ECLI:CZ:US:2009:1.US.563.09.1
sp. zn. I. ÚS 563/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky VOP 084 Olomouc, se sídlem Na Šibeníku 3, Olomouc, zastoupené JUDr. Václavem Sedlářem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 12. 2008, č. j. 7 Afs 48/2008-53, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 3. 2008, č. j. 22 Ca 115/2007-30, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 25. 1. 2007, č. j. 1934/150/2006 a proti rozhodnutí Finančního úřadu v Olomouci ze dne 7. 10. 2005, č. j. 217865/05379913/0708, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ostravě, Finančního ředitelství v Ostravě a Finančního úřadu v Olomouci jako účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 3. 2009, která splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Stěžovatelka spatřuje pochybení Nejvyššího správního soudu v tom, že stejně jako všechny dosud ve věci rozhodující orgány vycházel z toho, že smlouva č. 003/2001 o prodeji podniku uzavřená mezi stěžovatelkou a Fondem národního majetku dle §476 a násl. obchodního zákoníku (jak je ve smlouvě výslovně uvedeno), není smlouvou uzavřenou dle uvedeného ustanoveni, ale že v uvedeném případě došlo k převodu majetku státu, k němuž měl právo hospodaření státní podnik na českou právnickou osobu za naplnění předpokladů ust. §1 ost. 1 zákona č. 92/1991 Sb. o velké privatizaci (dále jen ZVP), a proto smlouva podléhá režimu tohoto zákona a nikoliv režimu obchodního zákoníku. Nejvyšší správní soud pak převzal i další argument Krajského soudu v Brně, tj. že do souhrnu závazků souvisejících s majetkem prodávaného podniku patří i povinnost daňová, což dovodil z dikce ust. §2 ZVP, dle kterého je privatizovaným majetkem souhrn věcí a finančních prostředků, ke kterým má podnik právo hospodaření, nebo které jsou v jeho vlastnictví, jakož i souhrn práv, jiných majetkových hodnot a závazků podniku. S tímto právním posouzením věci stěžovatelka nesouhlasí, neboť jak vyplývá ze samotné dikce smlouvy č. 003/2001, byla tato smlouva uzavřena jako smlouva o prodeji podniku ve smyslu ust. §476 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, jednalo se tedy jednoznačně o uzavření soukromoprávního smluvního vztahu. Stěžovatelka rovněž nesouhlasí s výkladem Nejvyššího správního soudu ohledně obsahu samotného pojmu závazku. I v případě, že by však bylo možné dovodit, že se na předmětnou smlouvu vztahuje ustanovení §15 odst. 1 ZVP., pak z žádného právního předpisu dle stěžovatelky nevyplývá, že by pojem "závazek" dle ust. §15 ZVP byl obsahově odlišný od pojmu "závazek" upraveného v ust. §476 a násl. obchodního zákoníku, ty že předmětnou smlouvou o převodu podniku mohly přejít na nabyvatele pouze soukromoprávní závazky převodce, ale nikoliv jeho veřejnoprávní povinnosti. Stěžovatelka dovozuje, že pokud existuje pochybnost o charakteru této povinnosti, nelze ji vyložit k její tíži jako daňového subjektu, viz. nález Ústavního soudu ČR ze dne 15. 12. 2003, č. j . IV. ÚS 666/02. Z uvedeného dle stěžovatelky vyplývá, že postupem správce daně, resp. v této věci rozhodujících soudních orgánů, došlo k porušení ústavou zaručených práv stěžovatelky, a to zejména práv a svobod zakotvených v čl. 2 odst. 2 a 3, v čl. 4 odst. 1 a 4 a v čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, neboť stěžovateli byla uložena daň nikoli na základě zákona.
Ze spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 22 Ca 115/2007, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 3. 2008, č. j. 22 Ca 115/2007 - 30, byla zamítnuta žaloba podaná stěžovatelkou proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě (dále jen "finanční ředitelství") ze dne 25. 1. 2007, č. j. 1934/150/2006, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti výzvě k zaplacení daňového nedoplatku ve výši 2 981 190 Kč v náhradní lhůtě vydané Finančním úřadem v Olomouci (dále jen "správce daně") dne 7. 10. 2005, č. j. 217865/05/379913/0708. V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že dne 10. 1. 2001 uzavřel Fond národního majetku (dále jen "Fond") se stěžovatelkou smlouvu č. 003/2001 o prodeji podniku, kde předmětem prodeje byl "státní podnik ..., který byl určen k privatizaci podle privatizačního projektu č. 62515..., rozhodnutím o privatizaci č. j. 41/43302/97 ze dne 25. 6. 1997 vydaným Ministerstvem financí ČR". Obecně v případě uzavření smlouvy o prodeji podniku sice nepřecházejí na nabyvatele daňové povinnosti prodávajícího, a to i s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1999, sp. zn. IV. ÚS 499/98, či na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2007, č. j. 5 Afs 114/2006 - 56, na daný případ však nelze aplikovat závěry vyslovené v uvedených rozhodnutích beze zbytku, a to z toho důvodu, že předmětná smlouva byla uzavřena v rámci privatizačního procesu probíhající v režimu zákona o privatizaci. Podle ustanovení §15 odst. 1 citovaného zákona s vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházejí na jeho nabyvatele i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem, a to ze zákona ke dni účinnosti smlouvy o prodeji, přičemž smluvně není možné tyto účinky vyloučit. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka z důvodů shodných s důvody uvedenými v ústavní stížnosti kasační stížnost, která byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 12. 2008, č. j. 7 Afs 48/2008-53, zamítnuta.
Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu věci dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, aniž by považoval za potřebné vyžádat si vyjádření účastníků řízení k ústavní stížnosti, neboť již z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu je zřejmé, že k stěžovatelkou tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, Finančního ředitelství v Ostravě a Finančního úřadu v Olomouci nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti, vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud předně k stěžovatelkou uplatněným námitkám ohledně výkladu a aplikace"jednoduchého" práva zdůrazňuje, že v období neexistence Ústavou předpokládaného Nejvyššího správního soudu byl Ústavní soud sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86, str. 25 a další). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. Ústavní soud v tomto směru není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 156, str. 401 a další). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výkladu jednoduchého práva v oblasti veřejné správy Nejvyššího správního soudu, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). Pochybení takového rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
Ústavní soud předesílá, že z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že se stěžovatelka v podstatě domáhá přezkoumání napadených rozhodnutí tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Jak však Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů, a jeho postavení ve vztahu k obecným soudům je limitováno čl. 83 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a pokud jde o posouzení rozhodnutí napadených ústavní stížností, ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. To mu dává pravomoc svým rozhodnutím zasáhnout pouze tam, kde došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že Nejvyšší správní soud při svém rozhodování vycházel ze své konstantní judikatury k ustanovení §15 ZVP, podle níž toto ustanovení představuje speciální ustanovení k §45 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"), přičemž podstata ustanovení §45 zákona o správě daní a poplatků vychází z toho, že daňová povinnost je povinností veřejnoprávní povahy vyplývající z nadřazeného postavení veřejné moci ve vztahu k daňovému subjektu, a proto nelze smluvním ujednáním tuto povinnost měnit, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak. Vztah ustanovení zákona o privatizaci a ustanovení §45 zákona o správě daní a poplatků je případem, kdy se vůči zákazu přenosu daňové povinnosti uplatní pravidlo lex specialis derogat legi generalis. Režim převodu majetku při privatizaci je odlišný od převodu majetku v režimu obchodního zákoníku, a to z toho důvodu, že při tomto převodu právní následky stanovené v ustanoveních zákona o privatizaci nastávají ex lege na základě účinnosti smlouvy o převodu podniku. Podle ustanovení §15 odst. 1 zákona o privatizaci totiž s vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházejí na jeho nabyvatele i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem. Daňová povinnost tedy nepřechází na nabyvatele na základě volního projevu vyjádřeného ve smlouvě, ale přímo ex lege. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí rovněž odkázal na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na usnesení že dne 12. 10. 2001, sp. zn. IV. ÚS 164/01, ve kterém se Ústavní soud ztotožnil s judikaturou obecných soudů, z níž "vyplývá, že tyto soudy považují ustanovení §15 odst. 1 zák. č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ze zákonnou výjimku z nemožnosti smluvního přenosu daňové povinnosti či poplatkové povinnosti, na základě něhož dochází v důsledku tzv. velké privatizace k universálnímu přechodu práv a závazků." V citovaném usnesení Ústavní soud zdůraznil, že "interpretace předpisů obyčejného práva může mít za následek porušení základních práv a svobod toliko tehdy, pokud by tato interpretace byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus). V dané věci takovouto interpretaci soudu, ani správním orgánům, vytknout nelze." Stěžovatelce bylo dále podrobně vyloženo, že ani Fond nemůže při uzavírání smlouvy o prodeji podniku smluvně vyloučit kogentní ustanovení ZVP, tedy ani jeho ustanovení §15. Na základě zákona zákon č. 171/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky ve věcech převodů majetku státu na jiné osoby a o Fondu národního majetku České republiky, ve znění pozdějších předpisů, je Fond sice oprávněn uzavírat smlouvy o prodeji podniku, ovšem jedná se vždy o prodej majetku podle rozhodnutí o privatizaci, za podmínek stanovených zákonem o privatizaci, který rozsah smluvní volnosti stran významně modifikuje. Nejvyšší správní soud proto shledal závěr krajského soudu, že smlouva o prodeji podniku byla uzavřena v rámci privatizačního procesu, který probíhá podle zákona o privatizaci, za zcela správný.
Ústavní soud se již vícekrát ve své rozhodovací činnosti zabýval problematikou ustanovení §45 zákona o správě daní a poplatků, které zakazuje přenos daňové povinnosti, když stanoví, že dohody uzavřené s tím, že daňovou povinnost ponese místo daňového subjektu zcela nebo částečně jiná osoba, nejsou pro daňové řízení právně účinné, nestanoví-li tento zákon nebo zvláštní právní předpis jinak. V usneseních ze dne 17. 9. 2008, sp. zn. III. ÚS 2097/07 a ze dne 17. 9. 2008, sp. zn. III. ÚS 2153/08 Ústavní soud konstatoval, že pokud finanční orgány i správní soudy dospěly k závěru, že tímto zvláštním právním předpisem je rovněž zákon č. 92/1991 Sb., podle jehož ust. §15 odst. 1 s vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházejí na jeho nabyvatele i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem, "Ústavní soud v tomto výkladu rozhodně nespatřuje extrémní vybočení z mezí ústavnosti. Dikce příslušných ustanovení je jasná, nepřipouštějící žádné interpretační pochybnosti. Na nabyvatele vlastnictví privatizovaného majetku přecházejí i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem. Ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., je kogentním ustanovením o přechodu práv a závazků, jehož účinky nelze smluvně vyloučit. Je přitom nerozhodné, zda se jedná o práva a závazky povahy soukromoprávní či veřejnoprávní včetně daňových; zákon č. 92/1991 Sb. žádné kategorie závazků pro účely jejich přechodu při privatizaci nerozlišuje a nelze to dovodit ani výkladem." Také již ve svých dřívějších rozhodnutích např. usnesení ze dne 15. 1. 1999, sp. zn. IV. ÚS 499/98 Ústavní soud konstatoval, že smlouva o prodeji podniku je závazkovým vztahem soukromoprávní povahy, kde subjekty mají rovné postavení, a podle tohoto hlediska je nutno posuzovat i charakter přecházejících práv a závazků. Smlouvou o prodeji podniku přechází závazky vzniklé ze závazkových vztahů, bez ohledu na to, zda mají či nemají obchodní povahu, nikoliv však veřejnoprávní povinnosti. Ustanovení §477 odst. 1 obchodního zákoníku nepředstavuje tedy v tomto případě ve vztahu k ustanovení §45 zákona o správě daní a poplatků lex specialis." Stejně tak v usnesení ze dne 19. 1. 1999 sp. zn. II. ÚS 525/98 Ústavní soud dovodil že smlouvou o prodeji podniku dle ust. §476 a obchodního zákoníku přecházejí na kupujícího pouze veškerá práva a závazky, související s prodávaným podnikem. Závazky daňového subjektu ke správci daně však za takovéto závazky nelze označit."
Ve světle shora uvedeného je výše citovaný řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, který je zcela v mezích ústavnosti. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, který se se všemi v kasační stížnosti uvedenými námitkami, které korespondují s námitkami uvedenými v ústavní stížnosti, vypořádal způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, včetně stěžejního závěru ohledně přechodu daňové povinnosti váznoucí na privatizovaném majetku, to ex lege, nikoli na základě volního projevu vyjádřeného ve smlouvě. Ústavní soud má tedy zato, že výklad a aplikace příslušných ustanovení podústavního práva byly provedeny v mezích zákona ústavně konformním způsobem včetně odkazu na příslušnou judikaturu Ústavního soudu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvádí jiné skutečnosti, kterými by odůvodňovala porušení namítaných ústavně zaručených práv, Ústavní soud tedy neshledal zákonný důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, označil napadená soudní rozhodnutí za odporující ústavně zaručeným právům a svým nálezem zasáhl do nezávislého soudního rozhodování.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2009
František Duchoň,
předseda senátu