ECLI:CZ:US:2009:1.US.1800.08.1
sp. zn. I. ÚS 1800/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Dr. Ing. Z. H., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Savkem, advokátem, se sídlem Dlouhá 31/63, Teplice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. března 2008, sp. zn. 5 As 8/2007, za účasti Nejvyššího správního soudu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví tohoto usnesení označeného rozsudku obecného soudu. Tvrdil, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K porušení základních práv mělo dojít obecně tím, že soudy ani správní orgán nezjistily řádně skutkový stav věci, věc byla nesprávně právně posouzena a následně bylo nespravedlivě rozhodnuto, přičemž současně mělo být porušeno právo stěžovatele vlastnit majetek.
V ústavní stížnosti stěžovatel obsáhle rekapituluje průběh řízení, v němž se v řízení vedeném před Úřadem průmyslového vlastnictví domáhal prohlášení ochranné známky č. 178482 "ORIGINAL CARLSBAD JAN BECHER BITTER" (pozn.: dle napadeného rozsudku se jedná o č. 178462) za neplatnou. Návrh byl zamítnut rozhodnutím ze dne 21. 4. 2005, sp. zn. 5854/2004. Stěžovatel ve věci podal rozklad v němž namítal, že správní orgán věc nesprávně právně posoudil, a to ve vztahu k hodnocení předložených listin a soudních rozhodnutí, dále že postup správního úřadu, který vydal 6 rozhodnutí, k nimž se vázala povinnost zaplatit 6 správních poplatků byl šikanózní, a že zápis ochrané známky byl učiněn v rozporu s §19 zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovateli nebylo rozhodnutím předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 16. 8. 2005, č. j. O-68802, vyhověno.
O následně podané žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. října 2006, č. j. 8 Ca 285/2005, tak, že se zamítá.
Městský soud v Praze dospěl k závěru, že důvody pro prohlášení kombinované ochranné známky č. 178462 ve znění "ORIGINAL CARLSBAD JAN BECHER BITTER", za neplatnou nebyly zjištěny. Ochranná známka byla zapsána do rejstříku ochranných známek dne 25. 7. 1994 podle zákona č. 174/1988 Sb., o ochranných známkách. Zápis této ochranné známky se nepříčí citovanému zákonu a přihláška byla podána v dobré víře, respektive žalobce neprokázal opak. Stěžovatel podle názoru Městského soudu v Praze dále nesplnil předpoklady §4 písm. l), m) a posléze ani §7 odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb., neboť není majitelem ochranné známky s prioritou, protože zápis přihlásil až v roce 1998 a to neúspěšně. Podle závěru Městského soudu v Praze je předmětná ochranná známka platná a stěžovateli ani nešlo tak o její platnost nebo neplatnost, ale o změnu osoby zapsaného majitele této ochranné známky, nicméně právní důvody pro takovou změnu se mu předložit nepodařilo. Protože stěžovatel dovozoval důvody pro svoji žalobu z neplatnosti smlouvy o převodu práv k průmyslovému vlastnictví uzavřené dne 12. 12. 1996 podle §16 zákona č. 92/1991 Sb. a §19 zákona č. 137/1995 Sb. a §4 zákona č. 159/1973 Sb., o ochraně označení původu výrobku mezi národním podnikem Jan Becher, výroba lihovin, se sídlem T. G. Masaryka 57, Karlovy Vary, zastoupeném ředitelem Ing. V. L., CSc. a společností Jan Becher - Karlovarská Becherovka, a. s. se sídlem T. G. Masaryka 57, Karlovy Vary, zastoupenou členkou představenstva L.S., vyjádřil se městský soud k tomuto žalobnímu bodu ve shodě se správním úřadem tak, že zápis převodu ochranné známky do rejstříku nemůže být napadnut ani mimořádnými opravnými prostředky, když mezi tímto zápisem a jeho napadením uplynuly již více jak tři roky. Městský soud v Praze se dále vyjadřoval i k obsahu darovací smlouvy sepsané dne 1. 3. 1939 mezi veřejnou obchodní společností Johann Becher se sídlem v Karlových Varech, náměstí Invalidů č. p. 691, jako stranou darující a obdarovanými L. K. a J. H., na straně druhé. Pokud jde o usnesení Okresního soudu v Domažlicích sp. zn. D 571/97 ze dne 24. 11. 1997, respektive sp. zn. D 572/97 ze dne 25. 2. 1998, kterými byla zastavena řízení o dodatečném projednání dědictví po J. H., respektive K. H., vyjádřil se k nim Městský soud v Praze tak, že se jedná o rozhodnutí procesní povahy, která nezakládají žádná hmotněprávní práva a povinnosti a proto k nim nepřihlížel.
Stěžovatel dále podal kasační stížnost, která byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2008, sp. zn. 5 As 8/2007 zamítnuta. Nejvyšší správní soud v podrobném odůvodnění v zásadě uvedl, že stěžovatel namítanou neplatnost napadené ochranné známky nedovozoval z její zápisné nezpůsobilosti podle zákona platného v rozhodné době, nýbrž ji vztáhl k tvrzení nezákonného zápisu ochranné známky po jejím převodu v roce 1996. Nejvyšší správní soud v této souvislosti konstatoval, že takové důvody neplatnosti ochranné známky uvedené stěžovatelem (včetně námitek o neplatnosti smlouvy o převodu průmyslových práv z roku 1996 na současného majitele ochranné známky) není možno zohlednit v řízení o návrhu na prohlášení ochranné známky za neplatnou dle §32 odst. 1 a 3 zákona č. 441/2003 Sb. Správní orgán, vázán v řízení stěžovatelovým návrhem, dospěl ke správnému závěru, že ochranná známka byla zapsána do rejstříku známek v souladu s (tehdy platným) zákonem č. 174/1988 Sb., o ochranným známkách.
Pro účely odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel zopakoval námitky obsažené v kasační stížnosti, z čehož Ústavní soud dovozuje, že podle názoru stěžovatele Nejvyšší správní soud vycházel z nesprávného skutkového stavu a zaujal nesprávný právní názor.
Po seznámení se s ústavní stížností a obsahem napadeného rozhodnutí konstatuje Ústavní soud, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ve své judikatuře Ústavní soud systematicky poukazuje na to, že dle čl. 83 Ústavy je orgánem ochrany ústavnosti a nikoliv další instancí obecného soudnictví. Není proto povolán k tomu, aby přezkoumával rozhodnutí obecných soudů z hlediska jejich správnosti, znovu hodnotil provedené důkazy či podával výklad podústavního práva. Jeho úkolem je naopak ochrana ústavnosti, kdy na základně podané ústavní stížnosti [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], zkoumá, zda v řízení nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, zejména pak práva na spravedlivý proces, jehož složkou je také právo na řádné a srozumitelné odůvodnění rozhodnutí.
Ústavní soud rovněž opakovaně vymezil své postavení ve vztahu ke správnímu soudnictví po vzniku Nejvyššího správního soudu (viz např. usnesení ze dne 23. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 219/04, usnesení ze dne 10. 9. 2008 sp. zn. II. ÚS 442/06, usnesení ze dne 15. 11. 2007 sp. zn. II. ÚS 1187/07, či usnesení ze dne 17. 9. 2008 sp. zn. I. ÚS 1324/08, dostupná v elektronické podobě na stránkách http://nalus.usoud.cz), když uvedl, že započetím činnosti Nejvyššího správního soudu náleží právě tomuto soudu provádět výklad podústavního práva v rámci správního soudnictví a sjednocovat judikaturu správních soudů, a to za současného respektování ústavně garantovaných základních práv a svobod. Ústavní soud není povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem.
V předložené ústavní stížnosti stěžovatel reprodukuje obsáhlou věcnou argumentaci, kterou uplatnil před správními úřady a správními soudy. Takto pojatá ústavní stížnost však neobsahuje relevantní ústavněprávní argumentaci, k jejímuž posouzení by byl Ústavní soud kompetentní. Je totiž zřejmé, že stěžovatel pouze nesouhlasí se závěry správních orgánů a správních soudů o tom, že ve věci nebyly dány zákonné důvody pro prohlášení předmětné ochranné známky za neplatnou. Stěžovatel tak v podstatě pouze polemizuje s jimi provedenou interpretací a aplikací předpisů podústavního práva.
Jak Ústavní soud výše uvedl, není k výkladu podústavního práva povolán. Může zasáhnout pouze v případě, pokud výklad a aplikace právních norem vybočí z mezí ústavnosti. K tomu dochází zejména pokud je nepřípustně postiženo některé ze základních práv nebo svobod, pokud je opomenut jiný možný ústavně konformní výklad právní normy, nebo pokud soudy přistoupí k výkladu, jenž je zjevným a neodůvodněným vybočením z výkladových standardů a soudní praxe (projev libovůle) či je v rozporu se zásadou spravedlnosti (např. přepjatý formalismus).
O takový výkladový exces se však v napadeném rozhodnutí nejedná. Ústavní soud po seznámení se s odůvodněním napadeného rozhodnutí Nejvyššího právního soudu dospěl k závěru, že na stěžovatelovy námitky bylo dostatečně srozumitelně a logicky reagováno, přičemž odůvodnění tak nevykazuje známky svévole či iracionality.
Závěrem lze poukázat i na to, že o typově stejných ústavních stížnostech stěžovatele sp. zn. III. ÚS 1801/08 a sp. zn. III. ÚS 1803/08 (fakticky totožných ústavních stížnostech ve vztahu k jiným ochranným známkám) bylo Ústavním soudem rozhodnuto dne 12. února 2009, resp. 19. února 2009, a to se stejným výsledkem, tedy se závěrem o jejich zjevné neopodstatněnosti.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Z tohoto důvodu Ústavní soud nejednal ani s vedlejším účastníkem řízení.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2009
František Duchoň
předseda senátu