ECLI:CZ:US:2009:1.US.2955.08.1
sp. zn. I. ÚS 2955/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně, soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti společnosti JUDr. J. B., zast. JUDr. Josefem Fojtíkem, advokátem, sídlem Štefánikova 1074, Kopřivnice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.8.2008, č.j. 26 Odo 1366/2006-303, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2.5.2006, č.j. 15 Co 104/2005-285, a proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 9.11.2004, č.j. 14 C 191/97-258, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Novém Jičíně, jako účastníků řízení, a Ing. J. K., zast. JUDr. Zdeňkem Mičanem, advokátem, sídlem K Nemocnici 50, Nový Jičín, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se návrhem u Ústavního soudu domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") a rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně (dále jen "okresní soud") v přesvědčení, že soudy porušily jeho ústavně zaručení právo vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a že bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva vyplývajícího z čl. 11 odst. 1 Listiny. Připomíná, že podle judikatury Ústavního soudu je jedním z principů spravedlivého procesu povinnost soudu své rozhodnutí řádně odůvodnit tak, aby bylo zřejmé, které skutečnosti vzal soud za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují, a domnívá se, že tento princip dodržen nebyl. Konkrétně uvádí, že podstatou žaloby, kterou se domáhal, aby mu vedlejší účastnice zaplatila částku 2 068 480,90 Kč s příslušenstvím, a která byla zamítnuta, je tvrzená neplatnost smlouvy o nájmu nebytových prostor, kterou vedlejší účastnice uzavřela s Okresním podnikem průmyslové výroby a služeb, státním podnikem, v Novém Jičíně poté, kdy právo na uzavření nájemní smlouvy vydražila při dražbě konané podle zákona č. 427/1990 Sb. Stěžovatel tvrdí, že ke vzniku škody, event. bezdůvodného obohacení na straně vedlejší účastnice, došlo v době, kdy byl vlastníkem předmětné budovy a kdy vedlejší účastnice hradila nájemné určené smlouvou namísto nájemného v místě a čase obvyklého. Upozorňuje, že okresní i krajský soud shodně konstatoval, že k uzavření nájemní smlouvy nebyl dán předchozí souhlas národního výboru a smlouva neobsahuje účel nájmu, zároveň však dospěly právnímu závěru (podle stěžovatele k chybnému), že uvedené nedostatky neznamenají neplatnost nájemní smlouvy (s odvoláním na judikát Nejvyššího soudu sp.zn. 2 Cdon 551/96, dle něhož jsou pro účel vzniku právního vztahu určující předpoklady obsažené v §15 zák. č. 427/1990 Sb.). Stěžovatel namítá, že citovaný judikát hovoří pouze o absenci předchozího souhlasu obecního úřadu, nevěnuje se absenci dalších podstatných náležitostí smlouvy o nájmu nebytových prostor, sám stěžovatel považuje uvedení účelu nájmu za povinnou součást nájemní smlouvy. Oba soudy ve svých rozhodnutí nezdůvodňují, proč má absence účelu nájmu stejné důsledky jako absence předchozího souhlasu obecního úřadu, nezabývají se rozpory a nelogičnostmi a neřeší ani výslovný odkaz ust. §15 odst. 1 zák. č. 427/1990 Sb. pod čarou na ust. §3 zák. č. 116/1990 Sb. a jeho případný dopad na posuzovanou věc. Nejvyšší soud pak v rámci svého dovolacího rozhodnutí nedostatek odůvodnění jen prohlubuje, když se absencí účelu nájmu v nájemní smlouvě nezabývá vůbec a bez dalšího subsumuje projednávanou věc pod judikát, který danou problematiku neřeší. Kromě zrušení napadených rozhodnutí poukazuje na skutečnost, že řízení o jeho nároku bylo zahájeno dne 26.6.1997, poslední rozhodnutí v rámci instančního postupu mu bylo doručeno 1.10.2008; postup řízení nebyl komplikován ani účastníky řízení ani kasačními rozhodnutími odvolacího soudu. Dlouhodobá nejistota ohledně rozhodnutí o jeho nároku se podepsala na jeho podnikání, mimo jiné byl nucen prodat nemovitosti, ve kterých se nachází předmětné nebytové prostory. Domnívá se, že doba trvání řízení je vzhledem k podstatě sporu a hodnotě předmětu řízení neúměrně dlouhá, proto se domáhá též vyslovené, že postupem obecných soudů bylo zasaženo do jeho základního práva zaručeného ustanovením čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy (pozn. z textu lze dovodit, že stěžovatel brojí proti délce řízení, tj. proti průtahům v řízení, aniž by výslovně tento zásah konkretizoval).
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny a Úmluvy upravujících základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 11 odst. 1 Listiny:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 38 odst. 2 Listiny:
Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
II.
Podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejší účastnice.
Nejvyšší soud jen lapidárně konstatoval, že se zabýval toliko otázkou přípustnosti dovolání, přípustným je neshledal (a to ani vzhledem k námitkám vznášeným opakovaně ve stížnosti), přitom nepřípustnost dovolání mu neumožňovala přezkum správnosti rozhodnutí odvolacího soudu.
Krajský soud zásadně nesouhlasí s uplatněnými důvody ve vztahu ke svému rozhodnutí. Soudní ochrana byla stěžovateli v odvolacím řízení poskytnuta, odůvodnění rozsudku respektuje ustanovení §157 odst. 2 obč. soudního řádu, ohledně absence účelu nájmu odkázal na odůvodnění svého rozsudku (na svých závěrech nadále trvá).
Okresní soud uvedl, že ústavní stížnost není přípustná, neboť ústavní soud nepřezkoumává aplikaci hmotného práva soudy, a není důvodná, neboť práva stěžovatele nebyla podle jeho názoru porušena.
Podle vedlejší účastnice nelze dovodit, že by soudy porušily jakékoliv ústavní právo stěžovatele obsažené v Listině a Úmluvě. Je přesvědčena, že všechny obecné soudy řádně zdůvodnily ve svých rozhodnutích svůj právní názor, že stěžovatel měl možnost domáhat se svého tvrzeného práva a měl dostatečný prostor svá práva uplatnit a připomíná, že předmětem řízení nebyla otázka vlastnictví nemovitého majetku, nýbrž nárok na plnění ze smluv, tudíž nelze ústavní stížnosti vyhovět.
Vzhledem k obsahu stručných vyjádření účastníků a vedlejší účastnice, která nepřinášejí žádná nová tvrzení, nebylo je třeba zasílat na vědomí a k případné replice stěžovateli.
Z předložených podkladů a ze spisu okresního soudu zjistil Ústavní soud následující relevantní skutečnosti:
Žalobou ze dne 23.6.1997 doručenou okresnímu soudu dne 26.6.1997 se stěžovatel domáhal, aby byla vedlejší účastnici uložena povinnost zaplatit mu částku 2 637 420,40 Kč s příslušenstvím. V žalobě uvedl, že v roce 1994 koupil dům v kat. úz. Kopřivnice, v jehož přízemí vedlejší účastnice užívala nebytové prostory jako prodejnu textilu, a to bez jakéhokoliv právního titulu. Upozorňoval, že vedlejší účastnice vydražila právo na uzavření nájemní smlouvy dne 6.10.1991, proto její právo skončilo dne 5.10.1993, byť v mezidobí nabyla účinnosti novela provedená zákonem č. 429/1991 Sb., které prodloužila dobu ze dvou na pět let po udělení příklepu. Aplikaci novelizovaného ustanovení považuje za nepřípustnou retroaktivitu, protože zmiňovaná novela nabyla účinnosti až dnem 1.11.1991. Též uvedl, že u okresního soudu vedl spor o vyklizení nemovitosti, okresní soud nepravomocně dovodil právo vedlejší účastnice na užívání i bez platné smlouvy, stěžovatel nemohl dovést spor do konce, protože před jeho skončením nemovitosti prodal a tak ztratil aktivní legitimaci k pokračování sporu. Ke vzniku nájemní smlouvy konstatoval, že stěžovatelka uzavřela dne 8.10.1991 s bývalým Okresním podnikem průmyslové výroby a služeb neplatnou smlouvu o nájmu nebytových prostor na dobu deseti let, kde se zavázala platit sjednané nájemné, toto nájemné platila i stěžovateli, a to i přes jeho snahy o zvýšení. Výši bezdůvodného obohacení vypočetl jako rozdíl mezi placeným nájemným a obvyklým nájemným, s přihlédnutím k obvyklému ujednání o inflační doložce. Vedlejší účastnice považovala žalobu za nedůvodnou, protože nebytové prostory užívala na základě řádné nájemní smlouvy. Stěžovatel podal žádost o osvobození od soudních poplatků, soudy mu osvobození nepřiznaly. Posléze okresní soud řízení zastavil pro nezaplacení soudního poplatku, následně usnesení o zastavení řízení zrušil. Usnesením ze dne 11.1.1999, č.j. 14 C 191/97-47, bylo částečně zastaveno řízení (v částce, v níž stěžovatel vzal žalobu zpět) a přerušeno do doby pravomocného skončení věci sp.zn. 7 C 302/94 (v tomto řízení se posuzuje platnost výpovědi z nájmu nebytových prostorů). Po pravomocném skončení bylo pokračováno v řízení a stěžovatel navrhl vydání předběžného opatření, jímž se domáhal, aby vedlejší účastnici a jejímu manželovi byly zakázány dispozice s jejich nemovitostmi. Okresní soud jeho návrh zamítl, na základě jeho odvolání bylo usnesení soudu I. stupně zrušeno, okresní soud předběžné opatření vydal, po odvolání vedlejší účastnice krajský soud změnil usnesení okresního soudu a návrh na vydání předběžného opatření zamítl. Z těchto důvodů přistoupil okresní soud k meritornímu projednání věci až v závěru roku 2001, po provedení obsáhlého dokazování na několika ústních jednání, včetně znaleckého posouzení a jeho doplnění, změně právní kvalifikace nároku stěžovatelem (na náhradu škody) vydal okresní soud dne 9.11.2004 rozsudek č.j. 14 C 191/97-258, kterým žalobu v celém rozsahu zamítl. Vzal za prokázané, že vedlejší účastnice vydražila ve veřejné dražbě nájem provozní jednotky a následně byl mezi ní, jako nájemkyní, a Okresním podnikem průmyslové výroby a služeb, jako pronajímatelem, uzavřena smlouva o nájmu za příslušné nájemné, a že stěžovatel se stal vlastníkem budovy a pozemku na základě kupní smlouvy ze dne 18.4.1994, obě nemovitosti posléze převedl na dalšího kupujícího. Na základě skutkových zjištění dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, přitom smlouvu o nájmu považoval za platnou, a to na základě zvláštního právního režimu dle zák. č. 427/1990 Sb., aniž musela obsahovat účel nájmu a aniž musel být dán souhlas národního výboru. Výpověď danou vedlejší účastnici právním předchůdcem stěžovatele hodnotil jako neoprávněnou, proto uzavřel, že vedlejší účastnice užívala předmětné nemovitosti oprávněně a nelze dovodit vznik škody stěžovateli ani bezdůvodné obohacení vedlejší účastnice. Závěry soudu I. stupně považoval stěžovatel za nesprávné, proto napadl prvostupňový rozsudek odvoláním. Krajský soud přezkoumal napadený rozsudek a jemu předcházející řízení, shledal, že odvolaní vyhověno býti nemůže, proto rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění akcentoval zvláštní povahu úpravy obsažené v zák. č. 427/1990 Sb., zejména ohledně vzniku nájemního vztahu, který se pak až v dalším řídí zákonem č. 116/1990 Sb. Též v posuzování důvodnosti výpovědi z nájmu se ztotožnil se závěry okresního soudu. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost. Odkázal přitom na řadu svých předchozích rozhodnutí, v nichž vycházel ze speciální povahy zák. č. 427/1990 Sb. a dále uvedl, že otázka neplatnosti výpovědi pro nenaplnění výpovědního důvodu nemůže založit přípustnost dovolání.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, s napadenými rozhodnutími a spisem okresního soudu Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatele na zrušení rozhodnutí obecných soudů je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základních práv a konstatuje, že žádné tvrzené porušení nebylo zjištěno.
K namítanému porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny Ústavní soud dodává, že v návaznosti na jeho dosavadní judikaturu lze konstatovat, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatele domáhat se soudní ochrany; stěžovatel však musí respektovat, že základní právo na soudní ochranu nesubsumuje právo na úspěch ve sporu. Základním hmotněprávním předpokladem úspěšnosti žaloby je existence právního nároku a Ústavní soud shledává, že v posuzované věci nebyl důvodně stěžovatelův nárok shledán. Obecné soudy přesvědčivě objasnily specialitu zák. č. 427/1009 Sb. ve vztahu k zák. č. 116/1990 Sb., přičemž Ústavní soud se s tímto hodnocením ztotožňuje (kromě jiného též vzhledem k jeho dosavadní rozhodovací praxi ohledně posuzování platnosti smluv, která byla vyjádřena v právní větě nálezu ve věci sp.zn. I. ÚS 625/03: "Základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s tím spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Není ústavně konformní a je v rozporu s principy právního státu taková praxe, kdy obecné soudy upřednostňují výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy, před výkladem neplatnost smlouvy nezakládajícím."). Ze soudního spisu je zřejmé, že stěžovatel se s takovým přístupem neztotožňuje a hledá ústavně právní aspekty věci tam, kde nejsou. Z tohoto pohledu Ústavní soud považuje jeho tvrzení o absenci řádného odůvodnění za nepřípadné (srov. příslušné pasáže napadených rozhodnutí). Protože soudy shledaly existenci nájemního vztahu ve prospěch vedlejší účastnice, je také stěžovatelovo tvrzení o zásahu do jeho práva na ochranu majetku nedůvodné, neboť vlastnické právo k nemovitosti nabyl převodem a ve smyslu principu nemo plus iuris ad alienum transferre potest stal se i právním nástupcem v nájemním vztahu (srov. též §680 odst. 2 obč. zákoníku).
Ústavní soud též posuzoval, zda v dané věci nedošlo k průtahům v řízení, a shledal, že nikoliv. V důsledku řady procesních návrhů a úkonů stěžovatele (žádost o osvobození od soudních poplatků, návrh na vydání předběžného opatření), příp. v důsledku přerušení řízení pro probíhající jiné řízení, se mohl okresní soud začít zabývat meritem sporu až v roce 2001. Ani v dalším průběhu řízení (předně pro obsáhlé dokazování) neshledal Ústavní soud žádné excesy týkající se délky řízení.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2009
František Duchoň
předseda senátu