ECLI:CZ:US:2009:1.US.2306.09.1
sp. zn. I. ÚS 2306/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného Mgr. Márií Čuhelovou, advokátkou se sídlem v Praze, Ke Klimentce 9, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2009, č. j. 6 Ads 90/2008-06, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2007, č. j. 4 Cad 110/2006-47, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 31. 8. 2009, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a právo na přiměřené hmotné zajištění. Stěžovatel má zejména zato, že se Nejvyšší správní soud důsledně nevypořádal s jím předloženými tvrzeními a důkazy, v rozporu s ustanovením §109 soudního řádu správního soud také nenařídil jednání, jehož by se mohl stěžovatel zúčastnit a kde by mohl další svá tvrzení a důkazy předložit, Nejvyšší správní soud se v průběhu řízení o kasační stížnosti toliko spokojil se závěry Městského soudu v Praze. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu, že nebylo doloženo, že důvodem skončení pracovního vztahu v dané věci byly okolnosti uvedené v §21 a 22 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v platném znění (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb."), stěžovatel má naopak zato, že k prokázání těchto skutečností doložil jak správnímu úřadu, tak Městskému soudu v Praze dostatečné množství podkladů. Nejvyšší správní soud se dále nedostatečně zabýval stěžovatelovým zpětvzetím žaloby na určení, že důvodem skončení pracovního poměru byly okolnosti uvedené v §21 zákona č. 87/1991 Sb., stěžovatel přitom v kasační stížnosti výslovně uvedl, že k uvedenému zpětvzetí došlo z toho důvodu, že na straně soudu projednávajícího žalobu na určení chyběla vůle věc bezodkladně projednat i přes její naléhavost a stěžovatel tak měl za to, že jeho domáhání se práva je zjevně bezdůvodné. Ke zpětvzetí tedy nedošlo ani z důvodu smírného vyřešení věci, ani z důvodu, že by stěžovatel seznal, že by věc neměla naději na úspěch, jak ve svém rozsudku konstatuje Nejvyšší správní soud. Závěrem stěžovatel uvádí, že pro nepřiznaný nárok na důchodové zabezpečení za roky 1983 - 1990 není stěžejní ukončení pracovního poměru v organizaci Tranzitní plynovod, nýbrž nemožnost nalézt zaměstnání po ukončení tohoto pracovního poměru u řady jiných zaměstnavatelů. V důsledku postupu Nejvyššího správního soudu se tak stěžovatel nemůže dovolat nespravedlnosti politické perzekuce způsobené mu komunistickým režimem, když roky, během nichž byl nucen setrvat bez stálého zaměstnání, mu nejsou postupem správního úřadu zohledněny tak, aby stěžovateli byly přiznány dávky důchodového zabezpečení.
Ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 4 Cad 110/2006, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti. Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 7. 8. 2006, č. j. 450 708 082/426 byl stěžovateli od 8. 3. 2004 přiznán starobní důchod v částce 2315 Kč měsíčně podle §31 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, v platném znění, a podle článku 19 Smlouvy mezi ČR a Švýcarskou konfederací o sociálním zabezpečení č. 267/1997 Sb. V odůvodnění tohoto rozhodnutí Česká správa sociálního zabezpečení vysvětlila, jak dospěla k celkové výši přiznaného starobního důchodu a závěrem uvedla, že ve svém rozhodnutí byla vázána právním názorem vyjádřeným v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. 1 Cad 14/2005. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, o níž rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 9. 2007, č. j. 4 Cad 110/2006 - 47, tak, že ji zamítl. V odůvodnění svého rozsudku městský soud uvedl, že námitku stěžovatele týkající se neprovedení úpravy jeho důchodu podle zákona o mimosoudních rehabilitacích neshledal důvodnou s ohledem na to, že Česká správa sociálního zabezpečení byla při vydání svého rozhodnutí vázána stanoviskem Městského soudu v Praze vysloveným v rozsudku sp. zn. 1 Cad 14/2005 ze dne 7. 3. 2006, z něhož vyplynulo, že v tomto řízení nebyla prokázána stěžovatelova účast na mimosoudních rehabilitacích. Z dokazování provedeného v tomto řízení vyplývá, že stěžovatel obtížně sháněl zaměstnání v letech 1983 - 1989 a byl v období let 1983 - 1990 veden u odboru pracovních sil. Nebylo však prokázáno, že obtížné pracovní uplatnění bylo způsobeno politickou persekucí nebo postupem porušujícím obecně uznávaná lidská práva a svobody ve smyslu §21 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Stěžovatel nedoložil žádný doklad o tom, že by jeho pracovněprávní vztah skončil z těchto důvodů a nedoložil ani osvědčení organizace, u níž byl v pracovním vztahu, nebo jejího právního nástupce nebo ústředního orgánu, do jehož působnosti organizace náležela. Rozhodnutí Městského soudu v Praze napadl stěžovatel kasační stížností, která byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta.
Po přezkoumání vyžádaného spisového materiálu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že ke stěžovatelem tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv postupem Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí detailně přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Z obsahu ústavní stížnosti je však naopak zřejmé, že se stěžovatel v podstatě domáhá přezkoumání napadených soudních rozhodnutí tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Jak však Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů, a jeho postavení ve vztahu k obecným soudům je limitováno čl. 83 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a pokud jde o posouzení rozhodnutí napadených ústavní stížností, ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. To mu dává pravomoc svým rozhodnutím zasáhnout pouze tam, kde došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připustil, že v období, kdy nebyl zřízen Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud, byl Ústavní soud sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86, str. 25 a další). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. Ústavní soud v tomto směru není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 156, str. 401 a další). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu jednoduchého práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na skutečnost, že Nejvyšší správní soud se v odůvodnění napadeného rozhodnutí důsledně nevypořádal s jeho námitkami uplatněnými v kasační stížnosti, jakož i s jím předloženými tvrzeními a důkazy, zejména se nedostatečně zabýval stěžovatelovým zpětvzetím žaloby na určení, že důvodem skončení pracovního poměru byly okolnosti uvedené v §21 zákona č. 87/1991 Sb. Tyto námitky stěžovatele neshledal Ústavní soud důvodnými. Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí správně uvedl, že k tomu, aby doba mezi lety 1983 - 1990, kdy stěžovatel nebyl zaměstnán, byla uznána za dobu zaměstnání ve smyslu §24 zákona č. 87/1991 Sb., bylo třeba, aby stěžovatel předložil osvědčení organizace, u níž došlo ke skončení pracovního poměru z důvodů uvedených v §21 zákona č. 87/1991 Sb., případně soudní rozhodnutí, že důvodem skončení pracovního vztahu byly okolnosti uvedené v §21 a §22 zákona č. 87/1991 Sb. Takové osvědčení organizace ani rozhodnutí soudu však stěžovatel nepředložil. Nejvyšší správní soud současně konstatoval obsah spisu sp. zn. 1 Cad 14/2005 Městského soudu v Praze, ze kterého vyplývá, že stěžovatel podal u soudu návrh na určení, že důvodem skončení pracovního poměru byly okolnosti uvedené v §21 zákona č. 87/1991 Sb., tuto svoji žalobu však vzal zpět, takže řízení bylo zastaveno. V této souvislosti Ústavní soud uvádí, že důvody zpětvzetí žaloby nejsou pro projednávanou věc relevantní, proto nelze přisvědčit ani námitce stěžovatele, že se těmito důvody Nejvyšší správní soud dostatečně nezabýval. Nejvyšší správní soud také stěžovateli vyložil, že uvedené osvědčení vydané organizací, případně rozhodnutí soudu, nelze nahradit jiným způsobem, zejména nelze na správním orgánu požadovat, aby prováděl dokazování k posouzení, zda důvodem skončení pracovního poměru byly okolnosti uvedené v §21 zákona č. 87/1991 Sb. Tím však Nejvyšší správní soud nepopírá "nezaměstnanost stěžovatele založenou politickou diskriminací v období let 1983 - 1990", jak tvrdí stěžovatel, nýbrž pouze konstatuje, že postup České správy sociálního zabezpečení je v dané věci zcela v souladu se zákonem, neboť jí nebyly předloženy podklady stanovené zákonem pro to, aby mohla uznat předmětnou dobu, kdy stěžovatel nebyl zaměstnán, za dobu zaměstnání ve smyslu §24 zákona č. 87/1991 Sb.
Takto řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí obou ve věci jednajících obecných soudů, které se se všemi námitkami stěžovatele vypořádaly způsobem, jež Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, dospěl-li po přezkoumání napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu, k závěru, že výklad a aplikace příslušných ustanovení zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, v platném znění, byly provedeny správními orgány i obecnými soudy v mezích zákona ústavně konformním způsobem. Skutečnost, že se stěžovatel se závěrem Nejvyššího správního soudu, že nebylo doloženo, že důvodem skončení pracovního vztahu byly okolnosti uvedené v §21 a 22 č. 87/1991 Sb. nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na svoji konstantní judikaturu ohledně hodnocení důkazů, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 o. s. ř. Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry, pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový stav však v posuzované věci shledán nebyl. Stěžovatel se mylně domnívá, že důkazem pro to, aby předmětná doba, kdy nebyl zaměstnán, byla uznána za dobu zaměstnání ve smyslu §24 zákona č. 87/1991 Sb. mohly být i další, stěžovatelem předkládané důkazy (korespondence, výslech svědků). Ústavní soud se naopak ztotožňuje se závěrem Nejvyššího správního soudu, že uvedené osvědčení vydané organizací, případně rozhodnutí soudu, nelze nahradit jiným způsobem, neboť zákon č. 87/1991 Sb., takovou možnost nepřipouští. Lze se domnívat, že jiná než příslušnou organizací či soudním rozhodnutím vyslovená stanoviska by v tomto ohledu nemusela být za všech okolností objektivní a nezpochybnitelná
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v rozporu s ustanovením §109 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění (dále jen "s. ř. s.") Nejvyšší správní soud nenařídil jednání, Ústavní soud poukazuje na skutečnost, že řízení o kasační stížnosti je řízením o mimořádném opravném prostředku, u kterého Listina negarantuje podmínky vyjádřené v čl. 38 odst. 2, tedy že jednání musí být veřejné a že musí být konáno v přítomnosti účastníka řízení. Tyto garance se vztahují pouze na řízení před soudem prvního stupně. Podle ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s. o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání, k projednání kasační stížnosti nařídí jednání pouze tehdy, považuje-li to za vhodné, nebo provádí-li dokazování. V dané věci dokazování Nejvyšším správním soudem prováděno nebylo, a Nejvyšší správní soud důvody pro nařízení jednání sám neshledal. Důvody takové vhodnosti mohou být nejrůznějšího charakteru, přičemž důvodem, pro který by Nejvyšší správní soud musel bez dalšího nařídit jednání, není samotná žádost účastníka o nařízení jednání (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2005, č. j. 8 Aps 1/2005-82, dostupný na www.nssoud.cz). Právo na spravedlivý proces znamená, že je jednotlivci zajišťováno právo na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Postupoval-li soud v souladu s příslušnými ustanoveními soudního řádu správního, jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny, a svůj postup řádně odůvodnil, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Věc stěžovatele byla posouzena v řádném dvojinstančním procesu, přičemž ústavní stížnost je především nesouhlasem stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před nimi. Nevyplývá z ní nic, co by věc posunovalo do ústavněprávní roviny.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků z části jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2009
František Duchoň,
předseda senátu