ECLI:CZ:US:2009:1.US.1298.09.1
sp. zn. I. ÚS 1298/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Milický, s. r. o., se sídlem v Lomnici nad Popelkou, Smetanova 1058, zastoupené JUDr. Miroslavem Noskem, advokátem se sídlem v Semilech, Nádražní 24, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 2. 2009, č. j. 9 Afs 66/2008-56, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 5. 2009, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že předmětem její žaloby bylo posouzení správnosti výkladu ustanovení §64 odst. 6 daňového řádu co do způsobu výpočtu úroků z přeplatku daně a to ve znění platném do 31. 12. 2006. Stěžovatelka má zato, že se správní soud se soustředil spíše na ekonomickou správnost řešení než na správnost právní, a že uvažoval takovým způsobem, jako by správce daně a daňový subjekt byly subjekty sobě rovné. Tak tomu však není a proto dle stěžovatelky došlo k podcenění ústavní souladnosti aplikovaného právního názoru. Základní principy státní správy ve smyslu požadavku dobré správy vycházejí z toho, že pro orgány státní správy platí jednoznačně princip "co není výslovně dovoleno, je zakázáno", od tohoto principu se také odvíjí podstatná výkladová metoda případně sporných právních ustanovení o právech a povinnostech soukromého subjektu tak, jako v souzeném případě. Umožňuje-li zákonný text více výkladů, je třeba vždy při řádném výkonu státní správy provést výklad restriktivní v neprospěch státu a to vždy ve sporných případech takový, který je ku prospěchu nestátního - soukromého subjektu. Pokud tedy správní soud hledal vyvážení mezi způsobem počítání úroku z přeplatku a způsobem počítání úroků z posečkání a výpočtu penále, jedná se o srovnání, které těmto požadavkům odporuje. Stěžovatelka dále poukazuje na skutečnost, že úrok z přeplatku, ač to zákon výslovně nestanoví, plní v oblasti daňového řádu funkci úroku z prodlení. V tom případě pokládá stěžovatelka za přiléhavé hledat analogii s tehdejším způsobem výpočtu úroku z prodlení v oblasti soukromého práva a to i proto, že změna způsobu výpočtu úroku z přeplatku daně byla soukromoprávním úrokům z prodlení v roce 2006 přizpůsobena v souvislosti s jejich změnou do stávající podoby. V této části argumentace není výklad Nejvyššího správního soudu v souladu se zněním právního předpisu v době počátku nároku na úrok z přeplatku, kdy sazba úroku z prodlení byla fixní. Stěžovatelka tvrdí, že rozsudkem Nejvyššího správního soudu bylo poškozeno její právo na řádnou soudní ochranu, na dobrou státní správu a na základní přirozenoprávní postavení soukromého subjektu vůči státu. Stěžovatelka odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 544/06, ve kterém se uvádí, že je nepřípustné, aby daňová správa volila výši úroku ryze utilitárně podle toho, co je pro soukromý subjekt méně výhodné.
Ze spisu Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 30 Ca 89/2007, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 4. 2008, č. j. 30 Ca 89/2007-31, byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního úřadu v Semilech (dále jen "správce daně") ze dne 21. 5. 2007, č. j. 27609/07/258920/4330, kterým byla zamítnuta reklamace do rozhodnutí téhož správce daně ve věci výpočtu úroku ze zaviněného přeplatku na dani z přidané hodnoty. Krajský soud dospěl k závěru, že ustanovení §64 odst. 6 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném v rozhodném období (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"), umožňuje dvojí výklad. Nezákonnost výkladu správce daně, podle něhož se výše úrokové sazby určuje proměnlivě vždy podle sazby platné první den příslušného kalendářního čtvrtletí, a nikoliv fixně podle okamžiku vzniku přeplatku, by však byla dána pouze za předpokladu, že by tento výklad odporoval běžným výkladovým metodám, případně by se nejednalo o výklad ústavně konformní. Rozhodné je, že metoda stanovení úroků pomocí jejich "proměnlivé sazby" je v zásadě neutrální k ceně peněz, tzn., že v určitém případě může být pro daňový subjekt jak výhodnější, tak i méně výhodná. Důležité je, aby byla metoda stanovení úroků jednotná a důsledná, tedy, že stejným způsobem budou určovány úrokové sazby v případě daňového penále (§63 odst. 2, 3 cit. zákona) i úroku (§64 odst. 6 cit. zákona); zejména je nepřípustné, aby správce daně volil výši úroku stanovenou fixně či proměnlivě účelově podle toho, co je pro daňový subjekt méně výhodné. K tomu však nedochází, neboť krajskému soudu je z jeho přezkumné činnosti známo, že ve všech případech výpočtu úroku správci daně postupují shodným způsobem, když na výpočet úroku aplikují proměnlivou úrokovou sazbu. Toto rozhodnutí napadl stěžovatel kasační stížnosti, ve které uvádí v podstatě stejné námitky, jako v ústavní stížnosti. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že krajský soud v kasační stížností napadeném rozhodnutí posoudil věc v souladu se zákonem, proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Po přezkoumání vyžádaného spisového materiálu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že ke stěžovatelkou tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv postupem Nejvyššího správního soudu nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí znovu přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Z obsahu ústavní stížnosti je však naopak zřejmé, že se stěžovatelka v podstatě domáhá přezkoumání napadených soudních rozhodnutí tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Jak však Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů, a jeho postavení ve vztahu k obecným soudům je limitováno čl. 83 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a pokud jde o posouzení rozhodnutí napadených ústavní stížností, ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. To mu dává pravomoc svým rozhodnutím zasáhnout pouze tam, kde došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připustil, že v období, kdy nebyl zřízen Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud, byl Ústavní soud sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86, str. 25 a další). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. Ústavní soud v tomto směru není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 156, str. 401 a další). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy prováděný Nejvyšším správním soudem, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.
Podle ustanovení §64 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků ve znění účinném do 31. 12. 2006 platí, že zavinil-li vznik přeplatku správce daně, vrátí přeplatek bez žádosti do patnácti dnů, a vrátil-li jej po stanovené lhůtě, je povinen zaplatit daňovému dlužníkovi úrok z přeplatku ve výši 140 % diskontní úrokové sazby České národní banky platné první den kalendářního čtvrtletí.
Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí uvedl, že mezi účastníky je nesporné, že stěžovatelce vznikl nárok na úrok ze zaviněného přeplatku na dani z přidané hodnoty, sporným je způsob jeho výpočtu, kdy dle stěžovatelky měl správce daně na výpočet úroku po celou dobu prodlení aplikovat fixní nikoli proměnlivou sazbu České národní banky, a to sazbu platnou k prvnímu dni kalendářního čtvrtletí, v němž došlo k prodlení. Nejvyšší správní soud v této souvislosti konstatoval, že předestřenou otázkou se již dříve zabýval, a to ve svém rozsudku ze dne 4. května 2006, č. j. 2 Afs 61/2005 - 58, ve kterém připustil, že ustanovení §64 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků umožňuje dvojí výklad, avšak uvedl, že nezákonnost výkladu provedeného finančními úřady by byla dána pouze za předpokladu, pokud by zvolený způsob výkladu odporoval běžným výkladovým metodám, příp. by se nejednalo o výklad ústavně konformní. Nejvyšší správní soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí dále dovodil, že účelem výkladu zákonného textu je dospět v první řadě k "objektivnímu" smyslu interpretované pasáže zákona. Jakkoliv je nepochybné že v "nevyrovnaném" vztahu mezi státem a soukromou osobou, kde má stát zjevně vrchnostenské postavení, nutno klást obzvláštní důraz na ochranu právní pozice soukromé osoby proti státu, Nejvyšší správní soud nesdílí názor stěžovatelky, že v souzené věci měl být vzhledem k tomuto rozdílnému postavení státu a daňového subjektu uplatněn výklad mírnější, tedy výklad v její prospěch. Výklad stěžovatelky má naopak Nejvyšší správní soud za postavený na ryze subjektivním pojetí (což je dále podrobně odůvodněno. Uvedený výklad nemůže dle názoru Nejvyššího správního soudu obstát, neboť by ve stejném časovém okamžiku vedl ke zcela rozdílné a zejména zjevně účelové aplikaci práva. K namítanému podcenění ústavní souladnosti aplikovaného právního názoru Nejvyšší správní soud uvádí, že právní názor uvedený v rozhodnutí zdejšího soudu sp. zn. 2 Afs 61/2005 byl přezkoumán Ústavním soudem, který v nálezu ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. II. ÚS 544/06 uvedl, že v argumentaci Nejvyššího správního soudu neshledal žádný protiústavní exces. Závěrem Nejvyšší správní soud vyložil stěžovatelce, proč se mýlí, pokud se domnívá, že z tzv. fixního způsobu úročení se v době vzniku jeho nároku (tj. dle jeho tvrzení k 5. 4. 1998) vycházelo v občanskoprávních a obchodněprávních věcech.
Ústavní soud nemá shora uvedeným závěrům Nejvyššího správního soudu z ústavněprávního hlediska co vytknout, neboť Nejvyšší správní soud při svém rozhodování postupoval ústavně konformním způsobem, své rozhodnutí pak řádně a srozumitelně odůvodnil, včetně odkazu na judikaturu Ústavního soudu. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí obou ve věci jednajících obecných soudů, které se s námitkami stěžovatelky vypořádaly způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, když po přezkoumání napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu dospěl k závěru, že výklad a aplikace ustanovení §64 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků byly provedeny Nejvyšším správním soudem v mezích zákona ústavně konformním způsobem.
Pokud stěžovatelka odkazuje v ústavní stížnosti na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 544/06, právě v tomto rozhodnutí Ústavní soud nevyhověl námitce, podle které z ustanovení §64 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků neplyne, že by se mohlo jednat o proměnlivou úrokovou sazbu stanovenou vždy pro jednotlivá čtvrtletí. Ústavní soud závěry Nejvyššího správního soudu, že cena peněz se v průběhu doby mění a není racionální důvod ji fixovat jen k určitému časovému okamžiku, přičemž je rozhodné, že metoda stanovení úroků pomocí jejich "proměnlivé sazby" je v zásadě neutrální ke zmíněné ceně peněz, tzn. že v konkrétním případě může být pro daňový subjekt stejně tak výhodnější i méně výhodná, neshledal ve stěžovatelkou uvedeném rozhodnutí vybočující z ústavou stanoveného rámce.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků z části jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. srpna 2009
František Duchoň
předseda senátu