ECLI:CZ:US:2009:1.US.365.06.1
sp. zn. I. ÚS 365/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelů M. D. a J. M., obou zastoupených advokátem JUDr. Jiřím Teryngelem se sídlem Ke Klimentce 15, 150 00 Praha 5, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2006, sp. zn. 4 Tdo 279/2006, ze dne 20. 4. 2006, sp. zn. 4 Tz 26/2006, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. 3 To 66/2005, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 10. 2004, sp. zn. 48 T 58/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "Krajský soud") rozsudkem ze dne 19. 10. 2004, sp. zn. 48 T 58/2002, uznal stěžovatele vinnými trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 4 tr. z. Za to jim byl uložen podle §148 odst. 4 tr. z.. trest odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců. Podle §39a odst. 3 tr.zák. byli pro výkon trestu zařazeni do věznice s dozorem. Dále byl podle §53 odst. 1 a §54 odst. 1 tr. zák. oběma obviněným uložen peněžitý trest ve výši 1.300.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. byl každému z obviněných pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců.
Vina stěžovatelů spočívala v tom, že v Děčíně, v období měsíců září až prosince 1993, jako jediní společníci a jednatelé obchodní společnosti MADOKAR, s. r. o., se sídlem v Děčíně 1, Stavební 1, nakupovali lehký topný olej a další ropné produkty za cenu bez spotřební daně, které administrativní operací měnili na motorovou naftu a tak v postavení výrobců dále v množství nejméně 12.600 tun prodávali, aniž by již spotřební daň zaplatili, nebo následný odvod daně při prodeji zajistili, což vedlo k tomu, že spotřební daň ve výši nejméně 103.950.000,- Kč nebyla vyměřena a v důsledku toho došlo též k nižšímu odvodu daně z přidané hodnoty nejméně o částku 23.908.500,- Kč.
Stěžovatelé podali proti uvedenému rozsudku krajského soudu odvolání, která projednal Vrchní soud v Praze (dále jen "Vrchní soud") a rozhodl usnesením ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. 3 To 66/2005, tak, že se odvolání podle §256 tr. ř. zamítají.
Proti uvedenému rozhodnutí Vrchního soudu podali stěžovatelé dovolání ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. Každý z nich napadl jeho se týkající výrok o zamítnutí odvolání, a to s odkazem na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Stěžovatelé uvedli, že první rozsudek krajského soudu byl v této trestní věci odvolacím soudem zrušen, věc byla vrácena do přípravného řízení a bylo uloženo doplnit v dovolání konkretizované důkazy. V dané trestní věci byla posléze podána nová obžaloba a obvinění byli odsouzeni citovaným rozsudkem krajského soudu ze dne 19. 10. 2004, sp. zn. 48 T 58/2002, přestože prý z důkazů požadovaných vrchním soudem byl proveden pouze jediný, a to výslech svědka J. Oba stěžovatelé dále zpochybnili správnost závěrů znaleckého posudku a vznesli námitky proti formulaci odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně i rozhodnutí soudu odvolacího. Podstatou dalších námitek stěžovatelů byly výhrady proti tomu, jak soudy hodnotily provedené důkazy. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že není zřejmé, v čem má spočívat nesprávnost právního posouzení skutku, resp. jiného hmotněprávního posouzení (§265b odst. 1 písm. g/ tr. ř.), neboť se v dovolání neobjevuje ani jediná úvaha z oblasti hmotného práva trestního a nenamítá se v něm žádné konkrétní porušení hmotněprávní normy. Argumentace uvedená v dovolání se podle něj týká výlučně aplikace procesních norem, konkrétně pouze nerespektování ustanovení §264 tr. ř., avšak taková vada nemůže naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Navrhl proto, aby bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných, než se zákonem stanovených dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud usnesení ze dne 20. 4. 2006, sp. zn. 4 Tdo 279/2006, odvolání obou stěžovatelů zamítl.
Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelé podali dovolání ve skutečnosti z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotněprávní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, resp. druhého stupně vázán. Předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistil soud. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, ale není možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu ani proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování apod. Z uvedeného vyplývá, že v dovolání lze vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu, který zjistil soud, avšak nelze vytýkat skutkové vady s cílem dosáhnout změny ve skutkových zjištěních soudu.
V souzené věci ani jeden ze stěžovatelů neuplatnil námitky v tom směru, že by skutkový stav, který zjistil krajský soud a ze kterého vycházel v napadeném usnesení i vrchní soud, nenaplňoval zákonné znaky trestného činu, kterým byli obvinění uznáni vinnými. Pouze takto pojaté námitky by korespondovaly se zákonným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Stěžovatelé učinili obsahem svých dovolání námitky, které jsou mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a které nelze pod tento dovolací důvod podřadit. Jde o námitky skutkové povahy.
Ve vztahu k dalšímu stěžovateli uplatněnému důvodu dovolání, tj. podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud poukázal na to, že jeho naplnění je možné ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde o dovolací důvod procesní, který má zabránit porušení práva na přístup strany k druhé instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání stěžovatelů však byla v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 tr. ř. věcně přezkoumána a za dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud podle §256 tr. ř. rozhodl o zamítnutí odvolání, protože ho neshledal důvodným. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy splněny byly, neboť nedošlo k omezení obviněných v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu. Podle druhé alternativy je dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. naplněn, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V této souvislosti lze považovat za další uplatněný důvod ten, který je obsažen v již zmíněném ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a k jehož naplnění se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil výše.
Proti usnesení Vrchního soudu ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. 3 To 66/2005, podal ministr spravedlnosti ČR stížnost pro porušení zákona ve prospěch stěžovatelů. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanoveních §254 tr. ř., §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. ve vztahu k ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a §264 tr. ř. v řízení předcházejícím.
Nejvyšší soud uvedenou stížnost pro porušení zákona zamítl podle §268 odst. 1 písm. c) tr. ř., neboť zjistil, že zákon porušen nebyl.
Nejvyšší soud poukázal na to, že stížnost pro porušení zákona napadenému rozhodnutí především vytýká, že se v případě provedeného znaleckého posudku nejedná o posudek, který byl vyžadován vrchním soudem, neboť měl být zpracován z nově opatřených důkazů a nikoli z těch, které již měl soud před prvním rozhodnutím ve věci. Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že ke znaleckému posudku byl znalec, po poučení podle §106 tr. ř. a §175 tr. zák. vyslechnut při hlavním líčení. Tento postup je v souladu s trestním řádem. Pokud stěžovatel vyvozuje nesprávnost tohoto znaleckého posudku ze skutečností, že znalec neměl k vypracování znaleckého posudku všechny potřebné a dostupné podklady, které požadoval vrchní soud, pak tento závěr nemá oporu v provedeném dokazování. Znalec zcela jednoznačně odpověděl na otázku položenou vrchním soudem "jaký produkt byl do České republiky dovezen" a dále uvedl, že důkazy požadované vrchním soudem pro odpověď na tuto otázku nejsou potřebné, je třeba vycházet z důkazů jiných, jak je níže uvedeno. Znalec při vypracování znaleckého posudku důkladně zhodnotil a posoudil všechny předložené doklady a uvedl, že doklady zmiňované v předmětném usnesení vrchního soudu jako nejasné buď potvrzují závěry tohoto posudku, nebo jsou pro posuzování tohoto případu irelevantní. Z předložených dokladů pak bylo vybráno 254 mezinárodních drážních nákladních listů CIM, které byly kompletní a na základě kterých pak mohly být identifikovány ropné produkty dovezené v roce 1993 ze zahraničí pro společnost MADOKAR, s. r. o. V posudku je dále uvedeno, že pro identifikaci dodaného zboží je směrodatné, jak produkt označil výrobce nebo dovozce v přepravních dokladech. Ze závěrů znaleckého posudku pak jednoznačně vyplývá, že v průběhu roku 1993 byl pro společnost MADOKAR., s. r. o., dovezen ze zahraničí plynový olej, extra lehký topný olej a lehký topný olej. Nejvyšší soud zdůraznil, že z obsahu trestního spisu vedeného u krajského soudu pod sp. zn. 48 T 58/2002 (zejména svazek č. 8 a 9) vyplývá, že pokusy opatřit další listinné důkazy týkající se dovozu ropných produktů do České republiky nebyly úspěšné, avšak znalec je ani k vypracování znaleckého posudku nepotřeboval, jak sám uvedl. Ze zásady volného hodnocení důkazů plyne, že důkazy musí tvořit ve svém souhrnu logickou a uzavřenou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které vcelku shodně a spolehlivě dokládají fakta, jež jsou v takovém příčinném vztahu k dokazované skutečnosti, že je z nich možno vyvodit jen jediný závěr. V posuzovaném případě všechny důkazy potřebné k objasnění žalovaného skutku soudy obou stupňů náležitě a v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotily a tyto ve svém souhrnu svědčí o vině stěžovatelů.
Nejvyšší soud k dalšímu ve stížnosti pro porušení zákona uvedenému argumentu - tj. k tomu, že v době, kdy měli stěžovatelé spáchat uvedenou trestnou činnost, neexistovalo výkladové ustanovení, jež by bylo součástí právní normy a které by jednoznačně vykládalo pojem "výroba" obsažený v zákoně č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních - poukázal i na konstatování samotného stěžovatele, že jen soudům přísluší výklad zákonů. K tomu Nejvyšší soud konstatuje, že význam pojmu "výroba" bylo možno dovodit za použití běžných interpretačních metod, včetně jazykového výkladu. Použitím výkladových metod pak lze dospět k závěru, že pojem "výroba" byl ve skutečném významu mnohem širší a pokrýval nejen proces vytváření materiálních statků, ale jakoukoli cílevědomou činnost, která směřuje ke vzniku statků jak hmotných, tak nehmotných, sloužících k uspokojování určité potřeby, jíž může být i dosažení zisku. V souladu s výše uvedenými metodami výkladu pak krajský soud i vrchní soud dospěly k závěru, že výrobou lze rozumět také administrativní změnu označení výrobku v přepravních a obchodních dokladech. Nejvyšší soud se s tímto závěrem plně ztotožňuje.
Nejvyšší soud dále poukázal na uplatnění zásady bezprostřednosti podle §2 odst. 12 tr. ř., podle níž smí soud při rozhodování v hlavním líčení, jakož i ve veřejném i neveřejném zasedání, přihlédnout jen k těm důkazům, které byly při tomto jednání provedeny. To znamená, že soud má rozhodovat na základě důkazů před ním provedených a má přitom čerpat, pokud je to možné, z pramene nejbližšího zjišťované skutečnosti. Zásada bezprostřednosti tedy vyžaduje, aby se soud osobně seznámil se všemi důkazy, které mají být podkladem pro rozhodnutí, a vylučuje, aby bylo přihlédnuto k důkazům, které nebyly provedeny při soudním jednání.
Krajský soud jako soud prvního stupně ve věci provedl v rámci hlavního líčení a za účasti stran dokazování, při kterém byly v souladu se zákonem provedeny všechny dostupné důkazy potřebné k objasnění žalovaného skutku ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Provedené důkazy také krajský soud náležitě a v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotil a na jejich základě učinil závěr o vině stěžovatelů. Při dokazování soud prvního stupně respektoval zejména zásady ústnosti (§2 odst. 11 tr. ř.) a bezprostřednosti (§2 odst. 12 tr. ř.). Uplatnění těchto zásad považuje Nejvyšší soud za nezbytné pro správné hodnocení všech provedených důkazů, zvláště v posuzovaném případě, kdy bylo třeba věnovat velkou pozornost hodnocení provedených důkazů, a to za situace, kdy stěžovatelé popírali spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Za této důkazní situace pak správné rozhodnutí o vině záleží na velmi pečlivém vyhodnocení každého důkazu i celého souhrnu důkazů. To se týká zejména obviněných, svědků a znalců, u nichž je nezbytné, aby si mohl soud na podkladě jejich osobního výslechu a bezprostředního dojmu z toho, co a jak vyslýchané osoby sdělily, resp. zda a jak reagovaly na položené otázky, vytvořit vnitřní přesvědčení o tom, jakým způsobem výpovědi těchto osob hodnotit a jaký skutkový závěr z nich učinit. Vnitřní přesvědčení v tomto smyslu tedy není výsledkem libovůle soudu, ale opírá se o všestranné, hluboké a logické zhodnocení důkazů provedených před soudem a jejich vzájemných souvislostí. Způsob, jímž soud prvního stupně důkazy hodnotil, a skutkové závěry o vině stěžovatelů odpovídají těmto požadavkům na provádění a hodnocení důkazů. Své hodnotící úvahy a jejich výsledky soud vyjádřil v podrobném a přesvědčivém odůvodnění rozsudku, ve kterém vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů; to bylo dále doplněno argumentací odvolacího soudu, tudíž ani z tohoto hlediska nelze napadenému rozhodnutí vytknout porušení zákona. Velice podrobně a v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. byla zejména v rozsudku krajského soudu hodnocena výpověď svědka D. Ve vztahu k vědomosti stěžovatelů platit v posuzovaném případě spotřební daň. Zmíněná složitá důkazní situace v přezkoumávané věci nedovoluje, aby Nejvyšší soud sám, bez opětovného provedení všech potřebných důkazů za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, jen na podkladě spisového materiálu, zpochybnil dosavadní hodnocení důkazů i skutkové závěry na jejich podkladě učiněné, aniž by se tím dostal do kolize s uvedenou zásadou volného hodnocení důkazů a s požadavky na utváření vnitřního přesvědčení založeného na uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Nejvyšší soud poukázal na obecnou platnost toho, že ani odvolací soud, který - na rozdíl od Nejvyššího soudu - přezkoumává v odvolacím řízení ještě nepravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně, nemůže bez dalšího sám vytvářet odchylný skutkový stav jen v důsledku odlišného hodnocení důkazů, aniž by provedl dokazování podle zásad ústnosti a bezprostřednosti (§259 odst. 3 tr. ř.), přičemž ovšem v odvolacím řízení nelze provádět dokazování nad rámec vymezený potřebou spolehlivě rozhodnout o podaném odvolání (§263 odst. 6 tr. ř.). Z toho je patrné, že těžiště dokazování je zásadně u soudu prvního stupně, který důkazy nejen provádí, ale především je hodnotí tak, aby na jejich podkladě mohl učinit spolehlivé skutkové závěry. Ze zveřejněné judikatury vyplývá, že pokud soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn., že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě a v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění, nemůže odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. V takovém případě totiž nelze napadenému rozsudku vytknout žádnou vadu ve smyslu uvedeného ustanovení (srov. rozhodnutí č. 53/1992 Sb. uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7-8/1992). Nejvyšší soud proto - při přezkoumávání skutkových závěrů, které učinily soudy obou stupňů z provedených důkazů - musel respektovat též souvislosti vyplývající ze zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Z této zásady vyplývá, že soudy obou stupňů byly oprávněny samostatně a nezávisle v souladu se svým vnitřním přesvědčením vyhodnotit všechny provedené důkazy, učinit na jejich podkladě potřebná skutková zjištění a vyvodit z nich odpovídající právní závěry. Pokud tak soud prvního stupně i odvolací soud učinily a jejich rozhodnutí odpovídá jejich vnitřnímu přesvědčení při vyhodnocení provedených důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), nemohl Nejvyšší soud dospět k závěru o porušení zákona, i kdyby snad sám hodnotil důkazy s poněkud jiným možným skutkovým či právním závěrem. Nejvyšší soud v řízení o stížnosti pro porušení zákona nemůže dávat závazné pokyny v tom směru, jak mají soudy nižších stupňů hodnotit provedené důkazy a jaké závěry mají na podkladě zhodnocení důkazů učinit. Nevybočují-li tedy v posuzovaném případě skutková zjištění soudů ani právní závěry z nich vyvozované ze zákonných mezí zásady volného hodnocení důkazů, nelze dospět k tomu, že byl napadeným rozhodnutím porušen zákon.
Nejvyšší soud dále, ve vztahu ke zdůrazňovaným rozporům mezi provedenými důkazy, uvedl, že se soudy obou stupňů v rámci hodnocení důkazů s těmito rozpory náležitě vypořádaly. Existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla "in dubio pro reo". I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu stěžovateli, jak je tomu i v přezkoumávané věci. Rozhodnout v jejich prospěch lze jen za předpokladu, že existující rozpory jsou tak zásadní, že vina stěžovatelů není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů naznačeným způsobem, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 12. 1998, sp. zn. III. ÚS 286/98, publikované pod č. 73 ve svazku 12 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Přitom je namístě použít pravidlo "in dubio pro reo" jen tehdy, jsou-li zde pochybnosti důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, jako tomu bylo i v posuzovaném případě, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch stěžovatelů, svědčí-li důkazy o jejich vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory.
II.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2006, sp. zn. 4 Tdo 279/2006, ze dne 20. 4. 2006, sp. zn. 4 Tz 26/2006, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. 3 To 66/2005, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 10. 2004, sp. zn. 48 T 58/2002, napadli stěžovatelé ústavní stížností.
Stěžovatelé tvrdí, že obecné soudy porušily jejich ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 39 Listiny, podle něhož jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jinou újmu na právech nebo majetku lze za jeho spáchání uložit, čl. 7 Úmluvy, podle něhož nikdo nesmí být odsouzen za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, nebylo podle vnitrostátního nebo mezinárodního práva trestným činem, čl. 2 odst. 3 Listiny, podle něhož každý může činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá a konečně právo na presumpci neviny, které vyplývá z čl. 40 odst. 2 Listiny.
Stěžovatelé zejména poukázali na to, že v souzené věci bylo trestní stíhání zahájeno již v roce 1994, když v rozhodném období platil zákon č. 587/1992 Sb., který v §2 vymezoval sice základní pojmy, avšak nedefinoval to, co se rozumí výrobou; v §3 uvedl, že plátcem jsou všechny právnické a fyzické osoby, které v tuzemsku vyrábějí vybrané výrobky. Teprve s účinností od 1. 1. 1994 zákon o spotřební dani uvedl, že výrobou vybraných výrobků se rozumí proces, při kterém vybraný výrobek vznikne nebo dozná změn ve své podstatě či ve vnější úpravě. Tím prý ovšem založil právní fikci, jejíž podstata spočívá v tom, že změna vnější úpravy znamená proměnu výrobku, jehož podstata (chemické složení) se nemění. Stěžovatelé odkázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 9 Tz 174/98, podle něhož postup, při kterém byl při nákupu výrobek označen jinak než při prodeji, neznamená prodej totožného zboží, neboť byl zakoupen jiný výrobek, než který byl prodán; nakoupený výrobek tak nepodléhal spotřební dani a naopak prodaný produkt byl touto daní zatížen. Takový postup je nutno postavit na roveň výrobě ve smyslu §4 zákona č. 587/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, i když jde o výrobu fiktivní. Změnou označení LTO, u něhož se nemění chemické složení, žádný nový výrobek nevzniká; pro potřeby spotřební daně zákonodárce tuto fikci vytvořil s účinností od 1. 1. 1995 zákonem č. 260/1994 Sb. Okolnost, že ministerstvo financí takto zákon vykládalo již dříve, nemůže nic měnit na tom, že změna označení výrobku, která nemění jeho hmotnou podstatu, výrobou není a do 1. 1. 1995 za výrobu nemohla být ani považována. Stejnou novelou byl rovněž upřesněn okruh osob, které by snad LTO prodávaly k účelům použití jako pohonné hmoty tak, že stanovil, že "plátci jsou také všechny právnické a fyzické osoby, které získají směsi paliv a maziv ... případně získají lehké topné oleje za cenu obsahující daň až do výše 2200 Kč za tunu a použijí je jako pohonnou hmotu nebo je prodají s označením automobilový benzín, letecká pohonná hmota, motorová nafta nebo petrolej, případně je prodají i bez takového označení prokazatelně jako pohonnou hmotu". Stěžovatelé z toho dovodili, že do této doby změnou označení LTO naftu nevyráběli a jejich prodejem jako pohonné hmoty se plátci daně nestali.
Stěžovatelé se dále domnívají, že nebyl splněn princip předvídatelnosti zákona, neboť konzultovali svůj postup se svědkem D., který je jako pracovník ministerstva financí ujistil, že zákon o spotřební dani obsahuje mezeru, která jejich jednání umožňuje. Stěžovatelé si tedy opatřili kvalifikovanou právní radu, podle ní postupovali, subjektivně neporušili žádný finanční předpis a tudíž subjektivně neporušili ani trestní zákon. Stěžovatelé se v této souvislosti odvolali na názor B. Repíka, podle něhož "konstitutivní znaky trestného činu však nelze měnit v neprospěch obviněného a tento musí být v případě potřeby na základě kvalifikované právní rady, způsobilý v rozumné míře předvídat progresivní vývoj trestního práva cestou jeho interpretace".
Stěžovatelé konečně uvedli, že trest jim byl uložen po dvanácti letech trestního řízení, což ani při složitosti a právní obtížnosti věci nelze považovat za dobu přiměřenou; nepřiměřenou délku soudního řízení lze rovněž kompenzovat (srov. také rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04) prostředky vlastními trestnímu právu, tj. i ve vztahu k účelu, resp. délce trestu. Uložený nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti a půl roku spolu s trestem peněžitým je zřejmě v rozporu se zásadami uvedenými v §§23 a 31 tr. z.
Stěžovatelé proto navrhli, aby Ústavní soud nálezem:
1. zrušil (obě) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2006, sp. zn. 4 Tdo 279/2006, ze dne 20. 4. 2006, sp. zn. 4 Tz 26/2006, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. 3 To 66/2005, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 10. 2004, sp. zn. 48 T 58/2002, a
2. podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") "odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí, neboť takový postup by zejména vzhledem k dosavadním průtahům ve věci, nebyl v rozporu s důležitým veřejným zájmem a výkon rozhodnutí by zejména vzhledem k věku obou stěžovatelů a vzhledem k jejich rodinným vztahům znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout třetím osobám".
III.
Nejvyšší soud, Vrchní soud v Praze a Krajský soud v Ústí nad Labem se ve svých vyjádřeních k ústavní stížnosti v podstatě odvolaly na argumentaci svého rozhodnutí. Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud tato vyjádření za základ svého rozhodnutí, neboť oproti napadeným rozsudkům nic nového nepřinášela.
IV.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Stěžovatelé namítají, že citovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem došlo k porušení jejich základních práv zakotvených v ustanoveních čl. 2 odst. 3, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny, jakož i čl. 6 a čl. 7 Úmluvy.
Tyto námitky Ústavní soud neakceptuje.
Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným (není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti), není vrcholem jejich soustavy (čl. 90, 91 Ústavy ČR), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. i čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy (srov. např. I. ÚS 32/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 346). Mezi ně náleží například právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a právo na spravedlivé projednání jeho věci nezávislým a nestranným soudem. Z ústavního principu nezávislosti soudů a soudců (čl. 81 a čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Nespadá proto zásadně do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C.H. Beck Praha, 1994, str. 41).
Z těchto principů vychází Ústavní soud i v řízení o této konkrétní ústavní stížnosti.
Ústavní soud považuje odůvodnění napadených usnesení, zejména obou usnesení Nejvyššího soudu, za řádná a v dané věci přiléhavá. Lze na ně odkázat a není třeba jednotlivě opakovat argumenty, jež použil zvláště Nejvyšší soud. Zejména je nutno brát v úvahu celkový proces, nevykazující pochybnosti o tom, že do základních práv stěžovatelů nebylo neústavně zasaženo. Lze jen připomenout, že napadená rozhodnutí posuzuje Ústavní soud hlediskem dotčení ústavním pořádkem garantovaných základních práv či svobod, a nikoli perfekcionistickým přezkoumáním věci samé pohledem podústavního práva. Pro oblast dokazování z toho plyne maxima vést je jen ke skutečnostem nasvědčujícím porušení základních práv či svobod stěžovatele (a to zásadní intenzity, zasahující rovinu ústavnosti), tedy nikoli dokazování vedoucí k rozhodnutí v samotném meritu věci, podpořené napadáním veškerých možných - ať již existujících či pouze tvrzených - nedůsledností v postupech soudních orgánů. Ke stěžovatelově argumentaci (především ve vztahu k rozhodnutím Nejvyššího soudu značně chudé) je nutno v tomto směru rovněž uvést, že při výkladu a posuzování jednotlivých ustanovení jak předpisů nejvyšší právní síly, tak podústavního práva je třeba respektovat jejich význam z hlediska smyslu toho kterého předpisu jako celku, nikoliv účelově a izolovaně. Ústavní soud zdůrazňuje, že Nejvyšší soud obzvláště v odůvodnění prvého z rozhodnutí (tj. ze dne 20. 4. 2006, sp. zn. 4 Tdo 279/2006) jasně a zřetelně uvedl, proč dovolání stěžovatelů (z důvodů obsahového nenaplnění uplatněných dovolacích důvodů) odmítl, stejně jako v případě druhého rozhodnutí (tj. z téhož dne, sp. zn. 4 Tz 26/2006) velmi srozumitelně a přesvědčivě dovodil, proč stížnost pro porušení zamítl.
Nejvyšší soud v posléze uvedeném rozhodnutí (tj. ze dne 20. 4. 2006, sp. zn. 4 Tz 26/2006) se také dostatečně zřetelně a důsledně vyjádřil k dokazování proběhlému před oběma soudy nižších stupňů, jež odpovídá požadavkům na provádění a hodnocení důkazů. Ústavní soud v prvé řadě připomíná analýzu a hodnocení výpovědi svědka D. v odůvodnění rozsudku krajského soudu (č.l. 1228 p.v. až 1229), který tvrzení stěžovatelů jednoznačně popřel. Odkázat lze i na hodnocení dokazování odvolacím soudem (č.l. 1253 až 1255), na postup obou soudů při hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., stejně jako na jejich dostatečné vypořádání se s tvrzenými rozpory mezi provedenými důkazy, jež samo o sobě uplatnění zásady "in dubio pro reo" nezakládá. Ústavní soud spatřuje přijatelnou a základním právům neodporující argumentaci nejen v rozhodnutí obecných soudů (a Krajského soudu v Ústí nad Labem i Nejvyššího soudu zvláště), ale také ve své dosavadní judikatuře, na niž ostatně Nejvyšší soud také odkázal. Ústavní soud dodává, že ze soudního spisu jasně vyplývá, že v průběhu hlavního líčení před krajským soudem a následně před vrchním soudem probíhalo dokazování a později hodnocení důkazů takovým způsobem, který nemá důvodu zpochybňovat.
Ústavní soud konečně uvádí, že se přirozeně nehodlá zabývat interpretací pojmu "výroba", jíž se do značné míry dotýká ústavní stížnost; jde o otázku podústavního práva, kterou řešily a vyřešily soudy obecné.
Ústavní soud se zabýval i námitkami stěžovatelů, že vzhledem k dlouhotrvajícímu trestnímu řízení měla být jeho délka kompenzována ve výroku o trestu. Tato námitka neobstojí, neboť ji reflektoval již městský soud, který se zřetelem k ní vyměřil stěžovatelům trest na samé dolní hranici příslušné trestní sazby.
Ústavní soud proto uzavírá, že se závěry obecných soudů, jejichž podstata byla výše shrnuta, a s jejich postupem v daném případě se lze ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Obecné soudy podle názoru Ústavního soudu v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry. Uvedené závěry jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů (čl. 82 Ústavy ČR) a žádné znaky protiústavnosti nevykazují.
Ústavní soud proto konstatuje, že v rozhodnutí obecných soudů a v řízení jim předcházejícím ani extrémní rozpor - ve smyslu ustálené judikatury - ani svévoli neshledal. Obecné soudy jasně uvádějí důvody, které je k vydání napadených rozsudků vedly. Jejich rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou logická, jasná a přesvědčivá. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že se v souzené věci jednalo o výklad běžného práva, který (až na výše uvedené výjimky) věcí Ústavního soudu není.
Za tohoto stavu Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozsudky obecných soudů základní práva stěžovatelů, jichž se dovolávají, zjevně porušena nebyla.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Za tohoto procesního stavu - vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti - se Ústavní soud již nezabýval návrhem na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. června 2009
František Duchoň v.r.
předseda senátu Ústavního soudu