ECLI:CZ:US:2009:1.US.398.09.1
sp. zn. I. ÚS 398/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti Benet Czech, spol. s r. o., se sídlem Křesomyslova 23, Praha 4, IČ: 25770080, zastoupené JUDr. Pavlem Klimešem, advokátem se sídlem Dukelských hrdinů 14/975, 170 00 Praha 7, proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2008, č.j. 11 Ca 253/2007-26, a Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2008, čj. 2 Afs 97/2008 - 54, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušit výše uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v rámci soudního přezkumu rozhodnutí orgánů daňové správy. Prohlásila, že jí bylo vyměřeno za pozdní úhradu daně z přidané hodnoty za období srpen 2001 daňové penále (ve výši 16.029,- Kč), neboť místo dne 25. 9. 2001 daň zaplatila až dne 16. 10. 2001. Stěžovatelka uvedla, že se tak stalo vzhledem k zajištění jejích finančních prostředků úkony Policie ČR a státního zastupitelství. Přestože o tom byl daňový orgán informován, vyměřil stěžovatelce penále ve výši 16.029,- Kč. Z žádosti o prominutí daňového penále jí byla prominuta pouze částka 9.617,- Kč. Česká republika tak prostřednictvím svého státního orgánu - finančního úřadu - sankcionovala stěžovatelku za stav, který vyvolala jiným státním orgánem - Policií ČR. Dle stěžovatelky tak došlo k porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen"Listina").
II.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že platebním výměrem Finančního úřadu pro Prahu 4 ze dne 14. 9. 2006, čj. 274534/06/004512/5535, bylo stěžovatelce za pozdní úhradu daně z přidané hodnoty za období srpen 2001 vyměřeno penále ve výši 16.029,- Kč. Odvolání stěžovatelky zamítlo Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu rozhodnutím ze dne 11. 7. 2007, čj. 9640/07-1500-108439. Správní žaloba stěžovatelky byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2008, čj. 11 Ca 253/2007 - 26, zamítnuta Stěžovatelkou podanou kasační stížnost Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 5. 12. 2008, čj. 2 Afs 97/2008-54, zamítl. Nejvyšší správní soud v prvé řadě dovodil, že povinnost hradit daňové penále je povinností objektivní, v zásadě nezávislou na subjektivních důvodech, pro které se tak stalo. Daňové penále vzniká přímo ze zákona a správce daně toliko daňovému subjektu sděluje jeho výši. Nejvyšší správní soud dále mimo jiné poukázal i na ty právní instituty [prominutí příslušenství daně (§55a zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů), prominutí daňového nedoplatku (§65 citovaného zákona) a posečkání daně a povolení splátek (§60 citovaného zákona)], které by měly zajistit, že v případech, kdy to sociální či ekonomická situace daňového dlužníka objektivně vyžaduje nebo, kdy je to z jiných legitimních důvodů na místě, bude sankce v konkrétním případě přiměřeně snížena či zcela eliminována nebo, že poplatníkovi budou alespoň ulehčeny časové podmínky jejího uhrazení. Jakkoliv totiž na tyto "úlevy" není dán právní nárok, plyne ze zásad zákazu libovůle a předvídatelnosti rozhodování správních orgánů požadavek jednotného a racionálního rozhodování v těchto případech tak, aby nedocházelo k bezdůvodnému zvýhodňování či naopak ke znevýhodňování některých daňových subjektů. Jestliže proto stěžovatelka uvádí, že o prominutí příslušenství žádala, nicméně této žádosti bylo vyhověno pouze částečně (z celkové částky 16.029,- Kč bylo prominuto 9.617,- Kč), měla právě tímto směrem uplatnit svoje procesní prostředky obrany, jelikož právě v takovém řízení mohl být dán procesní prostor k posouzení tvrdosti, k níž v daném případě vskutku mohlo dojít. V řízení, přezkoumávajícím nyní projednávanou kasační stížnost (tedy stížnost brojící proti tomu, že není možné stanovit penále za nesplnění daňové povinnosti, jestliže k tomuto nesplnění došlo v důsledku činnosti státního orgánu), však procesní prostor k uplatnění tohoto typu námitek z výše popsaných důvodů dán není.
III.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů, není ani další přezkumnou instancí. Do rozhodovací činnosti obecných/správních soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Ústavní soud se stejně tak nezabývá ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně nepředstavuje porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, což v daném případě znamená především ověřit, zda obecné/správní soudy postupovaly ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. např. sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C. H. Beck Praha, 1994, str. 41).
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud vzal přitom v úvahu, že již o věcně shodných ústavních stížnostech stěžovatelky rozhodoval (usnesení sp. zn. I. ÚS 396/09 a IV. ÚS 397/09) a odmítl je jako zjevně neopodstatněné s odůvodněním, které plně dopadá i na nyní souzenou věc.
Stěžovatelka brojí proti platebnímu výměru, kterým jí bylo uloženo daňové penále, a proti rozhodnutím, která následovala. V ústavní stížnosti přitom pouze zopakovala námitky, které uplatnila již v předcházejícím řízení. Její základní argument spočívá v tom, že daňové penále nelze uložit v případě, že k nesplnění daňové povinnosti došlo v důsledku zásahu státního orgánu.
Ústavní soud poukazuje na ustanovení §63 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o správě daní a poplatků"), podle něhož je daňový dlužník v prodlení, nezaplatí-li splatnou daň nejpozději v den její splatnosti. V tom případě mu, podle druhého odstavce tohoto ustanovení, vzniká povinnost uhradit úrok z prodlení za každý den prodlení, počínaje dnem následujícím po dni splatnosti, až do dne platby včetně, a to ode dne původního dne splatnosti. Právo na úrok z prodlení tak vzniká přímo ze zákona a okolnosti, za kterých k zaplacení daně nedošlo, jsou v tomto ohledu irelevantní.
Ústavní soud opakuje, že jako nástroj odstranění možných tvrdostí, mezi které lze zařadit i případ stěžovatelky, obsahuje zákon o správě daní a poplatků možnost správce daně povolit daňovému dlužníkovi posečkání daně nebo povolení splátek, jak to ostatně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl Nejvyšší správní soud. Pokud stěžovatelka věděla, že vzhledem k zajištění finančních prostředků nebude moci daň ve stanoveném termínu zaplatit, mohla požádat například o posečkání daně nebo o povolení splátek podle §60 zákona o správě daní a poplatků. Správce daně pak posečkání daně nebo její zaplacení ve splátkách může povolit, bylo-li by neprodlené zaplacení spojeno pro dlužníka s vážnou újmou nebo není-li z jiných důvodů možné vybrat celý daňový nedoplatek od daňového dlužníka najednou. Ta plně dopadá i na případ stěžovatelky, která však předmětnou žádost nepodala.
K další argumentaci stěžovatelky proti pouze částečnému vyhovění její žádosti o prominutí příslušenství daně, podle §55a zákona o správě daní a poplatků, Ústavní soud dodává, že vyhovění žádosti daňového dlužníka o prominutí daně závisí toliko na správním uvážení správního orgánu, jímž je Ministerstvo financí ČR, a v případech vymezených vyhláškou č. 299/1994 Sb., kterou se zmocňují územní finanční orgány k promíjení příslušenství daně, i finanční úřad. Je pak na uvážení správního orgánu rozhodnout, zda žádosti daňového dlužníka vyhoví a daň či její příslušenství promine či nikoli. Jeho rozhodnutí je přezkoumatelné ve správním soudnictví podle §78 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; je zde tedy oprávnění účastníka řízení požadovat, aby rozhodnutí správního orgánu bylo vydáno v řádném procesu, vymezeném normami hmotného i procesního práva, s vyloučením případné svévole ze strany rozhodujících správních orgánů. Pokud stěžovatelka s rozhodnutím o prominutí příslušenství daně nesouhlasila, měla usilovat o přezkum tohoto rozhodnutí prostřednictvím správní žaloby, což však neučinila.
Ústavní soud uvádí, že výše uvedené argumenty uplatnila stěžovatelka již v řízení o odvolání, ve správní žalobě i v kasační stížnosti. Jak Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu, tak i Městský soud v Praze a Nejvyšší správní soud se s nimi vypořádaly způsobem, který nevykazuje žádná ústavněprávní pochybení. Skutečnost, že se stěžovatelka s jejich názorem neztotožňuje, nemůže sama o sobě ústavní stížnost opodstatňovat. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí stěžovatelce srozumitelně vysvětlil, že daňové penále vzniká přímo ze zákona a správce daně pouze daňovému subjektu sděluje jeho výši, a odkázal na příslušnou judikaturu. Upozornil stěžovatelku i na skutečnost, že pokud nesouhlasila s tím, že její žádosti o prominutí daně bylo vyhověno jen zčásti, měla procesně brojit proti tomuto rozhodnutí. Nejvyšší správní soud se s argumenty stěžovatelky důkladně a v dostatečné míře vypořádal, jeho rozhodnutí nevykazuje ani znaky libovůle, ani nevybočuje z ustáleného výkladu. Nemohlo jím tedy dojít k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na vlastnictví podle čl. 11 Listiny, jak tvrdila v ústavní stížnosti.
Ústavní soud konečně dodává, že rozhodnutí finančních orgánů i obou správních soudů nevybočují z ústavou stanoveného rámce. Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu a následně i oba správní soudy se námitkami stěžovatelky obsaženými v ústavní stížnosti podrobně zabývaly. Do závěrů těchto orgánů nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat, neboť v jejich argumentaci žádný protiústavní exces neshledal.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. června 2009
František Duchoň
předseda senátu Ústavního soudu