ECLI:CZ:US:2009:1.US.384.09.1
sp. zn. I. ÚS 384/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. J. B., zastoupeného JUDr. Miloslavem Kijasem, advokátem se sídlem Jiráskovo náměstí 8, Moravská Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 10. 2006 sp. zn. 35 T 15/2001, a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 9. 2008 sp. zn. 5 To 100/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů pro porušení svých práv zakotvených v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách.
Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem nalézacího soudu byl stěžovatel uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 2, 5 tr. zák., jehož se měl dopustit způsobem popsaným v bodě I. napadeného rozsudku a dále i návodem k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jehož se měl dopustit způsobem popsaným v bodě II. rozsudku. Na podkladě toho byl stěžovatel odsouzen podle §250b odst. 5 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 roků a 6 měsíců nepodmíněně. V následujících výrocích napadeného rozsudku nalézacího soudu byl (mj.) stěžovatel zproštěn obžaloby. Odvolací soud potom napadený rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil, a to ve výroku o vině pod body I., VI., VII., VIII., IX., XI., XIII., XV., XVI., XVII., XVIII., XIX. a XXI. ohledně všech obžalovaných, kterých se tyto body dotýkají, pod bodem X. ohledně obžalovaných Ing. P. K. (v rozsudku uvedené G.), Ing. S. M. a Ing. R. P., a ve výroku o trestech. Podle §259 odst. 3 tr.ř. pak odvolací soud nově rozhodl tak, že se stěžovatel odsuzuje za návod k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výrokové části o vině v bodě II. nezměněn, podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků a 6 měsíců nepodmíněně.
II.
Stěžovatel v ústavní stížnosti napadal především následující procesní vady v řízení před soudem prvního stupně.
1) Stěžovatel namítal porušení §207 odst. 2 tr. ř., neboť nalézací soud přečetl výpověď obžalovaných (S. M. a Ing. P. G.) jako důkaz v hlavním líčení, což je nezákonné; šlo o jejich výpovědi jako svědků ještě před jejich obviněním. 2) Stěžovatel dále namítal existenci výpovědí advokátů, advokátních koncipientů a zaměstnanců banky, i když nebyli zbaveni mlčenlivosti. 3) Stěžovatel nebyl v konkrétním případě v hlavním líčení poučen nalézacím soudem. 4) Obhájce Ing. R. P. se účastnil krátkodobě hlavního líčení, ač věc jeho klienta byla vyloučena k samostatnému projednání. 5) Nalézací soud vyhověl námitce advokátky JUDr. R. ohledně protokolace, nicméně formálně nepostupoval dle §57 odst. 1 tr. ř. 6) Nalézací soud upozornil svědka Mgr. L. K. v konkrétním případě, že na otázku nemusí odpovídat, což trestní řád nedovoluje; pokud byl dotaz shledán právně nezávadným, pak bylo zákonnou povinností svědka na daný dotaz odpovědět.
Odvolacímu soudu stěžovatel zejména vytkl, že nezrušil napadené rozhodnutí nalézacího soudu a nenařídil opakování hlavního líčení ve smyslu §259 odst. 1 tr. řádu, byť v předchozím řízení u prvního soudu shledal vady. Odvolacímu soudu stěžovatel konečně vytýká - jako nezákonné a protiústavní - uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, a to i s ohledem na nepřiměřenou délku trestního řízení.
Stěžovatel konečně navrhl odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci.
III.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že po věcné stránce se s ústavní stížností neztotožňuje. Pokud pak došlo k formálnímu porušení procesních pravidel řízení, s touto skutečností se Vrchní soud v Olomouci kvalifikovaně a v úplném rozsahu vypořádal. K tvrzení o porušení §207 odst. 2 tr. ř. prohlásil, že k výpovědím Ing. S. M. a Ing. P. G. (nyní K.) soud při hodnocení důkazů nepřihlížel, což je zřejmé z rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 35T 15/2001; to konkrétně z č.l. 118 a č.l. 132 rozsudku, kde je jednoznačně uvedeno, ze kterých výpovědí jmenovaný soud vycházel, přičemž výpovědi, kterými stížnost argumentuje, se zde nenacházejí. Pokud jsou na č.l. 311 uvedeny výpovědi Ing. P. a Ing. M., jedná se o nepřesnost v odůvodnění, neboť místo výrazu svědek mělo být uvedeno obžalovaný; navíc se jednalo o argumentaci k bodu výroku rozsudku, pro který byli obžalovaní zproštěni viny, takže je zřejmé, že k újmě na jejich právech dojít nemohlo. S otázkou povinnosti mlčenlivosti advokátů, koncipientů a zaměstnanců banky se vypořádal jak Krajský soud v Ostravě, tak zejména Vrchní soud v Olomouci; v podrobnostech na odůvodnění těchto rozhodnutí nalézací soud odkázal. Kromě toho prý předmětná problematika nemá prakticky žádný vztah ke stěžovateli. Stejně tak nemá žádný praktický dopad argument, že v jednom případě údajně nedošlo k poučení obžalovaných v průběhu hlavního líčení (pozn.: ve skutečnosti poučení být mohli, ale v protokolu z jednání se to neobjevilo, což již nelze ověřit). Obžalovaní však byli v této věci poučováni při svých opakovaných výsleších mnohokrát, jak v přípravném řízení, tak i v průběhu hlavního líčení. Kromě toho měli obhájce a navíc se jednalo o osoby vysokoškolsky vzdělané, takže nelze pochybovat o tom, že svá práva velmi dobře znali. Stejně tak nemohla mít na rozhodnutí vliv skutečnost, že se obhájce Ing. R. P. účastnil krátkodobě hlavního líčení, ač věc jeho klienta byla vyloučena. Krajský soud poukázal na to, že hlavní líčení je veřejné a navíc po opětovném spojení věci by obhájce měl stejně právo nahlédnout do spisu či obdržet protokol z hlavního líčení. Rovněž doplnění protokolu dle požadavku obhájkyně JUDr. R. namísto formálního rozhodování nemělo na průběh řízení vliv. Podobně je tomu i u ojedinělého upozornění svědka na to, že nemusí odpovídat na otázku obžalovaného, přičemž takový postup trestní řád nezakazuje.
Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření k ústavní stížnosti v plném rozsahu odkázal na písemné vyhotovení předmětného rozhodnutí, v němž se jako soud odvolací ve smyslu ustanovení §252 tr. ř. s uplatněnými námitkami vypořádal.
Tato vyjádření byla zaslána stěžovateli (jeho právnímu zástupci) k případné replice, leč bezvýsledně.
IV.
Ústavní soud po přezkoumání věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Již z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí je totiž zřejmé, že k stěžovatelem tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ve smyslu tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a s údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti; vyžádání spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
V.
1) Z obsahu stížnosti vyplývá, že se stěžovatel v podstatě domáhá přezkoumání rozhodnutí napadených ústavní stížností tak, jako by byl Ústavní soud dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, opakují to, co stěžovatel uplatnil mj. v odvolání, kterými se odvolací soud již zabýval a s nimiž se v odůvodněních svých rozhodnutí řádně vypořádal (srov. s. 59 a násl. napadeného rozsudku odvolacího soudu). Proto na napadené rozhodnutí odvolacího soudu a na jeho odůvodnění Ústavní soud odkazuje. Bylo nadbytečné (a ostatně i projevem formalismu) opakovat argumentaci obecných soudů, byla-li tato shledána ústavně konformní a neměl-li k ní Ústavní soud žádných výhrad (srov. metodologicky obdobný postup např. v usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 701/09). Stěžovatel navíc v ústavní stížnosti v podstatě ani konkrétně se závěry odvolacího soudu argumentačně nepolemizuje.
V konkrétnostech lze uvést následující.
a) S námitkou uvedenou sub II. 1) tohoto usnesení se odvolací soud zabýval a vyhodnotil ji na s. 60 napadeného rozsudku; poukazoval i na to, že ani sám stěžovatel "nijak nekonkretizuje, jakým způsobem a konkrétně v čem měly tyto výpovědi ovlivnit další výpovědi těchto obžalovaných, příp. spoluobžalovaných. Podle odvolacího soudu tímto postupem soudu prvního stupně nedošlo k tak výraznému zásahu do práv obžalovaných, aby musel postupovat způsobem upraveným v ustanovení §258 odst. 1 písm. a) tr.ř." Přitom je zřejmé - v rovině podústavního práva - že pro aplikovatelnost §258 odst. 1 písm. a) tr. ř. nepostačí jakákoliv vada řízení, nýbrž vada dosahující značné intenzity, kvalifikovaná, tj. "podstatná". Odvolací soud vyložil význam pojmu "podstatná vada řízení" (ve vztahu k citované námitce stěžovatele) způsobilostí procesního pochybení nalézacího soudu ovlivnit další výpovědi těchto obžalovaných. Takové hledisko nelze považovat za excesivní, za výraz libovůle, naopak je možné jej označit za logické. Ostatně sám stěžovatel odvolacím soudem použitý význam vykládaného pojmu nerozporuje, tím méně pak z hlediska ústavnosti. Koneckonců ani v ústavní stížnosti nijak nekonkretizoval, jakým způsobem a konkrétně v čem měly předmětné výpovědi další výpovědi obžalovaných ovlivnit.
Stěžovatel zde nereflektuje důsledně, že ne každé pochybení orgánů činných v trestním řízení na úrovni podústavního práva je samo o sobě způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod, tedy představovat důvod intervence Ústavního soudu. Bráno obecným pohledem, Ústavní soud, ať již při konkrétní či abstraktní kontrole norem či při přezkumu výkonu státní moci, vždy zvažuje skutečnou povahu konkrétního postupu orgánů veřejné moci a v něm poté nalézá případný zásah do základních práv a svobod v jejich materiálním pojetí. Tímto přístupem Ústavní soud mimo jiné respektuje doktrínu materiálního právního státu, na kterou se ve své judikatuře opakovaně odvolává. Projevem této zásady je i teze, že ústavněprávní relevanci nemá každá dílčí jednotlivost soudního procesu. Konkrétní vada či nesprávnost musí být posouzena právě z hlediska svého ústavněprávního rozměru, a zejména musí být hodnoceno, zda soudní řízení bylo (či nikoli) "spravedlivé jako celek", tj. v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Ústavní soud tedy hodnotí ústavnost daného konkrétního trestního řízení v celém kontextu, zpravidla nikoliv toliko jeho jednotlivé části zvlášť. Proto ne vždy existence určité právní vady musí nutně vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, roviny ústavněprávní.
Sám stěžovatel v ústavní stížnosti pak argumentačně nepodložil svůj názor, proč pochybení nalézacího soudu při aplikaci §207 odst. 2 tr. ř. mělo naplnit pojem "podstatná vada řízení" ve smyslu §258 odst. 1 písm. a) tr. ř., tím méně pak závěr, že postup odvolacího soudu (který neaplikoval §258 odst. 1 písm. a) tr. ř.) znamená i porušení jeho základních práv a svobod.
Je namístě dodat, že nalézací soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl a vysvětlil, že z předmětných výpovědí ve svých úvahách nevycházel. Stěžovatel pak na toto vyjádření nalézacího soudu nijak nereagoval, ač tak učinit mohl, jestliže by s ním nesouhlasil. V této souvislosti lze navíc odkázat na metodologii vyjádřenou kupř. v usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 416/05 ("...soud vycházel ve svých úvahách primárně z hodnocení provedených důkazů okresním soudem a z jeho skutkových závěrů, který takové procesně neúčinné důkazy ze svých úvah vyloučil. Základním podkladem pro rozhodování a pro samotné řízení v dané věci vůbec tedy byly důkazy jiné, procesně použitelné, jež lze současně považovat za dostatečný podklad pro závěr o stěžovatelově vině...Z důvodů výše uvedených má však za to, že ani napadeným rozhodnutím krajského soudu k porušení základních práv stěžovatele nedošlo.").
b) Pokud jde o námitku stěžovatele sub II. 3) tohoto usnesení (že stěžovatel nebyl v konkrétním případě v hlavním líčení poučován nalézacím soudem), s ní se odvolací soud přesvědčivě a ústavně konformně vypořádal (srov. s. 60-61 napadeného rozsudku odvolacího soudu: "Jedná se tak o vadu řízení, které rozsudku předcházelo, avšak svou závažností není takovou vadou, j e ž by odůvodňovala postup uvedený v §258 odst. 1 písm. a) tr.ř., když se jednalo o výjimečné pochybení soudu prvního stupně. Je totiž nutno poukázat na tu skutečnost, že u předchozích úkonů soudu i u hlavních líčení následujících po tomto porušení procesních práv obžalovaných, byli tito soudem prvního stupně vždy řádně poučováni, přičemž řízení před soudem prvního stupně probíhalo po řadu let a mimo poučovací povinnost soudu, jakožto orgánu činného v trestním řízení, byla obhajoba obžalovaných a jejich práva na potřebnou právní pomoc ... zachována jejich obhájci. Navíc je třeba podotknout, že v samotném řízení před soudem prvního stupně nebylo takovéto pochybení nalézacího soudu vůbec namítáno a je prezentováno až v opravných prostředcích obžalovaných."). Ostatně stěžovatel opět proti takovému zdůvodnění odvolacím soudem konkrétně argumentačně nebrojí, tím méně pak s ústavněprávní argumentací. Obdobně uváděl i nalézací soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti, tj. že mj. stěžovatel byl v této věci poučován při svých opakovaných výsleších mnohokrát, jak v přípravném řízení, tak i v průběhu hlavního líčení, měl obhájce a navíc je osobou vysokoškolsky vzdělanou, takže nelze pochybovat o tom, že svá práva velmi dobře znal. Stěžovatel pak na toto vyjádření nalézacího soudu nijak nereagoval, ač tak mohl učinit, jestliže by s tím nesouhlasil.
Odvolací soud zde přiléhavě vycházel - v citované části napadeného rozhodnutí - i z judikatury Ústavního soudu, který vždy zvažuje skutečnou povahu konkrétního postupu orgánů veřejné moci a v něm poté nalézá případný zásah do základních práv a svobod v jejich materiálním pojetí (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 521/06 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 1099/08). Smyslem lidskoprávních principů nalézajících své vyjádření v právu na obhajobu (a konec konců i v poučovací povinnosti soudu) je zabezpečit, aby účastníku řízení nebyla neznalost práva na újmu; důsledně vzato jde též o jednu ze záruk správného a spravedlivého rozhodnutí. V této souvislosti nelze přehlédnout, že v ústavní stížnosti chybějí jakékoli konkrétní skutečnosti, pro které by byl důvod dovozovat, že by byla stěžovateli v důsledku ojedinělého nedostatku poučení způsobena nějaká reálná újma; stěžovatel se omezil v podstatě na formální deklaraci absence poučení ze strany soudu. Jestliže však byl stěžovatel v rámci celého řízení opakovaně poučován, a byl zastoupen obhájcem, není žádného důvodu se domnívat, že by právo stěžovatele na spravedlivý proces, tj. s ohledem na funkci, kterou v řízení plní, bylo nenaplněno.
c) Rovněž na námitku uvedenou sub II. 4), tj. že obhájce Ing. R. P. se účastnil krátkodobě hlavního líčení, ač věc jeho klienta byla vyloučena k samostatnému projednání, odvolací soud reagoval (s. 61 napadeného rozsudku) tím, že "se nejedná o vadu, mající za následek případný postup odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §258 odst. 1 pism. a) tr.ř. Rozhodně však nemůže odvolací soud souhlasit se závěrem, který z této procesní vady vyvodil obžalovaný Mgr. B., podle něhož tento postup soudu prvního stupně nezákonným způsobem zvýhodnil tohoto obžalovaného na úkor všech ostatních obžalovaných a naopak poškodil tyto ostatní spoluobžalované a činil procesní řízení "nefér". Ostatně, stěžovatel proti závěru odvolacího soudu, že v tomto směru nejde o vadu řízení "podstatnou", konkrétně argumentačně nebrojí, tím méně pak s ústavněprávní argumentací. Jakkoli lze uznat, že se o procesní vadu jednalo, závěr odvolacího soudu, že nejde o vadu kvalifikovanou, shledává Ústavní soud prostý libovůle, tudíž za ústavně konformní. Lze poukázat i na vyjádření soudu nalézacího, který argumentoval, že hlavní líčení je veřejné a že po opětovném spojení věci by měl obhájce stejně právo nahlédnout do spisu či obdržet protokol z hlavního líčení. Stěžovatel pak na toto vyjádření nalézacího soudu nijak (replikou) nereagoval, ač tak mohl učinit, jestliže by s ním nesouhlasil.
d) Rovněž na námitku uvedenou sub II. 2), tj. o nezbavení mlčenlivosti konkrétních osob stěžovatelem, odvolací soud reagoval a vypořádal se s ní řádně a přesvědčivě. Ani v tomto aspektu proto nelze shledávat exces soudů či libovůli a sám stěžovatel v tomto směru - tedy že by šlo o intenzivní pochybení - neuvádí žádnou konkrétní argumentaci. V podrobnostech lze odkázat na s. 61, 63-64 napadeného rozsudku odvolacího soudu. I zde nalézací soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že předmětná problematika nemá ke stěžovateli prakticky žádný vztah; ani na to stěžovatel nereagoval, byť mu byla možnost repliky poskytnuta.
e) I s tvrzením stěžovatele sub II. 5), že nalézací soud vyhověl námitce JUDr. R. ohledně protokolace, avšak nepostupoval formálně dle §57 odst. 1 tr. ř., se odvolací soud řádně a přesvědčivě vypořádal, jestliže uvedl (na s. 61 napadeného rozsudku), že "z obsahu spisového materiálu vyplývá, že pokud bylo ze strany obhájců obžalovaných požadováno doplnění protokolu o hlavním líčení, soud těmto návrhům bezprostředně po jejich vznesení vyhověl, a protože k tomuto postupu soudu neměl nikdo žádných výhrad, naopak provedené opravy odpovídaly průběhu hlavního líčení, nebylo nutno v daném případě striktně postupovat v intencích citovaného ustanovení §57 tr. ř." Jak uvádí nalézací soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti - které však stěžovatel nereplikoval, ač mohl - předmětné doplnění protokolu namísto formálního rozhodování nemělo na průběh řízení vliv. Ostatně ani stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdí, že by doplnění protokolu bylo věcně nesprávné, jen formálně deklaruje nedodržení formy vypořádání se s námitkou proti protokolu o hlavním líčení. Koneckonců, jestliže stěžovatel nesouhlasil s takto provedeným doplněním protokolu, mohl podat proti němu stížnost dle §57 odst. 1 in fine tr. ř. (na právo podat stížnost jistě nemá vliv, zda bylo vydáno formálně usnesení či bylo jen namítajícímu fakticky vyhověno a protokol v jeho intencích doplněn). Naopak, odvolací soud uvádí, že k postupu nalézacího soudu ohledně doplnění protokolu neměl nikdo výhrad a ani stěžovatel toto tvrzení v ústavní stížnosti nerozporuje.
f) Konečně, ani v rámci námitky sub II. 6), že nalézací soud upozornil svědka Mgr. L. K. v konkrétním případě, že na otázku nemusí odpovídat, stěžovatel konkrétně neargumentuje tak, že by namítaná vada mohla reálně ovlivnit řízení; neargumentuje tedy ústavněprávně a v podstatě setrvává u deklarace vady toliko formální povahy. Ani zde stěžovatel nevyužil možnosti replikovat vůči vyjádření nalézacího soudu k ústavní stížnosti, že namítaná vada v podobě ojedinělého upozornění svědka, že nemusí odpovídat na otázku obžalovaného, neměla na průběh řízení vliv. Ostatně, sám stěžovatel netvrdí, že svědek využil rozporovaného upozornění nalézacího soudu, a na předmětnou otázku neodpověděl, a že by tak namítané upozornění nalézacího soudu mělo na výpověď svědka vůbec nějaký vliv.
2) Za těchto okolností neshledává Ústavní soud na napadeném rozhodnutí nalézacího soudu a stejně tak na napadeném rozhodnutí soudu odvolacího nic protiústavního. Nelze tedy přisvědčit tvrzení stěžovatele, že jestliže odvolací soud nezrušil napadené rozhodnutí nalézacího soudu a nenařídil opakování hlavního líčení ve smyslu §259 odst. 1 tr. řádu, založil tím stav protiústavní.
3) Konečně, odvolacímu soudu nelze vytknout ani stěžovatelem tvrzené nezákonné a protiústavní uložení trestu, a to i s ohledem na nepřiměřenou délku trestního řízení.
Ustanovením, jež je určující pro uložení trestu, je §31 trestního zákona, který je nutno vykládat ve spojení s §23, §33 a §34 trestního zákona. Dle judikatury Ústavního soudu je možné, aby obecné soudy ke kompenzaci zjištěných průtahů v trestním řízení využily také prostředky spadající do rámce trestního práva (srov. nález sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 36, r. 2005, s. 707); takto předestřená úvaha se opírá o závěry plynoucí z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, podle níž ke zjištěným průtahům lze přihlížet při utváření rozhodnutí o výši trestu.
V projednávané věci však - na rozdíl od případu, jímž se zabývalo citované rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04 - obecný soud (odvolací soud) se výslovně zabýval délkou trestního řízení ve vztahu k uložení trestu. Rozhodné je, že soud v posuzované věci kritérium délky řízení při ukládání trestu ve svém rozhodnutí vyjádřil a reflektoval. Odvolací soud v tomto ohledu ve vztahu k druhu a výši ukládaného trestu uznal nepřiměřenou délku trestního řízení a výslovně uvedl, že kompenzoval porušení práva stěžovatele na projednání věci v přiměřené lhůtě v podobě nižší výměry trestu, než by mu byl uložen v případě zachování práva stěžovatele na projednání věci v přiměřené lhůtě. Nejednalo se přitom o formální argument soudu, neboť odvolací soud jej obsahově vyjádřil v uloženém trestu; stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody ve výši 3 roků a 6 měsíců (nepodmíněně), tedy na zcela dolní hranici trestní sazby, neboť trest odnětí svobody za předmětný trestný čin mu mohl být uložen v rámci trestní sazby dle §250 odst. 3 tr. zák od 2 do 8 let. Odvolací soud přitom - ve spojení s reflexí délky trestního řízení ve vztahu k ukládání trestu - metodologicky případně argumentoval tím, že nemohl odhlížet od přitěžujících skutečnosti, že stěžovatel svým protiprávním jednáním způsobil vyšší škodu v rámci hranic značné škody ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák., přičemž u stěžovatele v souladu s §31 odst. 2 písm. b) tr. zák. přihlédl též k významu a povaze jeho účasti na spáchání trestného činu (srov. s. 76-77 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Lze tedy uzavřít, že odvolací soud dodržel intence citovaného nálezu Ústavního soudu a do úvahy o trestu promítl délku řízení (srov. metodologicky obdobně např. v usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 647/06, I. ÚS 2508/08, I. ÚS 269/05). Koneckonců, stěžovatel v ústavní stížnosti, pokud jde o vysoký trest se zřetelem na nepřiměřenou dobu trvání trestního řízení, nijak konkrétně neargumentoval a omezil se jen v podstatě na její formální deklaraci.
Ústavní soud v této souvislosti konečně uvádí, že podle jeho judikatury (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 647/06) není úkolem Ústavního soudu a není ani v jeho kompetenci přehodnocovat závěry obecných soudů o přiměřenosti trestu; jedná se o otázku, která zásadně spadá do sféry nezávislého posouzení soudů obecných.
VI.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Se zřetelem k tomu nevyhověl Ústavní soud ani návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci. Podmínky §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu nepovažoval za splněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 2009
František Duchoň
předseda senátu