ECLI:CZ:US:2009:1.US.1485.09.1
sp. zn. I. ÚS 1485/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. června 2009 v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného Mgr. Ritou Kubicovou, advokátkou se sídlem Ruská 87/11, 703 00 Ostrava-Vítkovice, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2009 sp. zn. 7 Tdo 177/2009, rozsudku Vrchního soudu Olomouci ze dne 11. 9. 2008. č. j. 1 To 60/2007-2232 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 10. 2007 č. j. 36 T 1/2005-2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a to práva podle čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 8 odst. 2 Listiny, čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 39 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva").
Rozsudkem krajského soudu byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání pokusu trestného činu podvodu podle ust. §8 odst. 1 tr. z. k ust. §250 odst. 1, 4 tr. z. a byl odsouzen i za trestné činy z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2006 č. j. 30 T 4/2005-3599 k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 roků a 6 měsíců. Vrchní soud napadený rozsudek zrušil a uznal stěžovatele vinným jednak ze spáchání trestného činu podvodu podle ust. §250 odst. 1, odst. 4 tr. z., ve stádiu přípravy podle ust. §7 odst. 1 tr. z., ve spolupachatelství podle ust. §9 odst. 2 tr. z., jednak trestným činem podvodu podle ust. §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. z. ve spolupachatelství podle ust. §9 odst. 2 tr. z. a trestným činem podvodu podle ust. §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. z. ve spolupachatelství podle ust. §9 odst. 2 tr. z. Ve spojení s trestem za trestný čin úvěrového podvodu byl stěžovateli vyměřen společný souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi let a také trest zákazu činnosti. Dovolání stěžovatele pak bylo Nejvyšším soudem podle ust. §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítnuto.
Jak stěžovatel uvádí ve své ústavní stížnosti, soudy prvního a druhého stupně se nevypořádaly s tím, že skutkový stav musí být zjištěn tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. Skutková zjištění byla dle stěžovatele učiněna na základě záznamů odposlechů určité osoby. Protože dané telefonní číslo nebylo ztotožněno s konkrétní osobou, nemůže být přiřazeno ani k osobě stěžovatele. Dále stěžovatel namítá, že obecné soudy nesprávně vyložily pojem spolupachatelství. Ve vztahu k stěžovateli není prý prokázáno, že by byl článkem řetězu, který by za současného působení ostatních článků řetězu směřoval k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu. Na základě výše řečeného se stěžovatel domnívá, že soudy nesprávně kvalifikovaly jednání stěžovatele a s ohledem na nesprávnou kvalifikaci uložily nezákonně tresty.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelů obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 321/03, N 90/33 SbNU 371). Dále jde o případ, kdy provedené důkazy a učiněný skutkový závěr soudu jsou v extrémním rozporu svědčícím o výkonu libovůle ze strany soudů (srov. např. usnesení ze dne 2. 5. 2005 sp. zn. I. ÚS 248/04 dostupné na http://nalus.usoud.cz/) .
Ústavní soud neshledal, že by napadená rozhodnutí porušila ústavně garantovaná práva stěžovatele, jak to stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá. Stěžovatel především polemizuje se skutkovými závěry, které obecné soudy učinily (telefonní hovory vedl stěžovatel). Podle názoru Ústavního soudu však nelze mluvit o projevu libovůle ze strany vrchního soudu. Ústavní soud tak nemůže konstatovat extrémní nesoulad mezi vykonanými důkazy a právními závěry z nich vyvozenými, neboť skutkové závěry vycházejí z provedených důkazů, které byly racionálně hodnoceny a postup soudů je pečlivě vyargumentovaný. Vrchní soud tedy řádně zjistil skutkový stav, který ústavně přijatelně zformuloval do skutkových závěrů, na které aplikoval přiléhavou právní normu tak, že nelze v jeho postupu spatřovat výkon zakázané svévole. Vrchní soud předně ústavně přijatelně posoudil především obsah telefonních rozhovorů. Ten nedovoluje učinit jiný závěr než ten, které obecné soudy učinily, tj. že dané telefonní číslo je nutno přiřadit stěžovateli, resp., že to byl stěžovatel, který s dalšími spoluobžalovanými vedl zaznamenané hovory (srov. strana 34n. rozsudku krajského soudu a strana 48 rozsudku vrchního soudu). S otázkou spolupachatelství, kterou měly obecné soudy podle názoru stěžovatele také nesprávně vyložit, se obecné soudy rovněž náležitě vypořádaly. Daná otázka také byla předmětem stěžovatelova dovolání, přičemž Nejvyšší soud přiléhavě vysvětlil, proč jednání stěžovatele vykazuje všechny znaky spolupachatelství (strana 6 usnesení Nejvyššího soudu). Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů žádná pochybení, která by svědčila o zásahu do ústavním pořádkem zaručených základních práv stěžovatele. Okolnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti, která by vedla ke zrušení napadených rozhodnutí.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2009
Vojen Güttler
předseda senátu