ECLI:CZ:US:2009:1.US.1435.09.1
sp. zn. I. ÚS 1435/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Č. D., zastoupeného JUDr. Milošem Červinkou, advokátem se sídlem Praha 1, Haštalská 27, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 2. 2009, čj. 25 Cdo 1479/2007 - 134, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2006, čj. 39 Co 10/2006 - 123, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 6. 2005, čj. 13 C 70/2003 - 105, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení shora uvedených rozhodnutí, kterými měl být porušen čl. 36 odst. 1, 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"). Uvedl, že obecné soudy postupovaly nadměrně formalisticky, nesprávně hodnotily provedené důkazy a dospěly k nesprávnému závěru, že mu postupem orgánů činných v trestním řízení škoda nevznikla. Protože se k ukrývání uchýlil v důsledku nepřípustného nátlaku na jeho osobu již na počátku trestního řízení, měly orgány činné v trestním řízení vůči němu postupovat jako vůči uprchlému a meritorně rozhodnout, neboť již k 1. lednu 1999 měly prokazatelně k dispozici veškeré důkazy, které odůvodňovaly zastavení trestního stíhání, a jeho další výslech v roce 2003 již žádné nové skutečnosti nepřinesl. Nesprávným úředním postupem orgánů činných v trestním řízení tak bylo stěžovateli znemožněno, v období mezi 1. lednem 1999 a 3. březnem 2003 podnikat a rozmnožovat tak svůj majetek.
II.
Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhal vůči České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 2,254.355,-- Kč s příslušenstvím, jako náhrady škody vzniklé nesprávným úředním postupem orgánů činných v trestním řízení. Poté, co věc prošla odvolacím řízením, Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 27. 6. 2005, čj. 13 C 70/2003 - 105, žalobu stěžovatele zamítl. K jeho odvolání Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 9. 2006, čj. 39 Co 10/2006 - 123, rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2009, čj. 25 Cdo 1479/2007 - 134, jako nepřípustné odmítnuto.
III.
Ústavní soud předesílá, že jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR), není "superrevizní" instancí v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem by byl přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. O zásahu Ústavního soudu lze uvažovat až za situace, kdy by příslušný proces (v obecném slova smyslu) byl zatížen takovými vadami, které by měly za následek porušení ústavně zaručených základních práv a svobod jeho účastníků.
Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a argumenty stěžovatele v ní uplatněnými dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel brojí proti závěru obecných soudů, které neshledaly důvodným jeho nárok na náhradu škody v podobě ušlého zisku, vzniklý v důsledku jím tvrzeného nesprávného postupu orgánů činných v trestním řízení. V ústavní stížnosti zopakoval totožné námitky, které již adresoval soudům obecným, přičemž tvrdí, že svým postupem zasáhly do jeho práva na soudní ochranu.
Ústavní soud proto přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, ve světle výše uvedených zásad, přičemž takové vady, které by mohly způsobit zásah do práva stěžovatele na soudní ochranu, v nich neshledal.
K námitce stěžovatele, vztahující se k nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu, pak Ústavní soud odkazuje na svou ustálenou judikaturu, podle níž mu zásadně nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani kdyby se s ním sám neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Existenci takového rozporu sice stěžovatel tvrdil, ale Ústavní soud neshledal jeho tvrzení opodstatněným.
Obecné soudy došly na základě provedeného dokazování k závěru, že stěžovatel ukončil svou podnikatelskou činnost nikoliv na základě sdělení obvinění a následného postupu orgánů činných v trestním řízení, ale svým vlastním rozhodnutím. Pokud sám vypověděl, že podnikatelskou činnost ukončil v roce 1995 pro neúspěch podnikatelského záměru a další podnikatelskou činnost nezahájil, nelze jeho výslech ze dne 24. září 1996 a následný postup orgánů činných v trestním řízení spojovat s předchozím ukončením jeho podnikatelské činnosti. Existenci škody ve formě ušlého zisku z podnikání se tak stěžovateli před obecnými soudy nepodařilo prokázat.
Stěžovatel rovněž neprokázal existenci "nepřípustného nátlaku" na svou osobu na počátku trestního řízení, ani skutečnost, že mu orgány činné v trestním řízení bránily ve výkonu jeho podnikatelské činnosti. Ani v ústavní stížnosti neuvedl, z jakých důkazů tyto okolnosti vyplývají a z jakých důvodů je obecné soudy měly hodnotit jinak.
Pokud stěžovatel tvrdí, že orgány činné v trestním řízení měly již k 1. lednu 1999 k dispozici veškeré důkazy, které odůvodňovaly zastavení trestního stíhání proti němu, nelze mu dát za pravdu, neboť v průběhu trestního stíhání byl postupně obviněn z různých trestných činů, a to podle §248 odst. 1, 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále "trestní zákon"), poté podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona a nakonec podle §250 odst. 1, 4 písm. b) trestního zákona a jeho součinnost tak byla nezbytná. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že v době od října 1996 do prosince 2002 s orgány činnými v trestním řízení nespolupracoval, a nebylo tak možno zajistit jeho účast na vyšetřovacích úkonech. Řízení muselo být proto opakovaně přerušováno a k návrhu obhájce bylo pak vedeno jako proti uprchlému.
Ústavní soud v dané věci nemá, co by obecným soudům - z hlediska ústavnosti jejich postupu a rozhodování - vytkl. Otázkou příčinné souvislosti mezi vzniklou škodou, spočívající v nemožnosti podnikat, a stěžovatelem tvrzeným nesprávným úředním postupem, se obsáhle zabývaly a s námitkami stěžovatele se vypořádaly způsobem, který ústavně právní nedostatky nevykazuje. Jejich právní závěry zřetelně vyplývají z provedených důkazů. Srozumitelně a přesvědčivě vyargumentovaly, proč mají za to, že stěžovatel neprokázal, že by ke vzniku škody v jeho případě došlo. Pokud tedy stěžovatel nesouhlasí se závěry obecných soudů, je třeba připomenout, že tato skutečnost opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže. Z výše uvedených důvodů jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. července 2009
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu