ECLI:CZ:US:2009:1.US.2250.09.1
sp. zn. I. ÚS 2250/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. J. P., zastoupeného JUDr. Robertem Matasem, se sídlem Masarykovo nábřeží 14, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2009, č. j. 30 Cdo 1967/2007-285 a proti potvrzující části výroku a výroku o nákladech nákladů řízení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. srpna 2006, č. j. 1 Co 333/2005-211, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdil, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 7, čl. 10, čl. 11 a 36 odst. 1 Listiny základních práv svobod.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. srpna 2006, č. j. 1 Co 333/2005-211, změnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. října 2004, č. j. 37 C 140/2003-103, potud, že žalovanému uložil zveřejnit v pořadu "Na vlastní oči" omluvu ve znění uvedeném ve výroku I. a zaplatit žalobci náhradu nemajetkové újmy podle §13 odst. 2 občanského zákoníku ve výši 850.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Ve zbývající části rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Výrok odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na finanční satisfakci ve výši 19,150.000,- Kč, napadl žalobce dovoláním. To bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2009, č. j. 30 Cdo 1967/2007-28.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy vybočily z výkladového a aplikačního standardu soudní praxe, když "negovaly" preventivní a odrazující efekt zadostiučinění, nezohlednily majetkový prospěch škůdce z protiprávního zásahu a porušily princip přiměřenosti a princip rovnosti občanů. Stěžovatel především poukazuje na ustanovení §13 o. z., které ukládá soudu vážit vzniklou újmu a okolnosti, za nichž k porušení práva došlo. Dovozuje z něho povinnost zohlednit nejširší myslitelné okolnosti, mezi něž řadí i profit škůdce, který vyčísluje na cca 24 000 000 Kč, plynoucí z příjmu z reklam, které byly během reportáží o stěžovateli vysílány. Proto stěžovatel požaduje, aby výše peněžité náhrady nemajetkové újmy měla i sankční a preventivní charakter a aby byla přiměřená daným okolnostem, což na několika stránkách ústavní stížnosti podrobněji rozvádí. Ve druhém sledu stěžovatel obecným soudům, zejm. soudu druhého stupně, vytýká, že řádně neposoudily otázku neoprávněného a nepřiměřeného použití obrazových záběrů (zejm. těch pořízených skrytou kamerou), které měly být pořízeny toliko s cílem systematicky, dlouhodobě a opakovaně skandalizovat stěžovatele, se závažnými dopady do jeho profesní cti před odbornou veřejností a diváky. S uvedenými námitkami uplatněnými již v průběhu řízení se obecné soudy, podle názoru stěžovatele, dostatečně nevyrovnaly. Ve třetím sledu stěžovatel napadá rozhodnutí soudu druhého stupně o nákladech řízení. Za správný považuje takový závěr, dle něhož by mu byla přisouzena plná náhrada nákladů řízení ve smyslu ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. Obecný soud, podle názoru stěžovatele, do výše přiznaných nákladů řízení nepromítl dostatečně míru úspěchu ve věci a výši zaplaceného soudního poplatku, který se blíží výši přiznané náhrady nemajetkové újmy. V tomto se tedy stěžovatel dovolává "celkového vyznění sporu" a uvádí, že rozhodování o nákladech řízení musí logicky navazovat na úspěch v podstatě sporu, jeho výsledkem by měla být efektivní satisfakce stěžovatele.
II.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy), není možno považovat za superrevizní instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže správní orgány a obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, jako např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98).
Ve vztahu k námitkám týkajícím se obecnými soudy posuzované otázky zásahu do osobnostních práv a výše přiznané náhrady nemajetkové újmy neshledal Ústavní soud, že by napadená rozhodnutí obsahovala prvky svévolných skutkových a právních úvah. Zejména rozhodnutí soudu druhého stupně je zcela konkrétně a dostatečně podrobně odůvodněno, přičemž je zřejmé již tento soud se totožnými námitkami stěžovatele zabýval. Jsou v něm obsaženy jak úvahy vztahující se k interpretaci a aplikaci §13 o. z., tak i konkretizace zjištěného neoprávněného zásahu do osobnostních práv stěžovatele, který spočíval ve zveřejnění přesně vymezených nepravdivých informací ve specifikovaném rozsahu. Rovněž se soud zcela konkrétně a podrobně zabýval formou přiměřeného zadostiučinění ve smyslu ustanovení §13 odst. 1 o. z. a výší náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ve smyslu ustanovení §13 odst. 3 o. z. Odůvodnění napadeného rozhodnutí soudu druhého stupně, a to s přihlédnutím k celkovému charakteru televizních reportáží, jak jsou v napadeném rozhodnutí rekapitulovány, tak podle názoru Ústavního soudu nevybočuje z mezí ústavnosti ani z ustálené judikatury, jak na ni ve svém rozhodnutí odkázal Nejvyšší soud (sp. zn. 30 Cdo 1651/2004, sp. zn. 30 Cdo 2219/2006, sp. zn. 30 Cdo 427/2000). Není úkolem Ústavního soudu, aby stanovenou výši náhrady přehodnocoval. V těchto intencích konstatuje Ústavní soud, že napadená rozhodnutí jsou vyčerpávajícím způsobem logicky a srozumitelně odůvodněna, což nesvědčí pro exces obecného soudu či libovůli v rozhodování.
Ve vztahu k otázce výkladu a aplikace ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. odkazuje Ústavní soud na svou předchozí judikaturu, v níž se k otázce náhrady nákladů řízení opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05; přístupné v elektronické databázi na http://nalus.usoud.cz). Povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí tyto "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Podle §142 odst. 3 o. s. ř. platí, že i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. Stejně tak ale platí, že též zde se plná náhrada identifikuje pouze s náklady účelně vynaloženými. V těchto intencích (§142 odst. 1 o. s. ř.) postupoval i soud druhého stupně. Již v minulosti Ústavní soud odmítl ústavní stížnosti těch stěžovatelů, kteří v řízení před obecnými soudy požadovali nedůvodně vysokou částku jako nemajetkovou újmu a domáhali se zároveň plné aplikace §142 odst. 3 o. s. ř. K tomu srov. závěry usnesení sp. zn. II. ÚS 2353/07 nebo sp. zn. IV. ÚS 316/05.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Z tohoto důvodu Ústavní soud nejednal ani s vedlejším účastníkem řízení.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2009
František Duchoň
předseda senátu