ECLI:CZ:US:2009:1.US.343.09.1
sp. zn. I. ÚS 343/09
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera - ze dne 12. května 2009 sp. zn. I. ÚS 343/09 ve věci ústavní stížnosti městské části Praha-Lipence, K Obci 47, Praha, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2008 č. j. 32 Cdo 2679/2008-125, jímž bylo zamítnuto stěžovatelčino dovolání, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2007 č. j. 11 Co 342/2007-113, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba o náhradu škody spočívající v nákladech jí vynaložených na dokončení díla jiným subjektem, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení.
Výrok
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2008 č. j. 32 Cdo 2679/2008-125 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2007 č. j. 11 Co 342/2007-113 se zrušují.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 2. 2009, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že odvolací soud, který dospěl k závěru, že je v dané věci třeba aplikovat za použití ustanovení §564 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, §436 obchodního zákoníku, nevzal při svém rozhodování v úvahu ustanovení §422 odst. 2 obchodního zákoníku, kde se výslovně stanoví, že jestliže z přepravního dokladu, dokladu o předání zboží nebo z prohlášení prodávajícího vyplývá, že se dodává zboží v menším množství nebo jen část zboží, nevztahují se na chybějící zboží ustanovení o vadách zboží. Stěžovatelka argumentovala již v podaném dovolání, že v provedeném řízení bylo prokázáno, že z její strany došlo k převzetí částečného plnění. Odvolací soud tedy věc nesprávně posoudil, když soud na zjištěný skutkový stav aplikoval ustanovení obchodního zákoníku, které na něj nedopadá. Nejvyšší soud však tyto v dovolání uplatněné argumenty zcela pominul a bez dalšího dovodil, že uplatněný nárok nelze požadovat z titulu práva z odpovědnosti za škodu, ale z titulu odpovědnosti za vady. Jak odvolací, tak dovolací soud přitom nevzaly na zřetel skutečnost, že stěžovatelka neměla jinou možnost vymáhat po vedlejším účastníkovi splnění jeho povinnosti, neboť byla orgány státu tlačena k urychlenému nainstalování druhé části čistírny. Také závěr odvolacího soudu, že se stěžovatelka měla domáhat vydání bezdůvodného obohacení, je překvapivý a v přímém rozporu se závěrem téhož odvolacího soudu učiněným v usnesení z 19. 10. 2005. Nejvyšší soud se pak touto námitkou stěžovatelky poukazující na názorovou rozpornost vůbec nezabýval. Stěžovatelka dále namítá, že ze strany odvolacího soudu došlo k rozporu při hodnocení důkazů, neboť pokud byl učiněn závěr, že stěžovatelce nevznikla škoda, pak se jedná o zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, a jedná se navíc o zcela nové skutkové zjištění, kterému chybí náležité odůvodnění. Stěžovatelka se naopak domnívá, že za daných okolností je dána příčinná souvislost mezi porušením povinností vedlejšího účastníka a majetkovou újmou, která jí vznikla opětovným zaplacením další firmě za dokončení díla. Ostatně již soud prvního stupně v rozsudku ze 3. 5. 2007, kterým žalobě vyhověl, se řídil názorem odvolacího soudu obsaženým v jeho předchozím zrušujícím usnesení č. j. 11 Co 313/2006-74 ze dne 25. 10. 2006, na jehož základě vzal soud prvního stupně za prokázané, že nárok stěžovatelky není promlčen a že se jedná o nárok na náhradu škody; kdyby se jednalo o nárok z vadného plnění, pak by tento nárok stěžovatelky byl promlčen. Stěžovatelka se domnívá, že v neustálých změnách právní kvalifikace odvolacím soudem, který věc posuzoval celkem třikrát a pokaždé došel prakticky k jinému názoru, když posoudil věc jako nárok z bezdůvodného obohacení, náhrady škody nebo vadného plnění, se pak v průběhu mnohaletého řízení zcela vytratilo, že rozhodné skutečnosti i důkazy k nim byly zcela určitě a srozumitelně vylíčeny už v žalobě z roku 2003, přičemž právní kvalifikace skutkového děje nebyla úkolem stěžovatelky. Jestliže pak jak odvolací, tak i dovolací soud došly k závěru, že nárok stěžovatelky existuje, není promlčen, ale že neměl být žalován jako nárok na náhradu škody, nýbrž jako bezdůvodné obohacení, měly jej tak posoudit. Stěžovatelce se tak za pět let trvání předmětného řízení nedostalo spravedlivého posouzení jejího nároku, v čemž spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II.
3. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 10 C 288/2003, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem ze dne 5. 4. 2005 č. j. 10 C 288/2003-34 Obvodní soud pro Prahu 7 zamítl žalobu stěžovatelky o zaplacení 924 000 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že nárok stěžovatelky byl promlčen. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2005 č. j. 11 Co 328/2005-50 bylo toto rozhodnutí zrušeno a věc vrácena soudu prvního stupně zpět, s tím "... aby vedl žalobce k upřesnění nároku, kterého se domáhá - zda uplatňuje nárok z odpovědnosti za vady nebo nárok na náhradu škody a popř. jej v závislosti na tom vedl i k doplnění skutkových tvrzení ...". Rozsudkem ze dne 6. 4. 2006 č. j. 10 C 288/2003-63 Obvodní soud pro Prahu 7 poté žalobu stěžovatelky opět zamítl s odůvodněním, že žaloba byla podána po uplynutí čtyřleté promlčecí doby pro uplatnění nároku na náhradu škody. Také toto rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem (usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2006 č. j. 11 Co 313/2006-74) zrušeno s odůvodněním, že bude třeba doplnit dokazování ohledně uplatněného nároku na náhradu škody. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 3. května 2007 č. j. 10 C 288/2003-95 bylo žalobě vyhověno a uloženo vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovatelce částku 924 000 Kč s 2% úrokem z prodlení s odůvodněním, že stěžovatelka má ve smyslu §380 obchodního zákoníku právo na náhradu škody ve výši požadované žalobou, spočívající v nákladech jí vynaložených na dokončení díla jiným subjektem. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 11. 2007 č. j. 11 Co 342/2007-113 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, neboť na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně učinil závěr, že se v dané věci jednalo o vadné plnění a stěžovatelka mohla za použití §564 obchodního zákoníku uplatnit některý z nároků podle §436 obchodního zákoníku. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání. Nejvyšší soud měl za to, že řízení netrpělo vadami uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., a soud neshledal ani pochybení v stěžovatelkou napadeném právním závěru odvolacího soudu, že v daném případě nejsou splněny předpoklady odpovědnosti za škodu. Dovolací soud uvedl, že namítá-li stěžovatelka, že jí vznikla škoda tím, že dokončení díla zaplatila dvakrát, a to vedlejšímu účastníkovi a poté dalšímu subjektu, který dílo dokončil, není její námitka důvodná, neboť odvolací soud správně dovodil, že tento nárok nelze vůči zhotovitelce díla požadovat z titulu práva z odpovědnosti za škodu, ale z titulu odpovědnosti za vady. Závěr odvolacího soudu je tedy v souladu s §440 odst. 2 obchodního zákoníku, podle něhož uspokojení, kterého lze dosáhnout uplatněním některého z nároků z vad zboží podle §436 a 437 obchodního zákoníku, nelze dosáhnout uplatněním nároku z jiného právního důvodu, i v souladu s dosavadní judikaturou. Nejvyšší soud proto dovolání stěžovatelky zamítl.
III.
4. Relevantní znění dotčeného článku Listiny základních práv a svobod je následující:
5. Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zní: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
IV.
6. Podle §42 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu umožnil Ústavní soud účastníkům řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.
7. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku Nejvyššího soudu a vyjádřil přesvědčení, že řádně posoudil danou věc z hlediska uplatněného dovolacího důvodu, své rozhodnutí podrobně odůvodnil a vypořádal se s otázkami, jež mu byly předloženy k přezkoumání. Vzhledem ke skutečnosti, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena ústavní práva stěžovatelky, navrhuje, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. Ve smyslu §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu souhlasí Nejvyšší soud s případným upuštěním od ústního jednání v řízení o této ústavní stížnosti.
8. Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že důvody jeho rozhodnutí jsou zřejmé z odůvodnění napadeného rozsudku, proto nezbývá než na ně odkázat, aniž by bylo možno je blíže rozvádět nebo je doplňovat, protože odůvodnění rozhodnutí má zásadně obsahovat vše, co bylo podkladem daného rozsudku. Z těchto důvodů Městský soud v Praze navrhuje, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta. Zároveň Městský soud v Praze sděluje, že ve smyslu §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu souhlasí s upuštěním od případného ústního jednání v předmětné věci.
9. EKOSPOL, a. s., se sídlem v Praze, Dukelských hrdinů 747/76, se k ústavní stížnosti nevyjádřila.
10. Vzhledem k obsahu vyjádření Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze k ústavní stížnosti nebyla tato vyjádření Ústavním soudem zaslána stěžovatelce k replice.
V.
11. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy České republiky), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvené v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy České republiky, a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
12. Po přezkoumání skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, neboť postupem Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze došlo k stěžovatelkou namítanému porušení práva na spravedlivý proces.
13. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, spatřuje stěžovatelka zásadní pochybení obecných soudů v tom, že její nárok na peněžité plnění ze smlouvy o dílo po vedlejším účastníkovi odmítly z toho důvodu, že právní kvalifikace důvodu požadovaného plnění uvedená stěžovatelkou v žalobě se neshodovala s právní kvalifikací učiněnou v tomto ohledu soudy, tuto naposledy odvolacím soudem učiněnou právní kvalifikaci navíc stěžovatelka považuje za v rozporu s dřívějšími právními závěry tohoto soudu a také v rozporu s ustanovením §422 odst. 2 obchodního zákoníku.
14. Pokud jde o první námitku, lze přisvědčit stěžovatelce v tom, že obecné soudy postupovaly tak, že poté, co byla soudem prvního stupně vyzvána k doplnění žaloby v tom smyslu, zda je její nárok na zaplacení peněžité částky nárokem z titulu odpovědnosti za vady či z titulu náhrady škody, a ona doplnila svou žalobu tak, že se jedná o nárok na náhradu škody dle §380 obchodního zákoníku, byla její žaloba nejdříve zamítnuta jako podaná po čtyřleté promlčecí lhůtě, poté, co byl tento rozsudek zrušen odvolacím soudem, který dovodil, že nárok stěžovatelky na náhradu škody promlčen není, bylo žalobě vyhověno, toto rozhodnutí však bylo následně odvolacím soudem změněno tak, že se žaloba zamítá, a to z důvodu nesprávné právní kvalifikace žalovaného nároku učiněné stěžovatelkou v žalobě. Soud přitom citoval ustanovení §440 odst. 2 obchodního zákoníku, podle kterého uspokojení, kterého lze dosáhnout uplatněním některého z nároků z vad zboží, nelze dosáhnout uplatněním nároku z jiného právního důvodu, tedy ani z titulu náhrady škody či bezdůvodného obohacení. Poněkud nejasné je pak v této souvislosti navazující konstatování odvolacího soudu, že "pokud by se nejednalo o nárok z vadného plnění, pak žalovanému tím, že předal dílo v menším rozsahu, než za jaký bylo zaplaceno, vzniklo bezdůvodné obohacení v rozsahu zaplacené a nedodané části díla, jehož vydání se mohl žalobce domáhat, příp. se mohl domáhat i vrácení ceny díla odpovídající neprovedenému dílu".
15. Takový postup je v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, který se otázkou právního důvodu požadovaného plnění vícekrát zabýval a dospěl k závěru, že "nárok uplatněný žalobou je charakterizován vylíčením skutkových okolností, jimiž žalobce svůj nárok zdůvodňuje, a skutkovým základem vylíčeným v žalobě ve spojitosti se žalobním petitem je pak vymezen základ nároku uplatněného žalobou, který je předmětem řízení. Rozhodujícími skutečnostmi se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout, a které v případě, že budou prokázány, umožňují žalobě vyhovět. Právní důvod požadovaného plnění vyplývá ze souhrnu vylíčených skutkových okolností a žalobce není povinen uvádět ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu, jímž svůj nárok odůvodňuje. Právní kvalifikace nároku žalobcem není pro soud závazná, neboť právní posouzení věci podle předpisů hmotného práva náleží soudu. Jestliže soud rozhoduje o nároku na peněžité plnění, který vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit uplatněný nárok po právní stránce i podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, popř. dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu takto nárok posoudit, a to bez ohledu, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoliv" (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002 sp. zn. 25 Cdo 642/2000).
16. Jak je z vyžádaného soudního spisu zřejmé, odvolací soud nepostupoval ve věci stěžovatelky tímto způsobem, naopak je zjevné, že veškeré okolnosti věci byly v žalobě, jejím doplnění, v dalších písemných vyjádřeních účastníků i při řadě soudních jednání podrobně a zcela dostačujícím způsobem vylíčeny tak, aby věc stěžovatelky mohla být soudem řádně posouzena, což se nestalo. Závěr odvolacího soudu o tom, že "... částečné plnění bylo možno kvalifikovat jako určitý druh vadného plnění ... pokud by se nejednalo o nárok z vadného plnění, pak žalovanému tím, že předal dílo v menším rozsahu, než za jaký bylo zaplaceno, vzniklo bezdůvodné obohacení ... jehož vydání se mohl žalobce domáhat", nelze považovat za srozumitelné a přesvědčivé odůvodnění citovaného rozsudku, zejména pak v návaznosti na závěr vyjádřený soudem v témž rozsudku, že "uspokojení, kterého lze dosáhnout uplatněním některého z nároku vad díla, nelze dosáhnout uplatněním nároku z jiného právního důvodu, tedy ani z titulu náhrady škody ani z titulu bezdůvodného obohacení.". Ústavní soud také konstatuje, že závěr odvolacího soudu vyjádřený v tomto rozhodnutí, že se stěžovatelka měla domáhat splnění závazku, tedy dokončení díla v původně dohodnutém rozsahu, což neučinila, je v rozporu se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, ze kterých vyplývá, že stěžovatelka dopisem ze dne 24. 5. 2001 žádala vedlejšího účastníka o odstranění nedodělku spočívajícího v předání díla o poloviční kapacitě. Takto soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav přitom odvolací soud považoval za dostatečný. Napadené rozhodnutí tedy mimo výše uvedených vad trpí i nedostatkem odůvodnění. Ve své bohaté judikatuře týkající se přezkoumatelnosti rozhodnutí obecných soudů se Ústavní soud vyjadřoval k nutnosti řádného odůvodnění soudních rozhodnutí, které je považováno za esenciální podmínku ústavně konformního rozhodnutí vylučujícího libovůli v rozhodování [srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 588/03 ze dne 19. 10. 2004 (N 147/35 SbNU 71), III. ÚS 463/2000 ze dne 30. 11. 2000 (N 181/20 SbNU 267), IV. ÚS 564/02 ze dne 8. 7. 2003 (N 108/30 SbNU 489)]. Jednoduše shrnuto, pokud z odůvodnění rozhodnutí obecného soudu nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, pak takové odůvodnění nevyhovuje zákonným hlediskům a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení, který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena.
17. Výše uvedené platí i pro napadené rozhodnutí dovolacího soudu, který se dostatečným způsobem nevypořádal s námitkou stěžovatelky, že odvolací soud nevzal při svém rozhodování v úvahu ustanovení §422 odst. 2 obchodního zákoníku. Pokud v této souvislosti Nejvyšší soud odkazuje na svou judikaturu, ze které vyplývá, že rozlišování mezi "vadami" a "nedodělky" ve smyslu nedokončení díla je z pohledu podmínek odpovědnosti za vady bez právního významu, tento judikát nemění nic na tom, že podle §422 odst. 2 obchodního zákoníku výslovně platí, že jestliže z přepravního dokladu, dokladu o předání zboží nebo z prohlášení prodávajícího vyplývá, že se dodává zboží v menším množství nebo jen část zboží, nevztahují se na chybějící zboží ustanovení o vadách zboží. Obecně tedy platí, že dodávka menšího množství, než jaké odpovídá smlouvě, může být vadou ve množství, ale může jít o částečné nesplnění smlouvy. Pro posouzení této skutečnosti se vychází z průvodních, popřípadě přepravních dokladů; pokud z nich vyplývá, že prodávající plní jen část dodávky a dodané množství odpovídá množství uvedenému v těchto dokladech, nejde o množstevní vadu (buď jde o částečné plnění v souladu se smlouvou, nebo o nesplnění smlouvy v určitém rozsahu). O množstevní vadu se naopak jedná v případě, kdy neodpovídá množství dodané množství uvedenému v připojeném dokladu (srovnej Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 8. vydání. Praha : C. H. Beck, 2003, s. 1097-1098). Nekompletní plnění stejně jako plnění částečné tedy není plněním vadným, pokud tyto nedostatky jsou zaznamenány v průvodních dokladech. Ostatně, jak vyplývá z Nejvyšším soudem citované judikatury, smyslem ustanovení §440 odst. 2 obchodního zákoníku je zabránit tomu, "aby byl účel ustanovení zákona o odpovědnosti za vady obcházen tím, že by se objednatel mohl domoci nahrazení újmy z vadného plnění, např. právě cestou institutu bezdůvodného obohacení. V opačném případě by totiž mohl objednatel zanedbávat své povinnosti v souvislosti s přejímkou díla, notifikací vad a uplatňováním reklamačních nároků, spoléhaje se na nároky z jiných právních důvodů". V dané věci však stěžovatelka poukazovala na skutečnost, že v okamžiku předání díla bylo toto převzato s poloviční kapacitou (což vyplývá i z vyjádření vedlejšího účastníka na č. l. 14 spisu, který jako důvod předání díla o poloviční kapacitě uvádí špatnou platební morálku stěžovatelky) a později požadovala dokončení díla, také s těmito námitkami stěžovatelky se však obecné soudy s otázkou, zda se jedná o nárok z vadného plnění či nikoli, důsledně nevypořádaly. Jak Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) uvedl, jedním z principů, představujících součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 Ústavy), a vylučujících libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§157 odst. 1 o. s. ř.), a to způsobem zakotveným v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř.
18. Ústavní soud tedy, aniž by se zabýval meritem věci, jehož projednání náleží obecným soudům, ústavní stížnosti vyhověl a podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2008 č. j. 32 Cdo 2679/2008-125 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2007 č. j. 11 Co 342/2007-113 zrušil.
19. Podle ustanovení §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Za splnění podmínek daných tímto zákonným ustanovením rozhodl o věci Ústavní soud s upuštěním od ústního jednání.