ECLI:CZ:US:2009:1.US.1393.09.1
sp. zn. I. ÚS 1393/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. A. E., zastoupené JUDr. Dagmar Slivkovou, advokátkou se sídlem Praha 10, Hradešínská 53, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 3. 2009, čj. 26 Cdo 4227/2008 - 135, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 28. 11. 2007, čj. 29 Co 135/2007 - 121, a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 1. 9. 2006, čj. 15 C 103/2003 - 101, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení shora uvedených rozhodnutí, kterými mělo dojít k porušení jejích práv zakotvených v čl. 11 odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR.
Podle jejího názoru obecné soudy neposkytly adekvátní ochranu jejímu nájemnímu vztahu k bytu, ze kterého byla vystěhována z důvodu jeho rekonstrukce. Obecné soudy nepostupovaly podle zákona, ale podle vlastní úvahy, neboť zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále "ObčZ"), zánik nájmu bytu z důvodu jeho rekonstrukce nezná. Jejich právní závěry považuje za jsoucí v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a v logické, či jiné možné interpretaci odůvodnění z nich nevyplývající. Soudy tak upřednostnily právo pronajímatelů před právem stěžovatelky a jejího manžela, jakožto nájemců bytu, a to přesto, že pronajímatelé stěžovatelce neposkytli náhradní byt. Okresní soud v Liberci (dále "okresní soud") nesprávně aplikoval §575 odst. 1 občanského zákoníku a porušil tak princip rovnosti stran. Stěžovatelka dále odkázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 271/96, IV. ÚS 690/01, I. ÚS 272/02, IV. ÚS 469/02, IV. ÚS 269/05, Pl. ÚS 42/2003, Pl. ÚS 45/04 a stanovisko Nejvyššího soudu, sp. zn. 26 Cdo 2669/2004.
II.
Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou u Okresního soudu v Liberci domáhala určení, že nájemní smlouva, uzavřená mezi pronajímateli a stěžovatelkou s jejím manželem, jako nájemci, je platná. Okresní soud v Liberci dne 1. 9. 2006, rozsudkem čj. 15 C 103/2003 - 101, žalobu zamítl. Rozhodl tak po zjištění, že nájemní smlouva, jejíž platnosti se stěžovatelka domáhala, se týkala bytu, který po provedení rekonstrukčních prací v domě zanikl. Rekonstrukce proběhla na základě řádného stavebního povolení, kdy původní byt 4 + 1 zanikl a byl rozdělen na 3 bytové jednotky. Předmět nájemní smlouvy zanikl, takže nájemní smlouva v té podobě, v jaké byla sepsána, již platit nemůže. Okresní soud zároveň poukázal na obecnou praxi, spočívající v tom, že tam, kde lze žalovat na plnění (v případě stěžovatelky na zajištění náhradního bytu), nelze žalovat na určení. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, rozsudkem ze dne 28. 11. 2007, čj. 29 Co 135/2007 - 121, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že v dané věci měla být prostředkem k ochraně práv stěžovatelů žaloba na splnění povinnosti podle §80 písm. b) o. s. ř., a nikoliv žaloba určovací. V takovém řízení by soud, jako otázku předběžnou, řešil existenci nájemního vztahu účastníků k předmětnému bytu, eventuálně otázku zániku práv a povinností z nájemní smlouvy v důsledku nemožnosti plnění, a nikoliv platnost či neplatnost nájemní smlouvy. Rozhodnutí, jehož vydání se stěžovatelé domáhali, nemohlo být způsobilé zabránit ohrožení jejich práva (nájmu), resp. bránění ve výkonu tohoto jejich práva. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 3. 2009, čj. 26 Cdo 4227/2008 - 135, jako nepřípustné odmítl. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na právním závěru, že na požadovaném určení není dán naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. Správnost uvedeného právního závěru nebyla dovoláním zpochybněna.
III.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je totiž v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR), není "superrevizní" instancí v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem by byl přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Úkolem Ústavního soudu je kontrola jejich rozhodovací činnosti pouze z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (respektive rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva nebo svobody účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných argumentů, z hlediska shora uvedených principů, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou stěžovatelčiny argumentace je kritika postupu obecných soudů, které zamítly její žalobu na určení platnosti nájemní smlouvy, a tím neposkytly ochranu jejímu nájemnímu vztahu. Z obsahu napadených rozhodnutí však vyplývá, že obecné soudy stěžovatelku opakovaně informovaly o tom, že k zásahu do jejích práv došlo především tím, že pronajímatelé nerespektovali povinnosti uložené rozhodnutím stavebního úřadu o udělení stavebního povolení ze dne 7. 11. 2001 (čj. SUS/7130/5545/2001-Je), podle jehož čl. 18 bylo možno stavbu zahájit až po vyklizení bytové jednotky stěžovatelky s tím, že jí pronajímatelé zajistí náhradní ubytování a uhradí veškeré výdaje s tím spojené. Pokud svou povinnost nesplnili, byla stěžovatelka oprávněna domáhat se jejího splnění prostřednictvím obecných soudů žalobou na plnění. Tímto způsobem ale nepostupovala.
Jak Ústavní soud zjistil, obecné soudy ve svých rozhodnutích dostatečně vyargumentovaly, z jakých důvodů nebylo možno vyhovět žalobě na určení, že nájemní smlouva je platná. Srozumitelně vysvětlily, proč v dané věci naléhavý právní zájem stěžovatelky a jejího manžela nebyl, podle §80 písm. c) OSŘ, dán z důvodu možnosti žalovat na splnění povinnosti podle §80 písm. b) OSŘ.
Obecné soudy tedy nepochybily, pokud žalobu stěžovatelky na určení platnosti nájemní smlouvy zamítly. V odůvodnění svých rozhodnutí se důkladně vypořádaly se všemi námitkami stěžovatelky. Nelze v žádném případě dovodit, že by jejich právní závěry byly v jakémkoli nesouladu se skutkovými zjištěními a v logické, či jiné možné interpretaci odůvodnění z nich nevyplývaly, jak tvrdí stěžovatelka. Právní závěry soudů jsou logickým vyústěním zhodnocení skutkových okolností a skutečnost, že s nimi stěžovatelka nesouhlasí, opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud její ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. července 2009
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu