ECLI:CZ:US:2009:1.US.1937.08.1
sp. zn. I. ÚS 1937/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. D., zastoupeného Mgr. Přemyslem Hoke, advokátem se sídlem Praha 4 - Pankrác, Doudlebská 1312/4, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 5 To 44/2008, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2008, čj. 45 T 20/2007 - 317, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se J. D. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora označeného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a usnesení Městského soudu v Praze (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 8 odst. 2, 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 3, 4 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně požádal, aby Ústavní soud projednal jeho ústavní stížnost přednostně, podle §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to i s ohledem na svůj zdravotní stav.
Uvedeným usnesením odvolací soud zamítl stížnost stěžovatele proti označenému usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo ve výroku I. rozhodnuto podle §71 odst. 4, 6 trestního řádu (dále jen "TrŘ") o jeho ponechání i nadále ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) TrŘ a výrokem II. byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby na svobodu (§72 odst. 3 TrŘ).
Stěžovatel je usneseními o zahájení trestního stíhání ze dne 13. 11. 2006, 29. 11. 2006 a 19. 3. 2007 stíhán pro trestný čin podvodu, podle §250 odst. 1, 4 trestního zákona (dále jen "TrZ"), spáchaný ve spolupachatelství s V. V. a N. K., v období od dubna 2005 do listopadu 2006. Trestného činu se měli dopustit tím, že nejméně na devíti poškozených vylákali částku vyšší jak pět miliónů korun s tím, že jim obstarají zboží, na které sepsali kupní smlouvy a vybrali zálohy. Vydávali se za fiktivní společnost, zboží nedodali a peníze užili pro svou potřebu.
V odůvodnění ústavní stížnosti a v jejích doplňcích stěžovatel nejprve poukázal na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2008, sp. zn. 45 T 20/2007, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 3. 2008, sp. zn. 4 To 23/2008, s tím, že v souvislosti s předběžným projednáním obžaloby, v rozporu s ustanovením §192 TrŘ, obecné soudy nerozhodly o dalším trvání vazby. Jednalo se tedy o zjevné pochybení, mající za následek jeho nezákonné držení ve vazbě minimálně od 31. 3. 2008, tj. od data rozhodnutí vrchního soudu o stížnosti. V tomto směru předestřel svůj rozbor §188 odst. 1 písm. d), §192 a §71 odst. 5 TrŘ.
Ve vztahu k ústavní stížností napadenému usnesení soudu prvního stupně uvedl, že se nevypořádal s jeho žádostí o propuštění z vazby, v níž poukázal na absenci přímých důkazů či řetězce nepřímých důkazů a z toho vyplývající nezákonnost jeho trestního stíhání. Soud se nezabýval všemi jeho argumenty a námitkami; v tomto směru odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 429/07. V žádosti údajně navrhl řadu důkazů zpochybňujících celé trestní stíhání a povinností soudu bylo tyto důkazy provést (viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 530/06). Vzhledem k tomu, že tak neučinil, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Stěžovatel rovněž poukázal na skutečnost, že svoji žádost o propuštění z vazby podal dne 14. 4. 2008, ale soud o ní rozhodl až 30. 4. 2008, ač ve smyslu §72 odst. 3 TrŘ o ní měl rozhodnout do 5 pracovních dnů. Navíc, před samotným rozhodnutím soudu nebyl slyšen.
V dalším vyjádřil své výhrady k opatřeným důkazům s tím, že u něj nikdy nebyla provedena domovní prohlídka. Ta byla provedena v objektu jeho firmy a považuje ji za nezákonnou, přičemž doklady, zmíněné soudem prvního stupně, předala policii spoluobviněná N. K. Ani z výslechu svědků jeho údajná trestná činnost nevyplývá. Současně tvrdil, že orgány činné v trestním řízení lžou, vymýšlejí si a falšují důkazy proti jeho osobě. Soudy rovněž ignorují stěžovatelem předložené důkazy, že finanční majetek získal legálním způsobem. Neobstojí ani tvrzení soudu o hrozbě vysokým trestem, neboť spoluobviněné N. K. byl, při shodné právní kvalifikaci, uložen trest ve výši jeden a půl roku.
Vrchnímu soudu vytkl, že se nezabýval jeho námitkami, ignoroval odůvodnění stížnosti vypracované jeho obhájcem a zcela formálně potvrdil závěry soudu prvního stupně. Na závěr tvrdil, že celé trestní řízení je zatíženo průtahy.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.
Vrchní soud konstatoval, že ústavní stížnost v podstatných bodech kopíruje odůvodnění stížnosti, kterou podal do usnesení městského soudu spoluobviněný V. V. a o níž bylo rozhodnuto ústavní stížností napadeným usnesením. Pro úplnost dodal, že stěžovatel svoji stížnost, do okamžiku rozhodování vrchního soudu, blíže neodůvodnil. Navíc, vrchní soud rozhodoval při znalosti a ve shodě s usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 1091/08, které se zabývalo stejnou problematikou, která je podstatou ústavní stížnosti stěžovatele. Současně poukázal na fakt, že stěžovatel rozebírá a zpochybňuje některé důkazy, které mají svědčit o jeho vině. K tomu dodal, že vazba nemá sankční povahu, nelze ji chápat jako prejudikování odsuzujícího rozsudku. Z toho vyplývá, že v souvislosti s rozhodováním o vazbě není na místě jednotlivě hodnotit všechny opatřené a provedené důkazy a vyvozovat jednoznačný závěr o vině vazebně stíhané osoby. Pro vrchní soud bylo rozhodující, že konkrétní skutečnosti, vyplývající ze spisového materiálu, dostatečným a rozumným způsobem odůvodňovaly podezření, že stěžovatel spáchal skutek, pro který je stíhán a který má znaky zvlášť závažného trestného činu. Současně svědčily o důvodné obavě, že v případě ponechání na svobodě stěžovatel uprchne a bude se skrývat, přičemž si bude obstarávat prostředky k obživě pácháním majetkové trestné činnosti, pro kterou je aktuálně stíhán.
Městský soud uvedl, že spisový materiál je téměř permanentně mimo dosah soudu, proto se k ústavní stížnosti není schopen podrobněji vyjádřit a odkázal na obsah a odůvodnění napadeného usnesení. Současně poukázal na skutečnost, že rozhodnutím soudů i ministra spravedlnosti bylo povoleno vydání stěžovatele justičním orgánům Ruské federace, které je však podmíněno ukončením trestního řízení v České republice. V této souvislosti bylo rozhodnuto i o vzetí stěžovatele do vyhošťovací vazby. Avšak toto rozhodnutí nebylo dosud realizováno, neboť stěžovatel je stále ve vazbě pro zdejší soud.
Ústavní soud zaslal obdržené vyjádření stěžovateli k replice. Ten setrval na důvodech ústavní stížnosti a dále namítl, že již přípravné řízení bylo zatíženo vadami, neboť usnesení o zahájení trestního stíhání se opíralo o neexistují trestní oznámení, ve věci rozhodovaly nepříslušné soudy, ze strany policejního orgánu docházelo k falšování důkazů, při jeho výslechu docházelo k psychickému nátlaku, státní zastupitelství úkolovalo ředitele Vazební věznice, aby znemožnil návštěvu stěžovatele jeho manželkou a dětmi. Obecné soudy sdělují nepravdivé údaje o vyhošťovací vazbě a nerespektují důkazy předložené stěžovatelem o jeho finanční situaci.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud znovu připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není soudem nadřízeným obecným soudům ani dalším orgánům činným v trestním řízení, nevykonává nad nimi dohled či dozor. Jsou to především obecné soudy, které, se znalostí konkrétní trestní věci, musí posoudit, zda existují či trvají vazební důvody. Do vazebních rozhodnutí je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, shledá-li, že rozhodnutí obecného soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem nebo jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu se zárukami plynoucími z ústavního pořádku. V projednávané věci Ústavní soud důvod ke svému zásahu neshledal.
Argumentům stěžovatele, směřujícím proti rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2008, sp. zn. 45 T 20/2007, a Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 3. 2008, sp. zn. 4 To 22/2008, se Ústavní soud nemohl věnovat, neboť je v souladu se zásadou ultra petitum partium iudex condemnare non potest vázán petitem ústavní stížnosti. V tomto případě stěžovatel navrhl zrušit jiná (pozdější) rozhodnutí o jeho ponechání ve vazbě. Nadto se sluší poznamenat, že označená rozhodnutí obecných soudů byla předmětem jiné ústavní stížnosti stěžovatele, která byla usnesením ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. I. ÚS 1184/08, odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost. Naprosto identické námitky vůči označeným rozhodnutím uplatněné stěžovatelem (vztah ustanovení §188, §192 a §71 odst. 5 TrŘ) ve své ústavní stížnosti již uváděl spoluobviněný V. V., která byla usnesením ze dne 22. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 1091/08, rovněž odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
K námitce stěžovatele, že usnesení obecných soudů nejsou dostatečně odůvodněna, a proto jsou nepřezkoumatelná, Ústavní soud konstatuje, že podle jeho konstantní judikatury výklad znaků "konkrétních skutečností", odůvodňujících vazbu ve smyslu §67 TrŘ, je především věcí obecných soudů, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace té které věci musí svědomitě posoudit, zda vazba vůbec či její další trvání je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy ČR). Do těchto úvah obecných soudů se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem tak, jak stanoví čl. 8 odst. 5 Listiny. Zásah do práva stěžovatele by představovalo zejména takové rozhodnutí, které obsahuje povšechné a obecné odůvodnění, v podstatě jen citující text příslušných zákonných důvodů vazby, bez odkazu na konkrétní okolnosti zakládající existenci vazebních důvodů.
Obecné soudy spatřovaly důvodnost útěkové vazby v materiálech, z nichž vyplývá, že stěžovatel vystupoval jménem firem, jež činily nabídku strojů do Ruské federace a na Ukrajinu. Bylo poukázáno na množství cestovních dokladů, vystavených na cizí jména, jež byly nalezeny při domovní prohlídce u stěžovatele (je nerozhodné, zda byla domovní prohlídka provedena ve firmě stěžovatele či přímo u něj anebo zda předmětné doklady předala policii spoluobviněná N. K.). Všichni tři byli zadrženi v bance v souvislosti s výběrem finančních prostředků z účtu, kam je zaslala moskevská společnost k údajnému nákupu strojů a zařízení. Nelze přehlédnout fakt, že stěžovatel je při dané právní kvalifikaci, jeho míře účasti a závažnosti věci (např. škoda víc jak pět miliónů korun, výrazně přesahující dolní hranici škody velkého rozsahu, pokračující, promyšlená, organizovaná trestná činnost, páchaná po delší dobu) reálně ohrožen vysokým trestem odnětí svobody, přičemž na uváděné adrese trvalého pobytu se před zadržením nezdržoval. Jedná se tedy o konkrétní skutečnosti vzbuzující obavu z následků předpokládaných v ustanovení §67 písm. a) TrŘ. Důvodnost obavy z naplnění vazebního důvodu podle §67 písm. c) TrŘ pak obecné soudy spatřovaly zejména v charakteru, rozsahu, délce a povaze stíhané trestné činnosti a skutečnosti, že stěžovatel touto trestnou činností získával významný zdroj svých finančních příjmů, vzbuzující důvodnou obavu, že v případě propuštění by mohl pokračovat v trestné činnosti. Odvolací soud se rovněž zabýval tvrzenými průtahy ve věci a dospěl k závěru, že trestní stíhání je vedeno plynule a bez důvodných prodlev.
Podle přesvědčení Ústavního soudu, s ohledem na právní kvalifikaci skutku, je ústavně souladný i názor obecných soudů o existenci reálné "hrozby vysokým trestem", přičemž otázku, jaký trest by mohl být konkrétně stěžovateli uložen, nelze v dané fázi řízení jednoznačně předjímat.
Z uvedeného vyplývá, že důvody zásahu do osobní svobody stěžovatele jsou v odůvodnění napadených usnesení obecnými soudy dostatečným způsobem rozvedeny a konkretizovány (§134 odst. 2 ve spojení s §67 a §71 TrŘ) a řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodněny. Trvání omezení osobní svobody stěžovatele se v daném případě jeví jako proporcionální, neporušující ústavně zaručená práva stěžovatele.
Poukaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 429/07 není případný, neboť soud dostál ústavněprávnímu požadavku zdrženlivosti ve vazebních věcech a imperativu maximální šetrnosti k právům stěžovatele, když výslovně, přehledně a logicky vysvětlil, ze kterých konkrétních skutečností vyplývá obava, že se stěžovatel bude chovat způsobem uvedeným v ustanovení §67 písm. a), c) TrŘ, a to za podmínek stanovených v dovětku tohoto ustanovení. Soud zároveň výslovně uvedl, proč je v daném případě vazba opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení.
Rovněž odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 530/06, z něhož dovozoval, že soud prvního stupně měl za povinnost provést všechny jím navrhované důkazy, zpochybňující trestní řízení, není důvodný. V označeném nálezu Ústavní soud uvedl, že je sice povinností soudu provést obviněným navrhované důkazy, ale jednalo se o důkazy, které měly odstranit pochybnosti o počátku omezení osobní svobody obviněného tak, aby byl tento údaj objektivně zjištěn. Nejednalo se tedy o důkazy zpochybňující trestní řízení, jak to v nyní projednávané věci požadoval stěžovatel. K opatřování a provádění takových důkazů je příslušný jen soud rozhodující o vině a trestu, nikoli soud rozhodující o vazbě, jak bude uvedeno níže.
Nedůvodné je i tvrzení stěžovatele, že před rozhodnutím soudu prvního stupně nebyl slyšen. V tomto směru postačí bez dalšího poukázat na stranu dvě, odstavec druhý napadeného usnesení soudu prvního stupně, z něhož jednoznačně vyplývá, že stěžovatel svou žádost o propuštění z vazby "(...) doplnil při výslechu před soudem dne 30. 4. 2008 (...)".
Námitka stěžovatele o nedodržení pětidenní lhůty, určené zákonem k rozhodnutí o podané žádosti o propuštění z vazby (§72 odst. 3 TrŘ), je sice oprávněná, ale jedná se o lhůtu pořádkovou, nikoli propadnou. Proto její nedodržení nemá za následek propuštění obviněného z vazby, to však neznamená, že by soud neměl tuto zákonnou lhůtu respektovat.
Nepřípadné jsou i námitky, týkající se skutkového stavu věci, zpochybňující některé důkazy svědčící o vině stěžovatele. Ústavní soud již ve svém rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 2943/07, ze dne 13. 12. 2007, konstatoval, že důvodnost trestního stíhání je předmětem celého trestního řízení a stěžovatele v tomto směru upozornil, že rozhodování o vazbě není rozhodováním o vině a trestu, ale je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoli jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě, za současného zjištění (jak tomu bylo v projednávané věci), že zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutky, pro které je vedeno trestní stíhání stěžovatele, byly spáchány, mají znaky stíhaného trestného činu a jsou zřejmé i důvody k podezření, že daný trestný čin spáchal právě stěžovatel. Z uvedeného bez jakýchkoli pochybností vyplývá, že obecné soudy v rámci rozhodování o vazbě nemohou hodnotit ve věci doposud opatřené a provedené důkazy nebo dokonce provádět dokazování zaměřené ke zjišťování viny, jak stěžovatel navrhoval, a tím předjímat konečné rozhodnutí. Opatřování, provádění a hodnocení důkazů náleží do pravomoci soudů rozhodujících o vině a trestu. Proto bylo hodnocení doposud ve věci shromážděných důkazů prováděno pouze pro účely rozhodování o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby a periodickém rozhodování o vazbě, které nebylo a ani nesmělo být rozhodováním o jeho vině či nevině. Otázka viny a případného trestu je úkolem obecného soudu až v rámci dokazování v hlavním líčení. Vazba je pouze zajišťovací institut, sloužící k dosažení účelu trestního řízení, jak již bylo shora uvedeno.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že trestní řízení, jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a který průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, jak je tomu v projednávané věci, lze případné vady napravit obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, především samotnými orgány činnými v trestním řízení, v dané věci zejména soudním přezkumem. Ústavní soud považuje ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v probíhajícím řízení za nepřípustnou, případně za nežádoucí.
Z uvedeného je zřejmé, že k posouzení tvrzení, zda přípravné řízení a řízení před soudem bylo zatíženo shora uvedenými vadami, budou oprávněny orgány činné v trestním řízení v dalších stadiích probíhajícího trestního řízení. V jeho rámci bude stěžovatel moci uplatnit všechna svoje procesní práva a uvádět vše, co slouží k jeho obhajobě. Tento závěr lze vztáhnout i na všechna usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele, postup policejního orgánu, tvrzené průtahy v řízení a další, která nebyla předmětem přezkumu této ústavní stížnosti, a to s ohledem na shora uvedenou zásadu vázanosti Ústavního soudu petitem ústavní stížnosti.
Ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy jinými procesními prostředky, které jednotlivci zákon poskytuje. Z toho je zřejmé, že Ústavní soud není příslušný ke stěžovatelem navrhovanému výroku, aby orgánům činným v trestním řízení uložil zastavit jeho trestní stíhání. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Ústavní soud nevyhověl ani žádosti stěžovatele o přednostní projednání jeho ústavní stížnosti před stížnostmi jiných stěžovatelů, neboť pro postup podle ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu neshledal žádné věcné ani zákonné důvody.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. dubna 2009
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu