ECLI:CZ:US:2009:1.US.2414.09.1
sp. zn. I. ÚS 2414/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. Š., zastoupeného JUDr. Richardem Tománkem, advokátem se sídlem Brno, Hlinky 142a, proti usnesení Krajského soudu v Brně - soudu pro mládež ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 4 Tmo 4/2009, a rozsudku Městského soudu v Brně - soudu pro mládež ze dne 25. 11. 2008, čj. 8 Tm 73/2008 - 125, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností D. Š. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného usnesení Krajského soudu v Brně - soudu pro mládež (dále též "odvolací soud") a rozsudku Městského soudu v Brně - soudu pro mládež (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 8, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva").
Uvedeným usnesením odvolací soud zamítl odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl uznán vinným proviněním loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona (dále jen "TrZ"). Provinění spáchal s dalšími osobami tím, že slovně a fyzicky napadli poškozené P. H. a T. R., který jim na základě jejich výzvy a obavy z napadení vydal bankovku v hodnotě 1.000,- Kč. Za to bylo stěžovateli uloženo podmíněné trestní opatření odnětí svobody v trvání patnácti měsíců se zkušební dobou v trvání osmnácti měsíců. Současně mu bylo uloženo výchovné opatření, a to výchovná povinnost, aby podle svých sil nahradil škodu způsobenou proviněním anebo jinak přispěl k odstranění následku provinění. Rovněž mu byla uložena povinnost zaplatit poškozenému T. R., k rukám jeho zákonných zástupců, 1.000,- Kč. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. 8 Tdo 508/2009, odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel tvrdil, že k porušení jeho ústavně zaručených práv došlo chybným postupem policejního orgánu. Nejprve při podání vysvětlení dne 16. 1. 2008 neměl obhájce, ač ho podle §42 odst. 2 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů, měl mít. Následně, po zahájení trestního stíhání, policejní orgán nedoručil jeho obhájci, ve lhůtě 48 hodin poté, co se dne 18. 2. 2008 dozvěděl o jeho zvolení, opis usnesení o zahájení trestního stíhání [§160 odst. 2 trestního řádu (dále jen "TrŘ")]. Opis tohoto usnesení byl obhájci předán až dne 5. 3. 2008 při výslechu stěžovatele. Současně stěžovatel nesouhlasil s hodnocením důkazů, provedeným obecnými soudy s tím, že z takto provedených důkazů nelze učinit závěr, že bylo provinění spácháno a že jej spáchal stěžovatel. Na podporu svých tvrzení poukázal na dvě rozhodnutí Ústavního soudu, a to sp. zn. IV. ÚS 153/96 a III. ÚS 376/01.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se musel předně vypořádat se skutečností, že stěžovatel, jak vyplývá z jím formulovaného petitu ústavní stížnosti, ač zastoupen kvalifikovaným právním zástupcem, nenapadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. 8 Tdo 508/2009, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání jako zjevně neopodstatněné. Přitom však od jeho doručení počítá lhůtu k podání ústavní stížnosti. Jestliže tedy stěžovatel požadoval zrušit pouze rozsudek soudu prvního stupně a usnesení odvolacího soudu, je třeba přihlédnout k tomu, že rozhodnutí odvolacího a Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího jsou vzájemně provázána. Z tohoto důvodu nelze připustit situaci, kdy rozhodnutí odvolacího soudu by bylo zrušeno a usnesení dovolacího soudu ponecháno v platnosti, neboť by to bylo v rozporu s principem právní jistoty. Proto je nezbytné, aby petit ústavní stížnosti vždy směřoval proti všem rozhodnutím, týkajícím se merita věci, neboť na sebe obsahově navazují, jsou vzájemně provázána a tvoří jeden neoddělitelný celek, jak bude uvedeno níže. V opačném případě by byl Ústavní soud nucen vyzývat právního zástupce k odstranění vad podání, příp. takovou ústavní stížnost odmítnout pro opožděnost či nepřípustnost.
Vzhledem ke skutečnosti, že v projednávané věci je ústavní stížnost odmítnuta, Ústavní soud nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti ani k odstranění vady podání (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 333/06, I. ÚS 367/06, IV. ÚS 335/07 a další) a svou pozornost zaměřil i na usnesení Nejvyššího soudu.
Jak již bylo v řadě dřívějších rozhodnutí Ústavního soudu konstatováno, Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví. Jeho úkolem není mj. zabývat se eventuálním porušením podústavních práv fyzických nebo právnických osob chráněných běžným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem. Takové pochybení však nebylo Ústavním soudem zjištěno.
K jednotlivým námitkám, stěžovatelem uplatněným v ústavní stížnosti, Ústavní soud uvádí, že se jedná o opakování argumentů, které v celém rozsahu stěžovatel vznesl v rámci své obhajoby v průběhu trestního řízení, a to i v opravných prostředcích, tj. v odvolání a dovolání. Ve věci rozhodující soudy se jeho námitkami ve svých rozhodnutích podrobně zabývaly a v souladu se zásadami trestního řízení i základními právy stěžovatele, jak požadoval Ústavní soud v usnesení dne 18. 6. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1054/08, se s nimi vypořádaly. Proto lze v podrobnostech na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
Konkrétně k otázce neúčasti obhájce při podání vysvětlení stěžovatelem dne 16. 1. 2008 obecné soudy uvedly, že k zásahu do práva stěžovatele na obhajobu nedošlo. Tento úkon neměl žádnou důkazní hodnotu (byl učiněn před zahájením trestního stíhání stěžovatele) a nebyl ani použit jako důkaz pro jejich skutková zjištění, nejednalo se tedy o úkon směřující k vydání meritorního rozhodnutí. Po zahájení trestního stíhání stěžovatele a po udělení plné moci byl obhájce stěžovatele účasten u všech úkonů přípravného řízení a řízení před soudem.
Ani námitka stěžovatele o porušení práva na obhajobu z důvodu nedoručení opisu usnesení o zahájení trestního stíhání obhájci ve lhůtě 48 hodin od chvíle, kdy se policejní orgán dozvěděl o zastoupení, postrádá opodstatnění.
V obecné rovině je vhodné připomenout, že Ústavní soud neposuzuje postup orgánů veřejné moci ani převážně ani výlučně jen v jeho formálním vyjádření. Naopak, ať už při konkrétní či abstraktní kontrole norem či při přezkumu výkonu státní moci zvažuje skutečnou povahu konkrétního postupu orgánů veřejné moci a v něm poté nalézá případný zásah do základních práv a svobod v jejich materiálním pojetí. Tímto přístupem Ústavní soud mimo jiné respektuje doktrínu materiálního právního státu, na kterou se ve své judikatuře opakovaně odvolává. V tomto duchu posuzuje dodržení ústavně zaručených práv a svobod v konkrétní věci, tedy zásadně z hlediska jejich skutečného a účinného uplatnění, a to s ohledem na funkci, kterou v trestním řízení plní. Smyslem práva na obhajobu, které je vyjádřeno i v povinnosti doručení opisu usnesení o zahájení trestního stíhání, je přitom zabezpečit, aby obvinění mohli řádně a cíleně uplatňovat svá práva na obhajobu. V opačném případě by totiž nemohli vědět, pro co jsou vlastně stíháni, jaké jednání jim je kladeno za vinu, tedy vůči čemu se mohou obhajovat. Smyslem toho je ostatně i umožnit podat proti usnesení o zahájení trestního stíhání opravný prostředek, tj. stížnost, a tak současně i odrazem snahy o zvýrazněné postavení státního zástupce v přípravném řízení a důrazu na výkon jeho dozoru. Širším smyslem potom je, aby byly v trestním řízení objasněny všechny významné okolnosti, svědčící nejen v neprospěch, ale i ve prospěch obviněného a aby orgány činné v tomto řízení ke všem těmto okolnostem náležitě přihlédly (např. sp. zn. I. ÚS 1350/08).
V tomto "materiálním" duchu tedy Ústavní soud posuzoval eventuální protiústavnost interpretace a aplikace trestního řádu a jeho §160 odst. 2 a dospěl k závěru o jejich ústavní konformitě.
Jak sám stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, zmíněná vada (nedoručení opisu usnesení o zahájení trestního stíhání obhájci stěžovatele ve lhůtě uvedené v ustanovení §160 odst. 2 TrŘ) byla policejním orgánem napravena řádným doručením opisu usnesení obhájci stěžovatele při započetí jeho výslechu dne 5. 3. 2008. I přes toto prodlení policejního orgánu, který se o zvolení obhájce dozvěděl dne 18. 2. 2008, stěžovatel i jeho obhájce věděl, pro co je předmětným usnesením o zahájení trestního stíhání stíhán, jaké jednání mu je kladeno za vinu, tedy vůči čemu se může obhajovat. Proti předmětnému usnesení o zahájení trestního stíhání podal prostřednictvím svého obhájce stížnost a vůči těmto rozhodnutím podal i ústavní stížnost, která byla shora uvedeným usnesením ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1054/08, odmítnuta jako nepřípustná.
Pokud tedy Ústavní soud nahlížel na ústavně zaručená práva stěžovatele z materiálního hlediska, tj. v duchu materiálního právního státu, nezbylo mu než konstatovat, že skutečné a účinné uplatnění práva na obhajobu, s ohledem na funkci, kterou v trestním řízení plní, existovalo, bylo reálně zaručeno. Z tohoto důvodu lze názor Nejvyššího soudu, že "mělo-li by být toto cca dvoutýdenní prodlení považováno za procesní pochybení, pak je zřejmé, že bylo zhojeno hned při prvním výslechu mladistvého jako obviněného", považovat za ústavně konformní.
V této souvislosti je vhodné dodat, že lhůta upravená v §160 odst. 2 TrŘ je lhůtou pořádkovou, nikoli propadnou. Proto pokud policejní orgán tuto lhůtu výjimečně nedodrží a své pochybení v co nejkratší době napraví, jak tomu bylo v projednávané věci, zpravidla nebude toto pochybení v kontextu celého trestního řízení natolik závažné, aby jej bylo nutno hodnotit jako protiústavní zásah do práv a svobod stěžovatele, mající za následek nezákonnost (protiústavnost) rozsudku nebo předcházejícího řízení. To však neznamená, že by policejní orgán neměl tuto zákonnou lhůtu respektovat.
Pro úplnost lze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že odvolací soud se s námitkou, týkající se nedodržení lhůty, výslovně nevypořádal, ale toto pochybení odvolacího soudu napravil Nejvyšší soud, který se předmětnou námitkou zabýval a vypořádal a jehož usnesení je provázáno a obsahově navazuje na usnesení odvolacího soudu, jak bylo shora popsáno.
Uvedené nedostatky je jistě třeba policejnímu orgánu vytknout, nelze je však kvalifikovat jako porušení ústavních práv stěžovatele a zdůvodnit jimi zrušení meritorního rozhodnutí, neboť ne každé procesní pochybení je natolik závažné, aby jej bylo nutno hodnotit jako protiústavní zásah do práv a svobod stěžovatele.
Poukaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 153/96, kterým chtěl opřít důvodnost svých tvrzení o porušení svého základního práva, není případný. Označený nález řešil problematiku výslechu obviněného bez účasti obhájce bezprostředně po sdělení obvinění v případech nutné obhajoby. Takový postup byl shledán protiústavním, porušujícím právo na obhajobu. V nyní projednávané věci se však jednalo o podání vysvětlení stěžovatelem bez účasti obhájce, ještě před zahájením trestního stíhání, které ani nebylo podkladem pro následné trestní řízení a rozhodnutí obecných soudů. S ohledem na shora uvedené je zřejmé, že uvedený nález na projednávanou věc nedopadá, a to i přesto, že stěžovatel podal vysvětlení jako mladistvý.
Vzhledem ke skutečnosti, že podané vysvětlení bylo učiněno před zahájením trestního stíhání, nemělo žádnou důkazní hodnotu a nebylo použito jako důkaz pro skutková zjištění obecných soudů, není důvodný ani odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 376/01. Tento nález se zabýval problematikou provádění důkazů mimo hlavní líčení, které následně slouží jako podklad pro rozhodnutí obecných soudů ve věci.
K meritu věci Ústavní soud dodává, že obecné soudy dostály ústavním požadavkům kladeným na dokazování a na odůvodnění rozhodnutí. Jejich závěry jsou řádně odůvodněny a nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. Je třeba také uvést, že obecné soudy věnovaly dostatečnou pozornost posuzování protikladných výpovědí a své úvahy řádně odůvodnily.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2009
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu