ECLI:CZ:US:2009:1.US.1184.08.1
sp. zn. I. ÚS 1184/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. D., zastoupeného JUDr. Martinem Hádkem, advokátem, se sídlem Ječná 39a, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2008, sp. zn. 45 T 20/2007, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 3. 2008, sp. zn. 4 To 22/2008, za účasti Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 5. 2008, stěžovatel napadl usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 22. 2. 2008, sp. zn. 45 T 20/2007 (dále jen "usnesení městského soudu"), kterým byla podle §72 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby, dále byl podle §73 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnut jeho návrh na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka a dále bylo podle §73a odst. 2 písm. b) stejného právního předpisu rozhodnuto, že se nepřijímá jeho nabídka peněžité záruky. Rovněž napadl usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 31. 3. 2008, sp. zn. 4 To 22/2008 (dále jen "usnesení vrchního soudu"), jímž byla za zamítnuta jeho stížnost proti usnesení městského soudu.
Jak uvádí, požádal soud o osobní slyšení před rozhodováním o své žádosti, aby se tak mohl vyjádřit i k případnému nahrazení vazby jiným opatřením dle §73, 73a trestního řádu. Svou žádost o osobní slyšení opřel o čl. 5 odst. 1 písm. c), odst. 3 a 4 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Městský soud však žádost stěžovatele o osobní slyšení před tímto rozhodnutím ignoroval, čímž porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 5 a čl. 6 Úmluvy.
Za druhé stěžovatel poukazuje na skutečnost, že svoji žádost o propuštění z vazby podal dne 21. 1. 2008 a ve smyslu §72 odst. 3 trestního řádu by o ní soud měl rozhodnout do 5 pracovních dnů. I když se jedná o pořádkovou lhůtu neznamená to, že by ji soud neměl respektovat. Dle stěžovatele došlo k neodůvodněnému průtahu v řízení.
Za třetí stěžovatel tvrdí, že usnesení městského soudu je v rozporu s požadavky §134 ve vztahu k §67 trestního řádu, neboť nezbytnost držení stěžovatele ve vazbě není náležitě konkrétně odůvodněna, soudem uvedené důvody pro další trvání vazby nejsou podloženy. Městský soud v odůvodnění svého usnesení v podstatě jen cituje text příslušných zákonných důvodů vazby bez odkazu na konkrétní okolnosti, které by měly existenci vazebního důvodu dle §67 písm. c) trestního řádu založit. Stížnostní soud pak pouze zopakoval tvrzení městského soudu, aniž by se zabýval námitkami stěžovatele. Dle názoru stěžovatele došlo k porušení zákazu libovůle při vazebním rozhodování, což ve svém důsledku znamená výrazný zásah do jeho práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Stěžovatel rovněž zmiňuje, že soudy ve svých usneseních odkazují na obžalobu podanou dne 23. 10. 2007, avšak tato obžaloba do dnešního dne nebyla doručena ani stěžovateli ani jeho obhájci a ani obhájce ani stěžovatel neměli možnost po skončení vyšetřování prostudovat spis za podmínek uvedených v §166 odst. 1 trestního řádu.
Vzhledem k uvedenému je stěžovatel přesvědčen, že došlo k porušení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 8 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 a čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Stěžovatel rovněž požádal, aby Ústavní soud projednal jeho stížnost přednostně podle §39 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť má za to, že se jedná o naléhavou věc.
II.
Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Městský soud uvedl, že se se stěžovatelovými námitkami neztotožňuje a v tomto směru odkazuje na usnesení vrchního soudu. Poznamenává také, že obžalovanému byla dána možnost vyjádřit se před dalším rozhodnutím o vazbě u městského soudu dne 17. 1. 2008, této možnosti však nevyužil s poukazem na to, že ve věci nebyla dodržena lhůta na přípravu jeho obhajoby (zřejmě měl na mysli lhůtu na přípravu hlavního líčeni dle §198 odst. 1 trestního řádu). Obžalovaný namítá, že se soud dosud nezabýval jeho námitkami proti skutkovému stavu věci, ale k tomu je třeba uvést, že dokazování a hodnocení skutkového stavu je předmětem dokazování. Pokud namítá, že dosud (do dne podání ústavní stížnosti) neobdržel obžalobu, tak k této jeho námitce nutno uvést, že ve věci byl původně podán dne 25. 5. 2008 Ministerstvu spravedlnosti návrh na předání trestního řízení vůči oběma obžalovaným, tj. D. a V., justičním orgánům Ruské federace. Soud vycházel z okolnosti, že oba obžalovaní jsou ruskými občany, poškozenými dle obžaloby státního zástupce jsou společnosti na území Ruské federace a v jednom případě Ukrajiny. Navíc bylo ohledně obžalovaného D. povoleno Ministrem spravedlnosti jeho vydání do Ruské federace a to dne 21. 3. 2007, přičemž výkon tohoto rozhodnutí byl odložen do doby ukončení nynějšího trestního stíhání. Vydání bylo povoleno na základě žádosti justičních orgánů v Omsku z důvodu jeho další trestné činnosti na území Ruské federace. Pokud by ruská strana převzala nynější trestní věc obou obžalovaných, byla by tak splněna podmínka uvedená v povolení vydání, neboť by bylo na území České republiky trestní stíhání obžalovaného D. ukončeno. Přípisem ze dne 12. 5. 2008 sdělilo Ministerstvo spravedlnosti, že justiční orgány Ruské federace nejeví příliš velký zájem o převzetí tohoto trestního stíhání s ohledem na nutnost překladu rozsáhlého spisového materiálu a problémy s vazbou u dalšího obžalovaného V. Nicméně z další korespondence je zřejmé, že ruská strana trvá na své původní žádosti o vydání obžalovaného D. justičním orgánům Ruské federace. Na základě této informace bylo proto zdejším soudem rozhodnuto dne 13. 5. 2008 o pokračování v trestním stíhání obou obžalovaných a ihned poté bylo nařízeno hlavní líčení na den 2. 6. 2008. Teprve v této souvislosti byla obžalovanému, v souladu s trestním řádem, zaslána obžaloba. Dle doručenky založené ve spise tato mu byla doručena dne 19. 5. 2008. K námitkám obžalovaného na pozdní doručování rozhodnutí o vazbě je třeba uvést, že tato rozhodnutí musela být na základě jeho žádosti překládána do ruského jazyka, čímž samozřejmě docházelo k opožděnému doručení. Závěrem si dovoluje upozornit na okolnost, že v případě propuštění obžalovaného na svobodu v této trestní věci, existuje pravomocné usnesení zdejšího soudu ze dne 24. 6. 2005, sp. zn. Nt 419/2004, kterým bylo rozhodnuto nejenom o přípustnosti vydání jmenovaného orgánům činným v trestním řízení Ruské federace, ale současně bylo podle §397 odst. 3 trestního řádu rozhodnuto tak, že se bere do vyhošťovací vazby. Toto usnesení nabylo právní pomoci dnem 31. 8. 2005, z výše uvedených důvodů však nemohlo být realizováno. V případě propuštění obžalovaného na svobodu by tedy byl ihned vzat do vydávací vazby ve smyslu tohoto usnesení. Z množství a intenzity jeho stížností jak na soudy obecné, tak i na Ustavní soud, případně na soud ve Štrasburku lze dovodit, že veškeré stížnosti obviněného jsou motivovány především jeho snahou oddálit či vůbec zamezit vydání do Ruské federace.
Městské státní zastupitelství v Praze a Vrchní soud v Praze poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužily.
Vrchní státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.
Ústavní soud zaslal obdržené vyjádření stěžovateli k případné replice. Ten ve své reakci uvedl, že pokud je ve vyjádření uvedeno, že 17. 1. 2008 byla obžalovanému dána možnost vyjádřit se před dalším rozhodnutím o vazbě, nezakládá se toto tvrzení na pravdě a stěžovatel odkazuje na popis okolností tohoto úkonu obsažený v jiné jeho ústavní stížností vedené pod sp. zn. II. ÚS 745/08 (str. 2, 3). Stěžovatel též nesouhlasí s tvrzením městského soudu, že veškeré jeho stížnosti jsou motivovány snahou oddálit či zamezit jeho vydání do Ruské federace, neboť v současné době probíhá řízení o udělení státního občanství ČR stěžovateli a dne 27. 3. 2008 bylo Ministerstvem vnitra rozhodnuto, že se na stěžovatele bude pohlížet jako na žadatele o udělení mezinárodní ochrany, přičemž řízení o této mezinárodní ochraně na území ČR dosud nebylo skončeno. Stěžovatel má na území ČR povolen pobyt a jeho manželka a děti jsou občany ČR. V neposlední řadě stěžovatel též odkazuje na žádost jeho obhájkyně Mgr. Peterkové adresovanou Ministru spravedlnosti ze dne 13. 8. 2008, ve které žádá o změnu rozhodnutí o povolení vydání stěžovatele k neexistujícímu trestnímu stíhání do Ruské federace.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že problematikou osobního slyšení při rozhodování o vazbě se ve své rozhodovací činnosti opakovaně zabýval. Z jeho ustálené judikatury vyplývá, že podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je vždy nutné slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby. Naproti tomu v případě rozhodování soudu o žádosti obviněného o propuštění z vazby dle §72 odst. 3 a v případě rozhodování soudu o ponechání obviněného ve vazbě či jeho propuštění z ní dle §71 odst. 5, eventuálně odst. 6 trestního řádu, nemusí být osobní slyšení provedeno vždy, nicméně povinností soudu je jej provést tehdy, pokud dotčená osoba vznese požadavek, aby jí bylo umožněno osobní slyšení v řízení před soudem prvé instance (eventuálně instance druhé, pokud před instancí první ke slyšení nedošlo) a takovýto požadavek je relevantní, splňující určité kvalitativní náležitosti, kdy minimálně z něho musí být zřejmá konkrétní fakta, která se nezdají ani nepravděpodobná ani bezvýznamná, mající pro rozhodování soudu význam a jež nelze objasnit jinak, než osobním slyšením. Soud, který nevyhoví požadavku na osobní slyšení v těchto případech, musí v odůvodnění svého rozhodnutí uvést, jaké důvody k odepření slyšení vedly (podrobněji viz např. odůvodnění usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 258/05 in http://www.usoud.cz).
Ve své judikatuře týkající se problematiky osobního slyšení při rozhodování o vazbě se Ústavní soud vedle uvedeného též zabýval otázkou, zda z předmětného práva na osobní slyšení lze dovodit povinnost soudu konat je jako samostatný úkon trestního řízení. Dospěl přitom k závěru, že nikoliv. Účelem slyšení je především zajištění toho, aby byl soud při svém rozhodování bezprostředně seznámen s argumenty a námitkami obviněného. Slyšení obviněného má zejména význam materiální, samotná formální podoba úkonu, v jehož rámci soud obviněného vyslechne, je podružná. Nelze proto považovat za porušení práva na osobní slyšení, pokud obviněný, respektive obžalovaný, měl možnost předložit svoji argumentaci k důvodům vazby například v rámci nedlouho předtím konaného hlavního líčení, veřejného zasedání o odvolání, či v rámci jiného rozhodování o vazbě (obdobně viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 728/06, I. ÚS 3097/07 in http://www.usoud.cz).
Stěžovatelovo právo na osobní slyšení nebylo porušeno. Za prvé stěžovatel v textu předmětné žádosti o propuštění z vazby dle §72 odst. 3 trestního řádu a ostatně ani v nynější ústavní stížnosti neoznačil žádná fakta, která by nebylo možno objasnit jinak, než provedením osobního slyšení. Za druhé stěžovatel možnost se osobně vyjádřit měl, jak správně poukazuje městský soud ve svém vyjádření, dne 17. 1. 2008. Stěžovatel sice v této souvislosti odkázal na argumentaci uplatněnou na str. 2 a 3 ústavní stížnosti sp. zn. II. ÚS 745/08, nicméně ani ta Ústavní soud nepřesvědčila o tom, že by k možnosti osobního slyšení dne 17. 1. 2008 neměl přihlížet. Pokud stěžovatel uvádí, že jeho obhájce tehdy soudu sdělil, že pro kolizi s jiným hlavním líčením se nemůže nařízeného výslechu stěžovatele ve stanoveném termínu zúčastnit, nutno konstatovat, že obecné soudy nejsou povinny přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh představám a požadavkům obžalovaného a jeho obhájce a nejsou povinny vyhovět případné žádosti obhájce o odročení jednání z důvodu kolize s jednáním v jiné věci; je na něm, aby si eventuálně zajistil substituci.
Co se týče stěžovatelem tvrzené absence důvodů vazby, Ústavní soud v tomto směru odkazuje na odůvodnění usnesení vrchního soudu, zejména jeho str. 4 a 5, kdy nemá za to, že by bylo natolik strohé, aby bylo možno hovořit o libovůli v rozhodování obecných soudů.
Pokud jde o stěžovatelem zmiňované průtahy, Ústavní soud upozorňuje, že při posuzování ústavních stížností je vázán návrhem stěžovatele v souladu se zásadou ultra petitum partium iudex condemnare non potest. Námitkám, které neměly vztah k navrhovanému petitu, se tedy věnovat nemohl.
Poslední stěžovatelem uplatněnou námitkou je tvrzení, že on ani jeho obhájce neměli možnost po skončení vyšetřování prostudovat spis za podmínek uvedených v §166 odst. 1 trestního řádu. Ze spisového materiálu (vyžádaného Ústavním soudem pod sp. zn. II. ÚS 745/08) vyplývá, že k tomuto prostudování došlo, avšak dle stěžovatele byla poskytnutá doba nedostatečná a požádal o poskytnutí doby další. Ústavní soud se nicméně touto námitkou blíže nezabýval, neboť je přesvědčen, že mu nepřísluší, aby se v současné fázi trestního procesu vyslovoval k tomu, zda v těchto souvislostech došlo k nějakým pochybením orgánů činných v trestním řízení. Případné vady přípravného řízení lze zásadně napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to znamená především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Pokud jde o stěžovatelovu žádost o předností projednání, Ústavní soud důvody k upřednostnění jeho ústavní stížnosti před stížnostmi jiných stěžovatelů neshledal.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. ledna 2009
František Duchoň,
předseda senátu