ECLI:CZ:US:2009:1.US.1281.09.1
sp. zn. I. ÚS 1281/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. Ch., zastoupeného JUDr. Jindřichem Zadinou, advokátem se sídlem Praha 2, Sokolská 35, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2008, čj. 22 Co 151/2008 - 1028, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení shora uvedeného rozhodnutí, kterým mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR. Uvedl, že právní závěry odvolacího soudu nejsou v souladu s jeho skutkovými zjištěními, neboť z výpovědí svědků jednoznačně vyplynulo, že práce na stavbě rodinného domu byly započaty již v roce 1968. Ke konci tohoto roku již byly vybudovány nosné a obvodové zdi, přízemí a patro, takže rodinný dům neměl být zařazen do společného jmění účastníků, kteří uzavřeli sňatek 27. 2. 1969. K otázce vzniku stavby stěžovatel odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 6. 2005, čj. 22 Cdo 1135/2005 - 828, a ze dne 11. 11. 1992, sp. zn. 3 Cdo 111/92.
II.
Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že poté, co věc prošla odvolacím i dovolacím řízením, Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 1. 10. 2007, čj. 8 C 233/2005 - 952, rozhodl o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví bývalých manželů J. a A. Ch. Základním sporným bodem zmíněného majetkového sporu účastníků, který trval řadu let, bylo posouzení, zda do jejich společného jmění účastníků patří i dům č. p. 935, s pozemkem v k. ú. Praha - Podolí. Obvodní soud zmíněný dům zahrnul do společného jmění účastníků, přikázal jej do vlastnictví stěžovatele a uložil mu povinnost vyplatit žalované, na vyrovnání podílu na nemovitosti takto přikázané do jeho výlučného vlastnictví, částku 2,055.623,40 Kč. K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze (dále "odvolací soud") rozsudkem ze dne 19. 6. 2008, čj. 22 Co 151/2008 - 1028, rozhodnutí obvodního soudu potvrdil, změnil pouze výrok o nákladech řízení. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009, čj. 22 Cdo 58/2009 - 1048, jako nepřípustné odmítnuto.
III.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svou pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (případně rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Po prostudování ústavní stížnosti a připojených soudních rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Podstatou ústavní stížnosti je skutečnost, že stěžovatel se nedokázal smířit s rozhodnutím obecných soudů o tom, že zmíněný dům patří do společného jmění účastníků. S odvoláním na výpovědi celé řady jím navržených svědků se po celou dobu řízení snažil prokázat, že práce na stavbě rodinného domu byly započaty již v roce 1968, ke konci tohoto roku již byly vybudovány nosné a obvodové zdi, přízemí a patro, takže rodinný dům je jeho a neměl být zařazen do společného jmění. Nesouhlasil se závěry odvolacího soudu o nevěrohodnosti zmíněných svědků, vypovídajících o skutečnostech starých třicet až čtyřicet let. Tím podle stěžovatele došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces, protože právní závěry odvolacího soudu nejsou v souladu s učiněnými skutkovými zjištěními. Stěžovatel sice odkázal na některá ustanovení Ústavy ČR a Listiny, ale z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že pouze pokračuje v polemice se skutkovými a právními závěry obecných soudů.
Pokud jde o hodnocení důkazů obecnými soudy odkazuje Ústavní soud na svoji konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů. Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do volného uvažování obecných soudů, zkoumá jen, zda jejich rozhodnutí jsou přezkoumatelná z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Důvodem k zásahu Ústavního soudu může být až stav, kdy obecné soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování, nebo jestliže hodnocení důkazů a následné skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, případně jsou založeny na dokazování zcela neúplném, resp. zjevně nedostatečném (srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04 a další).
Dokazování provedené odvolacím soudem ve věci stěžovatele však takovéto nedostatky nevykazuje. Pro zjištění skutkového stavu provedl jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací velmi obsáhlé dokazování, a to nejen výslechem svědků, ale i četnými listinnými důkazy. Dokazování bylo v průběhu dlouhého trvání sporu neustále doplňováno, protože věc prošla dvakrát kompletním odvolacím a dovolacím řízením. Pokud soudy dokazování zaměřily na "dokončenost" hrubé stavby ve stadiu, ze kterého je patrno dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží, nelze dovodit, že by množství provedených důkazů bylo nedostatečným. Jejich skutkový závěr o tom, že předmětná stavba nebyla ke dni uzavření manželství v takovém stadiu dokončena, má v provedených důkazech věcné i logické zakotvení. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) pak odpovídá i okolnost, že učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry řádně a srozumitelně odůvodnily. Odvolací soud též rozumně a uspokojivě vyložil, proč dosud provedené důkazy tvoří dostatečný podklad pro závěr, že se stěžovateli nepodařilo prokázat, že stavba byla ke dni vzniku bezpodílového spoluvlastnictví manželů dokončená ve shora uvedeném stadiu.
Pokud stěžovatel odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu, z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že plně vycházel ze závazného právního názoru Nejvyššího soudu vysloveného v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1135/2005. Druhé stěžovatelem citované rozhodnutí (sp. zn. 3 Cdo 111/92) pak na jeho věc zjevně nedopadá.
Ústavní soud tak uzavírá, že obecnými soudy podaný výklad a aplikace rozhodného podústavního práva nijak nevybočil ze standardů rozhodovací praxe, nepostrádá racionální základnu a je i adekvátně odůvodněn. Soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje s jejich závěry, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti. Ústavní soud tedy neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, jak tvrdí v ústavní stížnosti.
Z výše uvedených důvodů proto jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. srpna 2009
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu