ECLI:CZ:US:2009:1.US.1535.09.1
sp. zn. I. ÚS 1535/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. L., zastoupeného Mgr. Viktorem Pavlíkem, advokátem se sídlem Praha 1, Opatovická 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 4. 2009, sp. zn. 7 Tdo 307/2009, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. 67 To 370/2008, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. 10. 2008, čj. 21 T 69/2008 - 446, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti P. L. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora uvedeného usnesení Městského soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Uvedeným usnesením odvolací soud zamítl odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl uznán vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 trestního zákona (dále jen "TrZ"), spáchaný zvlášť nebezpečným recidivistou podle §41 odst. 1 TrZ. Trestný čin spáchal tím, že násilím a pohrůžkou bezprostředního násilí, a to i přes vážně míněný nesouhlas a odpor poškozené K. Z. (dále jen "poškozená"), donutil poškozenou k souloži a k jinému obdobnému pohlavnímu styku. Tohoto jednání se dopustil ve zkušební době po podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců, uloženého mu za stejný trestný čin spáchaný ve stadiu pokusu, zvlášť nebezpečným recidivistou (§41 odst. 1 TrZ). Za to byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 1. 4. 2009, sp. zn. 7 Tdo 307/2009, odmítl jako zjevně neopodstatněné [§265i odst. 1 písm. e) trestního řádu (dále jen "TrŘ")].
Stěžovatel nesouhlasil s hodnocením důkazů, jak je provedly obecné soudy. Tvrdil, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu znásilnění, neboť neužil násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí, aby donutil poškozenou k souloži. Z chování poškozené v průběhu celého večera a dalších okolností nemohl poznat její vážně míněný odpor. Proto se jednalo o skutkový omyl negativní a poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Tz 26/77. Tuto jeho námitku obecné soudy ignorovaly, čímž založily exces ve smyslu zásahu do práva na spravedlivý proces. Z těchto důvodů je stěžovatel přesvědčen, že byla porušena zásada in dubio pro reo a odsouzení bylo založeno na jeho "trestní minulosti".
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se musel předně vypořádat se skutečností, že stěžovatel, jak vyplývá z jím formulovaného petitu, ústavní stížností nenapadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2009, sp. zn. 7 Tdo 307/2009, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání. Ve vztahu k němu stěžovatel žádnou konkrétní argumentaci neuplatnil, pouze na něj odkázal, ale v petitu, jímž je Ústavní soud vázán, jeho zrušení nenavrhl. Tím postavil Ústavní soud před rozpor mezi petitem ústavní stížnosti a jejím odůvodněním. Vzhledem k tomu, že stěžovatel k ústavní stížnosti připojil i kopii rozhodnutí Nejvyššího soudu a v odůvodnění, byť pouze formálně, na toto rozhodnutí poukázal, je zřejmé, že jeho ústavní stížnost směřuje i proti tomuto rozhodnutí. Ústavní soud, veden snahou zamezit nadměrnému formalismu (jak mu byl vytýkán Evropským soudem pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004) a nepřipravit tak stěžovatele o možnost ústavního přezkumu jím napadených rozhodnutí obecných soudů, podrobil ústavnímu přezkumu i označené usnesení Nejvyššího soudu. Vzhledem k této skutečnosti Ústavní soud nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti ani k odstranění vady podání (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 333/06, I. ÚS 367/06, IV. ÚS 335/07 a další).
V této souvislosti však Ústavní soud považuje za nezbytné připomenout, že i přes zmíněné rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva je, podle své ustálené judikatury, vázán rozsahem a obsahem podaného návrhu a ve svém rozhodnutí z jeho hranic vykročit nemůže (srov. usnesení sp. zn. Pl. ÚS 16/94). Pokud tedy stěžovatel požadoval zrušit pouze rozsudek soudu prvního stupně a usnesení odvolacího soudu, bez ohledu na existující rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, je třeba připomenout, že rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu jsou vzájemně provázaná. Proto je takto koncipovaná ústavní stížnost, směřující jen proti rozhodnutí odvolacího soudu, které však nebylo rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovatele poskytuje, nepřípustná, neboť nelze připustit situaci, kdy rozsudek odvolacího soudu by byl eventuálně zrušen a usnesení dovolacího soudu ponecháno v platnosti, což by bylo nepochybně v rozporu s principem právní jistoty. Z tohoto důvodu je nezbytné, aby petit ústavní stížnosti vždy směřoval proti všem rozhodnutím, týkajícím se merita věci, neboť na sebe obsahově navazují, jsou vzájemně provázána a tvoří jeden neoddělitelný celek.
Ve vztahu ke stěžovatelově námitce, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu znásilnění, lze poukázat na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, sumarizované v usnesení Nejvyššího soudu. Z nich vyplývá, že popis skutku, a to i ve vztahu ke znaku násilného jednání, odpovídá právní větě, tzn. že skutek, tak jak byl zjištěn a popsán ve výrokové části rozsudku, obsahuje i popis zákonného znaku "násilí", jako obligatorního znaku objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu znásilnění. Proto byla použitá právní kvalifikace skutku správná. Násilí ze strany stěžovatele bylo konkretizováno jeho blíže popsaným jednáním, i přes opakovaný a vážně míněný nesouhlas poškozené a její odpor. Za této situace musel vědět, že ze strany poškozené se nejedná o dobrovolný pohlavní styk, takže se svým jednáním dopouští trestného činu znásilnění. Z těchto důvodů byla tato námitka posouzena jako neopodstatněná.
Rovněž nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že obecné soudy ignorovaly jeho námitku skutkového omylu negativního. Je sice pravdou, že odvolací soud se touto námitkou výslovně nezabýval, nicméně tuto "vadu" zhojil, v navazujícím řízení o dovolání, Nejvyšší soud, který se daným problémem zabýval a vypořádal se s ním (str. 3 - 4 jeho usnesení). Stěžovateli muselo být zřejmé, s ohledem na chování poškozené v průběhu večera, která se s ním nechtěla seznamovat ani bavit (což bylo prokázáno i svědeckými výpověďmi), že nemá o pohlavní styk zájem a svůj vážně míněný odpor dala dostatečně jasně najevo. Proto nelze přistoupit na tvrzení stěžovatele, že se v jeho případě jedná o skutkový omyl negativní.
V dané věci souhrn vzájemně souvisících, harmonujících a nepochybně zjištěných důkazů vedl jen k jedinému závěru, tedy k závěru o vině stěžovatele. V přezkoumávané věci nebyly splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soudy pochybnosti neměly, když na základě důkazních prostředků v řízení provedených dospěly k jednoznačnému závěru, že stěžovatel použil vůči poškozené násilí a pohrůžky bezprostředního násilí, aby ji, i přes její zcela zjevně vážně míněný nesouhlas a odpor, přiměl k souloži a dalším sexuálním praktikám, čímž se dopustil dokonaného trestného činu znásilnění.
Pokud jde o tvrzené porušení práva na spravedlivý proces, k tomu lze doplnit, že toto právo znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy, což je i projednávaný případ, ale není možno jej vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám stěžovatele.
Ústavní soud neshledal, že by stěžovateli bylo, v průběhu trestního řízení, bráněno v uplatňování jeho práv, či že by postupem obecných soudů došlo k porušení zákonných ustanovení promítajících se do roviny protiústavnosti, neboť trestní řád i trestní zákon interpretovaly a aplikovaly ústavněprávně konformním způsobem a nezavdaly pochybnosti o rovném přístupu jak k obžalobě, tak obhajobě. Závěry obecných soudů, plynoucí z posouzení všech důkazů svědčících ve prospěch i neprospěch stěžovatele, tzn. rozhodnutí o tom, zda se obžalovaný uznává vinným nebo zda se obžaloby zprošťuje, jsou součástí nezávislého rozhodování obecných soudů (čl. 81 a čl. 82 Ústavy ČR) a odsouzení stěžovatele samo o sobě nelze považovat za porušení jeho základních práv a svobod. Zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti ve věci rozhodujících soudů není v dané věci namístě.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. července 2009
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu