ECLI:CZ:US:2009:1.US.396.09.1
sp. zn. I. ÚS 396/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti Benet Czech, spol. s r. o., se sídlem Praha 4, Křesomyslova 23, zastoupené JUDr. Pavlem Klimešem, advokátem se sídlem Praha 7, Dukelských hrdinů 14/975, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2008, čj. 2 Afs 99/2008 - 52, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušit výše uvedené rozhodnutí vydané v daňovém řízení. Uvedla, že daň zaplatila opožděně, protože došlo k zajištění jejích finančních prostředků úkony Policie ČR a státního zastupitelství. Přestože o tom byl daňový orgán informován, vyměřil stěžovatelce penále ve výši 284.377,-- Kč. Na základě žádosti o prominutí daně jí bylo prominuto pouze 170.926,-- Kč. Česká republika tak prostřednictvím svého státního orgánu - finančního úřadu - sankcionuje stěžovatelku za stav, který vyvolala jiným svým orgánem - Policií ČR. Došlo tak k porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina").
II.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že platebním výměrem Finančního úřadu pro Prahu 4 ze dne 15. 9. 2006, čj. 274532/06/004512/5535, bylo stěžovatelce, za pozdní úhradu daně z přidané hodnoty za březen 2001, vyměřeno penále ve výši 284.377,-- Kč. Odvolání stěžovatelky zamítlo Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu rozhodnutím ze dne 16. 7. 2007, čj. 9638/07-1500-108439. Žaloba stěžovatelky byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2008, čj. 11 Ca 251/2007 - 25, zamítnuta a její kasační stížnost zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 5. 12. 2008, čj. 2 Afs 99/2008 - 52.
III.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů, není ani další přezkumnou instancí. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Ústavní soud se stejně tak nezabývá ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně nepředstavuje porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, což v daném případě znamená především ověřit, zda obecné soudy postupovaly ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. sp. zn. I. ÚS 230/96, III. ÚS 23/93 - Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 41).
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou uplatněných argumentů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka brojí proti platebnímu výměru, kterým jí bylo uloženo daňové penále, a proti rozhodnutím, která následovala. V ústavní stížnosti přitom pouze zopakovala námitky, které uplatnila již v předcházejícím řízení. Její základní argument spočívá v tom, že daňové penále nelze uložit v případě, pokud k nesplnění daňové povinnosti došlo v důsledku zásahu státního orgánu.
Podle §63 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o správě daní a poplatků"), je daňový dlužník v prodlení, nezaplatí-li splatnou daň nejpozději v den její splatnosti. V tom případě mu, podle druhého odstavce tohoto ustanovení, vzniká povinnost uhradit úrok z prodlení za každý den prodlení, počínaje dnem následujícím po dni splatnosti, až do dne platby včetně, a to ode dne původního dne splatnosti. Právo na úrok z prodlení tak vzniká přímo ze zákona a okolnosti, za kterých k zaplacení daně nedošlo, jsou v tomto ohledu irelevantní.
Jako nástroj odstranění možných tvrdostí, mezi které je možné zařadit i případ stěžovatelky, obsahuje zákon o správě daní a poplatků možnost správce daně povolit daňovému dlužníkovi posečkání daně nebo povolení splátek. Pokud stěžovatelka věděla, že z důvodu zajištění finančních prostředků nebude moci daň v termínu zaplatit, mohla požádat o posečkání daně nebo povolení splátek podle §60 zákona o správě daní a poplatků. Správce daně pak posečkání daně nebo její zaplacení ve splátkách může povolit, bylo-li by neprodlené zaplacení spojeno pro dlužníka s vážnou újmou nebo není-li z jiných důvodů možné vybrat celý daňový nedoplatek od daňového dlužníka najednou. Uvedené plně dopadá i na případ stěžovatelky, která však předmětnou žádost nepodala.
K její další argumentaci proti pouze částečnému vyhovění její žádosti o prominutí příslušenství daně, podle §55a zákona o správě daní a poplatků, Ústavní soud dodává, že vyhovění žádosti daňového dlužníka o prominutí daně závisí toliko na správním uvážení správního orgánu, jímž je Ministerstvo financí ČR, a v případech vymezených vyhláškou č. 299/1994 Sb., kterou se zmocňují územní finanční orgány k promíjení příslušenství daně, i finanční úřad. Je pak na uvážení správního orgánu rozhodnout, zda žádosti daňového dlužníka vyhoví a daň či její příslušenství promine či nikoli. Jeho rozhodnutí je přezkoumatelné ve správním soudnictví podle §78 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; je zde tedy oprávnění účastníka řízení požadovat, aby rozhodnutí správního orgánu bylo vydáno v řádném procesu, vymezeném normami hmotného i procesního práva, s vyloučením případné svévole ze strany rozhodujících správních orgánů. Pokud stěžovatelka s rozhodnutím o prominutí příslušenství daně nesouhlasila, měla usilovat o přezkum tohoto rozhodnutí prostřednictvím správní žaloby, což však neučinila.
Výše uvedené argumenty stěžovatelka uplatnila již v řízení o odvolání a dovolání, přičemž jak Městský soud v Praze, tak Nejvyšší správní soud se s nimi vypořádaly způsobem, který nevykazuje žádná ústavněprávní pochybení. Skutečnost, že se stěžovatelka s jejich názorem neztotožňuje, nemůže sama o sobě být důvodem opodstatněnosti ústavní stížnosti. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí stěžovatelce srozumitelně vysvětlil, že daňové penále vzniká přímo ze zákona a správce daně pouze daňovému subjektu sděluje jeho výši, a odkázal na příslušnou judikaturu. Upozornil stěžovatelku i na skutečnost, že pokud nesouhlasila s tím, že její žádosti o prominutí daně bylo vyhověno jen zčásti, měla procesně postupovat proti tomuto rozhodnutí. S argumenty stěžovatelky se důkladně a v dostatečné míře vypořádal, jeho rozhodnutí nevykazuje ani znaky libovůle, ani nevybočuje z ustáleného výkladu. Nemohlo jím tedy dojít k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, jak tvrdila v ústavní stížnosti.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu její ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2009
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu