ECLI:CZ:US:2009:1.US.2402.09.1
sp. zn. I. ÚS 2402/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti R. Z., zastoupené JUDr. Ivetou Vernerovou, advokátkou, se sídlem Liberec 1, Arbesova 747, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, č.j. 27 Cm 69/1999-343 ze dne 17. 12. 2008 a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č.j. 15 Cmo 55/2009-383 ze dne 18. 6. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 9. 9. 2009 se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů. Meritem tohoto soudního řízení byla žaloba stěžovatelky na určení, že její pohledávka z titulu transformačního nároku přihlášená do konkurzu vedeného Krajským soudem v Ústí nad Labem na majetek úpadce, je po právu. Sama stěžovatelka pak v ústavní stížnosti mj. uvádí, že citovaný rozsudek vrchního soudu napadla souběžně s ústavní stížností dovoláním, neboť se domnívá, že rozsudek vrchního soudu má po právní stránce - v souladu s poskytnutým poučením - zásadní právní význam. U Krajského soudu v Ústí nad Labem si Ústavní soud v této souvislosti tvrzení stěžovatelky o využití dovolání ověřil. Podle názoru krajského soudu je přitom dovolání stěžovatelky včasné a splňuje všechny zákonné formální náležitosti. Dovolání ještě dne 24. 9. 2009 nebylo Nejvyššímu soudu zasláno, neboť nejprve bude rozhodnuto o žádosti stěžovatelky žádající osvobození od soudních poplatků.
II.
Předtím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). To se týká i podmínky ust. §75 odst. 1 zákona. Podle tohoto předpisu ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, o němž rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
III.
Základní právo na projednání věci soudem zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jehož součástí je i právo na přístup k soudu, Ústavní soud nevyjímaje, není absolutní a připouští jistá omezení, zejména co se týče podmínek přípustnosti. Podle článku 88 odst. 1 Ústavy "Zákon stanoví, kdo a za jakých podmínek je oprávněn podat návrh na zahájení řízení a další pravidla o řízení před Ústavním soudem.". Uplatňovaná omezení (ať již stanovená zákonem, případně aplikovaná Ústavním soudem při jeho výkladu) nicméně nemohou zužovat možnosti jednotlivce takovým způsobem či v takové míře, že by došlo k zásahu do samotné podstaty tohoto práva. Tato omezení jsou ústavně souladná pouze tehdy, sledují-li legitimní účel a existuje-li vztah přiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovaným účelem (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva z 12. 11. 2002 ve věci Zvolský a Zvolská proti České republice, stížnost č. 46129/99, §46 a násl., publikovaný v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, 4/2002, str. 174, dostupný též na www stránkách Ministerstva spravedlnosti - kanceláře vládního zmocněnce, resp. v oficiálním anglickém znění na http://cmiskp.echr.coe.int).
Výše uvedené je vyjádřením principu subsidiarity, jehož primárním účelem je umožnit rozhodujícím orgánům veřejné moci napravit porušení základních práv či svobod, která jsou jim vytýkána, dříve, než jsou tvrzení o zásahu do těchto práv předložena Ústavnímu soudu.
Princip subsidiarity je třeba vykládat ve světle principu právního státu, jehož základním prvkem je mimo jiné zásada právní jistoty; to požaduje, aby ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představovala účinný právní prostředek nápravy (v teorii i praxi) umožňující dovolávat se základních práv a svobod. Právní úprava formálních požadavků a lhůty, které je nutno dodržet při podání ústavní stížnosti, tak mají směřovat k zajištění řádného výkonu ústavního soudnictví a zejména k dodržení výše uvedené zásady právní jistoty. Zákonná úprava podmínek řízení o ústavní stížnosti, její výklad a aplikace Ústavním soudem nemohou proto účastníkům bránit ve využití tohoto právního prostředku nápravy. Pokud by Ústavní soud procesní podmínky projednatelnosti ústavní stížnosti vykládal příliš restriktivně a na základě takového výkladu odmítl rozhodnout o meritu věci, došlo by tím k porušení samotné podstaty základního práva na projednání věci soudem.
Ústavní soud konstatuje, že posuzování splnění podmínek řízení o ústavní stížnosti z hlediska její přípustnosti, resp. výklad časového určení dies a quo pro výpočet šedesátidenní lhůty k podání ústavní stížnosti stanovené v §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, za situace, kdy ústavní stížnost byla podána souběžně s dovoláním, nebylo v minulosti vždy jednotné. O tom ostatně svědčí i výše citovaný rozsudek Evropského soudu pro lidská práva i jeho další rozsudky proti České republice, např. ve věci Běleš a ostatní, 2002, stížnost č. 47273, publikovaný v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, 4/2002, str. 174, a Vodárenská akciová společnost, a.s., 2004, stížnost č. 73577/01, publikovaný v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, 2/2004, str. 65, oba dostupné též na www stránkách Ministerstva spravedlnosti - kanceláře vládního zmocněnce, resp. v oficiálním anglickém znění na http://cmiskp.echr.coe.int). V některých případech bylo řízení o ústavní stížnosti přerušováno, v jiných případech bylo s rozhodnutím o ústavní stížnosti bez přerušení řízení vyčkáváno do rozhodnutí dovolacího soudu, případně byla ústavní stížnost odmítána pro nevyčerpání všech procesních prostředků. Stěžovatelé přitom začasté podávali ústavní stížnost souběžně s dovoláním z procesní opatrnosti, jež byla namístě v důsledku právní nejistoty vyplývající z rozdílného posuzování začátku běhu lhůty k podání ústavní stížnosti Ústavního soudu v obdobných věcech.
IV.
Dne 24. 7. 2007 rozhodlo plénum Ústavního soudu o publikaci svého usnesení IV. ÚS 393/06 ze dne 18. 1. 2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu. Uvedeným usnesením byla jako nepřípustná odmítnuta ústavní stížnost podaná souběžně s dovoláním; v odůvodnění tohoto usnesení se kromě jiného výslovně uvádí:
"Stěžovatel napadl naříkaná rozhodnutí před podáním ústavní stížnosti i dovoláním, o němž dosud rozhodnuto nebylo. ...... Přezkum těchto rozhodnutí Ústavním soudem ještě předtím, než by o podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud, znamenal by faktické nahrazení rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu rozhodnutím Ústavního soudu, jenž by tímto nepřijatelně vstoupil do soustavy soudů obecných; takový postup Ústavního soudu by ovšem byl nejen v rozporu s ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ale popíral by i samu podstatu postavení Ústavního soudu i podstatu řízení před ním vedeného. ...... Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.".
Z ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu mimo jiné vyplývá, že Ústavní soud - z hlediska tohoto předpisu - nerozlišuje mezi řádnými a mimořádnými opravnými prostředky, a že navrhovatelé jsou tedy povinni vyčerpat oba druhy těchto procesních prostředků, s výjimkou žaloby na obnovu řízení, která je citovaným ustanovením výslovně vyloučena, a s výjimkou mimořádného opravného prostředku, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na uvážení (§75 odst. 1 věta za středníkem cit. zákona). Stěžovatelka proto nebyla povinna podat dovolání podmíněně přípustné dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; pokud však dovolání podala, je evidentní, že v soustavě obecných soudů nebylo řízení o její věci definitivně ukončeno, takže z důvodů výše i níže vyložených prostor pro (aktuální) řízení před Ústavním soudem zatím otevřen není.
Současné podávání dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a ústavní stížnosti tedy nemá oporu v ustanoveních zákona o Ústavním soudu a navíc není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty. Ani stěžovatelka ani Ústavní soud nemohou předvídat, zda dovolání bude Nejvyšším soudem vyhodnoceno jako přípustné či nikoliv; věcným projednáním ústavní stížnosti by mohlo dojít k vydání dvou rozdílných rozhodnutí v téže věci. Za dané situace je tedy podání ústavní stížnosti předčasné.
Ústavní soud nemá důvod na rozhodnutí Nejvyššího soudu ani vyčkávat, neboť by tím jednak zbytečně prodlužoval řízení o ústavní stížnosti, jednak nepřímo pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, což však - jak již bylo uvedeno - není namístě.
Odmítnutí ústavní stížnosti nijak právo stěžovatelky na případné posouzení napadených rozhodnutí obecných soudů Ústavním soudem neporušuje, neboť: "Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku" (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Citovat lze v této souvislosti i z usnesení III. ÚS 1102/07 ze dne 29. 8. 2007 (nepublikováno), v němž se uvádí: "U mimořádného opravného prostředku (kterým je i dovolání), který může orgán, jenž o něm rozhoduje, odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení a v době jeho podání tedy není zřejmé, zda je či není přípustný, zákon netrvá na tom, aby stěžovatel takový opravný prostředek uplatnil před podáním ústavní stížnosti. Na straně druhé však takový mimořádný opravný prostředek lze uplatnit, aniž by tím byla ohrožena možnost posléze podat ústavní stížnost, neboť jestliže orgán odmítne takový opravný prostředek z důvodů závisejících na jeho uvážení, zůstává stěžovateli otevřena lhůta pro podání ústavní stížnosti (§72 odst. 4 ZÚS). Podmínkou je pouze to, aby stěžovatel předchozí mimořádný opravný prostředek uplatnil řádně, aby nedošlo k jeho odmítnutí z jiného důvodu (např. pro opožděnost).". I v tomto případě Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.
Lze ještě dodat, že opačný postup Ústavního soudu (spočívající např. ve vyčkávání na rozhodnutí dovolacího soudu) mohl by být napříště vzhledem k názoru pléna nepřímo vyjádřenému výše zmíněným usnesením o publikaci rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 393/06 považován za zásah do ústavního práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny); neodmítnutím ústavní stížnosti pro nepřípustnost by si totiž soudce zpravodaj ponechával ve své agendě i případ, který by rozvrhem práce při podání ústavní stížnosti až po rozhodnutí dovolacího soudu (tedy dle pravidelného chodu událostí) mohl být (a se značnou pravděpodobností by také byl) přidělen jinému soudci zpravodaji, ba mohl by být rozhodován i v jiném senátu (srov. §16, §40 odst. 2 zákona o Ústavním soudu; rozvrh práce Ústavního soudu - dostupný na www.usoud.cz).
Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k důvodnosti ústavní stížnosti, ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný návrh odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 7. října 2009
Vojen Güttler v.r.
soudce zpravodaj