být odvolacím soudem věcně přezkoumáno.
VI.
Konečně, stěžovatel namítal průtahy v řízení před Nejvyšším soudem. Stěžovatel tak v ústavní stížnosti obsahově poukazoval na porušení svých práv v důsledku průtahů řízení ve fázi, kdy řízení již bylo skončeno. Nabytím účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým se (mimo jiné) mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, bylo legální definicí (§13 odst. 1 věta třetí, §22 odst. 1 věta třetí uvedeného zákona) najisto postaveno, že nesprávným úředním postupem je i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Týmž zákonem byla do právního řádu České republiky vnesena možnost v případech neodůvodněných průtahů řízení nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§31a uvedeného zákona). Procesními prostředky k ochraně práva narušeného v již skončeném právním řízení (včetně řízení soudního) neodůvodněnými průtahy jsou proto - v důsledku přijetí uvedené právní úpravy - uplatnění nároku na náhradu škody v předběžném projednání, resp. žaloba podaná u obecného soudu, jakož i všechny procesní prostředky uplatnitelné v občanskoprávním řízení takovou žalobou zahájeném. Za tohoto stavu není Ústavní soud, s ohledem na zásadu subsidiarity a na ústavněprávní limity dané čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, oprávněn zjišťovat v dané věci neodůvodněné průtahy (skončeného soudního) řízení, neboť to přísluší jiným orgánům veřejné moci (viz také nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2007 sp. zn. IV. ÚS 391/07, uveřejněný na stránkách http://nalus.usoud.cz). Nad rámec toho Ústavní soud podotýká, že z ústavní stížnosti není zřejmé, že by byl stěžovatel jakkoliv brojil v jiném řízení proti jím tvrzeným průtahům v průběhu řízení před Nejvyšším soudem; samotným smyslem ochrany proti nečinnosti je přitom především zabránit aktuálním průtahům v řízení a příslušnými procesními prostředky přinutit orgán veřejné moci konat.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2009
František Duchoň
předseda senátu