ECLI:CZ:US:2009:1.US.616.09.1
sp. zn. I. ÚS 616/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., zastoupené JUDr. Marií Šírkovou, advokátkou se sídlem Ústí nad Labem, Jizerská 2932/40, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 10. 2008, čj. 9 Co 615/2008 - 26, a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 9. 2007, čj. Ro 2717/97 - 19, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení výše uvedených rozhodnutí, vydaných v exekučním řízení. Tvrdí, že exekuční řízení bylo vedeno na základě nepravomocného a nevykonatelného titulu, protože doručenka, osvědčující doručení platebního rozkazu do jejích vlastních rukou, byla podepsána jejím druhem. Soudy nezjišťovaly, zda k doručení platebního rozkazu došlo v souladu se zákonem. Pokud nebylo doručeno do vlastních rukou, nelze nesplnění této podmínky odstranit pouhým odkazem na pozdě podaný odpor. Závěr obecných soudů o tom, že usnesení o zamítnutí jejího odporu pro opožděnost brání tomu, aby byla otázka doručení posouzena podle §173 odst. 1 OSŘ, postrádá oporu v zákoně.
Soud prvního stupně nevysvětlil, proč usnesení o zamítnutí odporu pro opožděnost ruší kogentnost §173 odst. 1 OSŘ a zahlazuje účinky náhradního doručení platebního rozkazu. Odůvodnění usnesení odvolacího soudu je neúplné a dostatečně nekonfrontuje návrh stěžovatelky na zrušení či dodatečné doručení platebního rozkazu. Odvolací soud pominul, že není rozhodující usnesení o zamítnutí odporu pro opožděnost, ale otázka doručení platebního rozkazu do vlastních rukou. Soudy tak, aniž by zjišťovaly, zda došlo k řádnému doručení, rozhodly, že tuto skutečnost nelze dále zkoumat. Porušily tak právo stěžovatelky na spravedlivý proces zakotvené v čl. 90 Ústavy, čl. 6 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a čl. 6.1 Úmluvy, dále právo na soudní rozhodování v rámci zákona podle čl. 2 odst. 2, a čl. 4 odst. 1 Listiny a právo na účinný právní prostředek ochrany podle čl. 13 Ústavy.
II.
Z ústavní stížnosti a přiložených listin Ústavní soud zjistil, že o žalobě města Ústí nad Labem, podané proti stěžovatelce, rozhodl Okresní soud v Ústí nad Labem dne 14. 7. 1997, sp. zn. 2717/97, vydáním platebního rozkazu. Dne 16. 12. 1997 podala stěžovatelka proti tomuto platebnímu rozkazu odpor, který byl usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem zamítnut jako opožděný. Dne 12. 7. 2006 byla usnesením téhož okresního soudu, čj. 42 Nc 6650/2005 - 13, nařízena exekuce k vykonání platebního rozkazu. Dne 24. 5. 2007 podala stěžovatelka návrh na zrušení platebního rozkazu, přičemž tvrdila, že jí nebyl řádně doručen, neboť doručenku podepsal její druh. Okresní soud usnesením ze dne 17. 9. 2007, čj. Ro 2717/97 - 19, návrh stěžovatelky zamítl. Odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 30. 10. 2008, čj. 9 Co 615/2008 - 26, odmítl.
III.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů, pokud došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94, N 5/3 Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 17).
Ústavní soud tedy není povolán pravidelně přezkoumávat, zda obecné soudy ze zjištěných skutečností vyvodily nesprávné právní závěry - s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit některé ze základních práv či svobod [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 31/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 8, str. 149 (161)]. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, str. 41 (45 - 46)]. Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda řízení nazírané jako celek, respektive jeho relevantní část, bylo spravedlivé.
Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou především záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud poté, co se seznámil s ústavní stížností stěžovatelky a námitkami v ní uplatněnými, přezkoumal napadená rozhodnutí, včetně řízení jim předcházejícího, z hlediska shora uvedených zásad a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje stěžovatelka v tom, že obecné soudy nedostatečně zkoumaly okolnosti doručení platebního rozkazu.
Stěžovatelkou uplatněné námitky nedosahují ústavněprávní roviny, jelikož uplatněná argumentace spočívá zcela v rovině výkladu práva podústavního, který Ústavnímu soudu nepřísluší. Jak tvrdí sama stěžovatelka, převzal její druh jak platební rozkaz, tak i ostatní písemnosti, včetně usnesení, jímž byl odpor proti platebnímu rozkazu odmítnut pro opožděnost. Došlo tak k účinnému doručení a bylo plně v moci stěžovatelky napadnout toto rozhodnutí odvoláním, které však nepodala. Nelze souhlasit s její námitkou, že obecné soudy se okolnostmi doručení platebního rozkazu řádně nezabývaly, naopak jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací věnovaly této otázce dostatečnou pozornost, přičemž zdůvodnily, z jakých důvodů nelze již k nedostatkům doručení platebního rozkazu přihlížet. Soud odvolací rovněž na straně 3 svého rozhodnutí patřičně vyargumentoval, proč zamítl návrh stěžovatelky na zrušení nebo opětovné řádné doručení platebního rozkazu, včetně postupu podle §173 odst. 2 OSŘ.
Tvrzené porušení ústavně zaručených práv, zejména práva na spravedlivý proces, tak Ústavní soud ve věci stěžovatelky neshledal, neboť závěry obecných soudů nejsou svévolné, nepostrádají racionální základnu ani nevybočují z hranic, jež jsou v soudní praxi fixovány, a které účastník může předvídat. Obecné soudy své právní názory a skutková zjištění rozumně odůvodnily, přičemž jejich rozhodnutí nejsou v rozporu s §157 odst. 2 OSŘ, jak tvrdí stěžovatelka. Jak bylo řečeno, kategorie pouhé správnosti není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, takže je namístě závěr, že jeho roviny dosaženo nebylo.
Pokud stěžovatelka podala proti platebnímu rozkazu odpor, dala tak najevo, že se seznámila s jeho obsahem. Je jistě závažným pochybením, že platební rozkaz nebyl doručen do jejích vlastních rukou. Pokud se však s jeho obsahem seznámila a podala svůj odpor opožděně, je s podivem, že proti usnesení o jeho odmítnutí nepodala odvolání. Pravomocným usnesením o odmítnutí odporu pro opožděnost tak bylo řízení pravomocně skončeno a brání tomu, aby se obecné soudy otázkou pozdního doručení platebního rozkazu znovu zabývaly.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal porušení, v ústavní stížnosti namítaných, základních práv. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka především dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Stěžovatelka měla možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Ústavní soud podotýká, že zásada "nechť si každý střeží svá práva", ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení, vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. Z okolnosti, že stěžovatelka svá procesní práva (nepodala odvolání, jak uvedeno shora) nevyužila, nelze dovozovat porušení jejích základních práv ze strany obecných soudů.
Proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost stěžovatelky jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2009
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu