ECLI:CZ:US:2009:1.US.1959.08.1
sp. zn. I. ÚS 1959/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně, soudců Vojena Gűttlera a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti Ing. J. M., zastoupeného JUDr. Ivanou Kejmarovou, advokátkou se sídlem v Slušticích č.p. 1, p. Sibřina, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. února 2008 sp. zn. 20 Co 522/2007 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. září 2007 sp. zn. 16 C 313/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. února 2008 sp. zn. 20 Co 522/2007 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. září 2007 sp. zn. 16 C 313/2003 v řízení o výživné rozvedené manželky. Právní zástupkyně stěžovatele ani k výzvě Ústavního soudu z 23. února 2009 neodstranila vady podání (v ústavní stížnosti navrhovala zrušit jinou sp. zn. 22 Co 522/2007), přes toto pochybení Ústavní soud věc stěžovatele projednal, neboť považoval odmítnutí ústavní stížnosti z těchto důvodů za formalistický přístup.
Stěžovatel v ústavní stížnosti měl za to, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho základních práv garantovaných čl. 1, čl. 3 odst.1, čl. 10, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Podle odůvodnění ústavní stížnosti, stěžovatel tvrdil, že k porušení označených práv došlo tím, že obecné soudy - stručně řečeno - v řízení vydaly rozhodnutí, kterým byl stěžovatel zavázán platit výživné rozvedené manželce, aniž by byly splněny zákonné předpoklady. Soudy přiznaly rozvedené manželce stěžovatele jiné postavení než stěžovateli, stěžovatel se domnívá, že její invalidita ovlivnila obecné soudy, a proto omluvily její podvodná jednání vůči stěžovateli (účelové zbavení se majetku, uložený pravomocný trest, protahování soudního řízení ...). V řízení nerespektovaly ustanovení občanského soudního řádu, neboť nebylo řádně provedeno dokazování a prokazatelně zjištěn stav věci, nepřihlédly ke všemu co vyšlo za řízení najevo, rozhodnutí jsou zmatečná a svévolně odůvodněná. Obecné soudy tímto postupem nutně svá rozhodování zatížily prvkem libovůle a napadená rozhodnutí tak zakládají porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož podstatou je právo na spravedlivý proces.
Stěžovatel tvrdil, že v řízení o výživné na rozvedenou manželku byla porušena jeho ústavně zaručená práva i tím, že soud svévolně si vyložil rozsudek o rozvodu manželství (13 C 312/2002-75), kde je uvedeno, že hlavní příčinou rozvratu manželství byly rozdílné představy o dalším společném životě a odvolací soud převzal závěry soudu prvního stupně jako správné. Obecné soudy nevzaly v úvahu chování bývalé manželky stěžovatele v dalších řízeních (3 T 153/2006, 39 Nc 811/2006 o vyklizení bytu, o vydání bezdůvodného obohacení atd.) a z důvodu invalidity byla v řízení neoprávněně zvýhodněna.
Stěžovatel tvrdil, že obecné soudy postupovaly nesprávně, když soud I. stupně vyhověl žalobě bývalé manželky stěžovatele a odvolací soud jeho rozhodnutí převážně potvrdil.
Stěžovatel poukázal na judikaturu Ústavního soudu (nález sp. zn. I. ÚS 236/07), která uvádí, že jestliže výše invalidního důchodu uspokojuje potřeby jiných poživatelů důchodové dávky, není důvodu, aby nebyly touto dávkou uspokojovány potřeby bývalé manželky stěžovatele. Stěžovatel navrhl, aby rozhodnutí napadená ústavní stížností byla zrušena.
II.
Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal spisy Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 13 C 405/2001, 16 C 313/2003 z nichž vyplynuly následující skutečnosti.
Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 16 C 313/2003 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala dne 4. srpna 2003 návrh na určení výživného pro rozvedenou manželku podle §92 zákona č. 94/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zák. o rodině"). Rozsudkem ze dne 21. září 2007 (16 C 313/2003-354) rozhodl o povinnosti stěžovatele hradit na její výživu, jakožto rozvedené manželky, od 4. srpna 2003 do 30. června 2006 částku ve výši 8.000,- Kč měsíčně a od 1. července 2006 ve výši 7.000,- Kč měsíčně vždy nejpozději do 10. dne každého měsíce předem. Již splatné výživné od 4. srpna 2003 do 21. září 2007 ve výši 381.859,- Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 8.000,- Kč spolu s běžným výživným pod ztrátou výhody splátek, počínaje dnem právní moci rozsudku. Dále byla zamítnuta žaloba co do výživného od 1. srpna 2003 do 3. srpna 2003 ve výši 8.000,- Kč měsíčně a od 19. července 2006 nadále do částky převyšující 7.000,- Kč. Dále uložil stěžovateli povinnost nahradit náklady Českému státu - na účet Obvodního soudu pro Prahu 5 - částku 4.200,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku. Stěžovatel byl zavázán nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 63.159,20 Kč do 15 dnů od právní moci rozhodnutí.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. února 2008 (20 Co 522/2007-386) potvrdil ve vyhovujícím výroku o věci samé rozhodnutí soudu I. stupně ohledně částky 4.000,- Kč měsíčně od 4. srpna 2003 do 31. října 2006 a částky 6.000,- Kč měsíčně od 1. listopadu 2006 potvrzuje. Dále se rozsudek v tomto výroku mění tak, že se žaloba o určení výživného ve výši 4.000,- Kč měsíčně od 4. srpna 2003 do 30. června 2006, ve výši 3.000,- Kč měsíčně od 1. července 2006 do 31. října 2006 a ve výši 1.000,- Kč měsíčně od 1. listopadu 2006 zamítá. Výše nedoplatku na výživném byl změněn tak, že nedoplatek výživného za dobu od 4. srpna 2003 do 29. února 2008 ve výši 251.613,- Kč bylo uloženo stěžovateli splácet žalobkyni spolu s běžným výživným ve splátkách po 5.000,- Kč měsíčně, počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku až do zaplacení, pod ztrátou výhody splátek. Stěžovateli bylo uloženo zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 49.381,- Kč k rukám právního zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku. Stěžovateli bylo uloženo uhradit náklady Českému státu - na účet Obvodního soudu pro Prahu 5 - částku 374,- Kč a na soudním poplatku 3.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
III.
Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost splňuje podmínky předepsané zákonem o Ústavním soudu [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 2, 4] a jako takovou ji v intencích namítaného porušení práv stěžovatele přezkoumal.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Přestože je součástí soudní moci, upravené v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi vedené řízení, pokud jím nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod.
Ústavní soud poukazuje na svou ustálenou judikaturu, podle níž není součástí soustavy obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), a nepřísluší mu posuzovat, zda stěžovatelem jiné právní hodnocení, za předpokladu, že v řízení nebylo porušeno některé z ústavně zaručených práv stěžovatele, nezakládá prostor pro zásah Ústavního soudu (srov. obdobně též např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 168/05 in http:/nalus.usoud.cz).
Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se skutkovými a právními závěry rozsudků odvolacího a nalézacího soudu, a to ve zcela shodném smyslu a rozsahu, jak tyto námitky byly uplatněny již v řízení před obecnými soudy, s nimiž se oba soudy nejen zabývaly, ale v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi také náležitě vypořádaly (§157 odst. 2 o. s. ř.). Pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), jež výlučně zakládá ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, nelze tedy těmto soudům, jakož ani soudu prvního stupně, jehož rozhodnutí spočívá na shodných závěrech, nic vytknout. Právní názor, který obecné soudy zaujaly v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy), má oporu ve zjištěném skutkovém stavu a argumentace stěžovatele při polemice s jejich právními závěry nepřekročila rámec jednoduchého práva.
Dle ustanovení §92 odst. 1 zák. o rodině rozvedený manžel, který není schopen sám se uživit, může žádat od bývalého manžela, aby mu přispíval na přiměřenou výživu podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Nedohodnou-li se, rozhodne soud o výživném na návrh některého z nich. Dle §93 zák. o rodině soud může rozvedenému manželovi, který se porušením manželských povinností na rozvratu manželství převážně nepodílel a kterému byla rozvodem způsobena závažná újma, přiznat proti jeho bývalému manželovi výživné ve stejném rozsahu, jako je vyživovací povinnost mezi manžely podle §91 odst. 2 zák. o rodině. Podle ustanovení §93 odst. 2 zák. o rodině může soud přiznat výživné nejdéle na dobu tří let od rozvodu.
Ve vztahu k právnímu hodnocení Ústavní soud konstatuje, že oba soudy došly ke shodnému závěru, že jsou splněny podmínky pro přiznání výživného pro rozvedenou manželku.
Odvolací soud k odvolání stěžovatele přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které mu předcházelo dle §212 a 212a o. s. ř. a konstatoval, že odvolání stěžovatele je zčásti důvodné. Odvolací soud doplnil obsáhlé dokazování soudu prvního stupně, z něhož dovodil, že nárok žalobkyně je plně odůvodněný (dle §92 odst. 1 zák. o rodině) a pouze invalidní důchod žalobkyni nestačí na její nutné ani na přiměřené výdaje. Podle tohoto ustanovení má žalobkyně právo na výživné vůči žalovanému v rozsahu, který pokrývá její přiměřené náklady na výživu v nezbytném rozsahu.
Odvolací soud dospěl k závěru, že soud nalézací správně vyhověl návrhu žalobkyně na určení vyživovací povinnosti, avšak nesprávně jej posoudil podle §93 odst. 1 zák. o rodině, který je vázán na ustanovení §24b zák. o rodině. Odvolací soud konstatoval, že dle platného znění zák. o rodině manželství stěžovatele a žalobkyně bylo rozvedeno dle §24 odst. 1 zák. o rodině (před účinností novely zák. č. 91/1998 Sb.), proto na daný případ bylo nutné aplikovat ustanovení §92 odst. 1 zák. o rodině.
Námitku stěžovatele, že oba soudy přiznaly žalobkyni výživné v rozporu s dobrými mravy, nepovažuje Ústavní soud za opodstatněnou. Obecné soudy posuzují všechny zjištěné okolnosti případu ve vzájemné souvislosti a podmínky pro nepřiznání výživného dle §96 odst. 2 zák. o rodině mohou být splněny pouze tehdy, pokud by tyto okolnosti svědčily ve prospěch stěžovatele.
Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal, že by byla napadená rozhodnutí založena na právním názoru, který není ústavně konformní, a to ani vzhledem k tvrzenému porušení čl. 36 Listiny. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Právo na spravedlivý proces však podle konstantní judikatury Ústavního soudu není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj. že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotně právním poměrům. Právní závěry soudů jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Nelze považovat za porušení základních práv stěžovatele, jestliže rozhodnutí soudu neodpovídalo jeho názorům, spočívá-li podstata ústavní stížnosti toliko v polemice s právními závěry obecných soudů.
Pokud jde o stěžovatelovu námitku, vyjadřující nesouhlas s hodnocením provedených důkazů, pak z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v §132 o. s. ř. a Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší provádět přehodnocování dokazování, jež obecné soudy provedly, ale pouze zkoumat, zda napadenými rozhodnutími nebyla porušena stěžovatelova základní práva. Skutečnost, že po obsáhlém dokazování a vyhodnocení provedených důkazů dospěly obecné soudy k závěrům, se kterými se stěžovatel neztotožňuje, nemůže samo o sobě zakládat odůvodnění ústavní stížnosti. V tomto směru je tedy tvrzení stěžovatele o porušení zásad spravedlivého procesu ve vztahu k jeho osobě zjevně neopodstatněné.
Dle názoru Ústavního soudu tak postupovaly obecné soudy ústavně konformním způsobem a svým postupem nikterak nezasáhly do namítaných základních práv stěžovatele čl. 1, čl. 3 odst.1, čl. 10, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny; z obsahu spisu vyplývá, že obecné soudy provedly dokazování, které plně odpovídalo požadavkům práva na spravedlivý proces, přičemž dostály všem právům účastníků řízení, a v rámci nezávislého soudního rozhodování na zjištěný skutkový stav zcela konformním způsobem aplikovaly příslušná ustanovení platného práva, když argumentace judikaturou Ústavního soudu nebyla shledána případnou.
Ze shora uvedených důvodů byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: ´Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 17. března 2009
František Duchoň v. r.
předseda senátu