ECLI:CZ:US:2009:1.US.620.08.1
sp. zn. I. ÚS 620/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. R., zastoupeného Mgr. Martinem Svobodou, advokátem se sídlem Brno, Rozhledová 238/1a, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1084/2007, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 6. 2006, sp. zn. 3 To 15/2006, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 10 T 1/04, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Svou ústavní stížností V. R. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a rozsudku Městského soudu v Praze (dále též "soud prvního stupně") pro porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Zmíněným usnesením Nejvyšší soud odmítl, jako zjevně neopodstatněné, dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu, kterým zrušil v celém rozsahu rozsudek soudu prvního stupně. Podle §259 odst. 3 trestního řádu (dále jen "TrŘ") odvolací soud rozhodl znovu tak, že stěžovatele a další obviněné J. S., T. P., M. P. a JUDr. M. J. uznal vinnými trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 trestního zákona v platném znění (dále jen "TrZ"), dílem dokonaným a dílem nedokonaným, ve stadiu pokusu podle ustanovení §8 odst. 1 k §148 odst. 1, 4 TrZ (bod 3 výroku rozsudku), ve znění zákona č. 265/2001 Sb.
Stěžovatel spáchal trestný čin tím, že jako zástupce společnosti RAR Security Services se shora uvedenými obviněnými uzavřel, v šesti případech, fiktivní kupní smlouvy, smlouvy o zprostředkování a smlouvy o reklamní propagaci na různá plnění. Na základě těchto smluv vystavil faktury a další účetní doklady, které obvinění zahrnuli do svých účetnictví. Tímto jednáním stěžovatel umožnil zbývajícím obviněným, aby u příslušných finančních úřadů nárokovali odpočty DPH, které jim byly (vyjma případu uvedeného v bodu 3 rozsudku) vyplaceny v celkové výši převyšující 50 miliónů korun, přičemž stěžovatel sám příslušné částky na DPH finančnímu úřadu nikdy neodvedl. Tímto jednáním tak stěžovatel poškodil Český stát o celkovou částku 51,635.000,- Kč, obviněný J. S. o 28,125.000,- Kč, obviněný T. P. o 23,460.000,- Kč a obviněný M. P.o 23,460.000,- Kč. V případě, že by byla vyplacena i nárokovaná částka v bodě 3), poškodili by stěžovatel, T. P. a JUDr. M. J. Č. stát o dalších 6,900.000,- Kč. Stěžovatel tedy ve větším rozsahu zkrátil daň a způsobil tak škodu velkého rozsahu. V bodě 3) se spolu s obviněným T. P. a JUDr. M. J. dopustili jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo ke zkrácení daně a způsobení škody velkého rozsahu, jehož se dopustili v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k dokonání činu nedošlo. Za to byl stěžovatel odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let se zařazením do věznice s dozorem.
Po odstranění vad prvotního podání stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti uvedl, že byl shledán vinným pouze na základě naprosto neprůkazných důkazů. Jako klíčový důkaz posloužily devět let staré fotokopie obchodních dokladů a faktur. Z rozsudků vůbec nevyplývá, že by jednal v úmyslu zkrátit stát na dani z přidané hodnoty. Za nepřiměřenou považuje výši trestu. Tomu, že neprozřetelně podepsal blanketní papíry, které následně jiní využili ke spáchání trestného činu, stanovený trest neodpovídá. V uloženém trestu spatřuje porušení zásady proporcionality mezi uloženým trestem a závažností trestného činu. Navíc, věc nebyla vyřízena v přiměřené lhůtě a bez průtahů. Trestný čin se měl stát v roce 1994, přičemž rozsudek soudu prvního stupně byl vynesen až dne 29. 11. 2005.
Po prostudování ústavní stížnosti, obsahu napadených rozhodnutí a spisového materiálu Městského soudu v Praze, sp. zn. 10 T 1/04, Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s tím, jak obecné soudy hodnotily provedené důkazy a jaká skutková zjištění z nich vyvodily. Provedené důkazy nebyly, podle něj, dostatečným podkladem pro jeho odsouzení a uložený trest považuje za nepřiměřeně přísný.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, a v tomto případě to musí obzvláště zdůraznit, že není běžnou čtvrtou instancí v systému všeobecného soudnictví. Není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným. Jeho úlohou není "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, neboť to je věcí těchto soudů (čl. 90 Ústavy ČR).
Stěžovatel opakuje argumentaci, kterou uplatnil již v průběhu trestního řízení v rámci své obhajoby, s níž se obecné soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí vypořádaly. Myšlenkové úvahy soudů a jejich závěry, vztahující se k důkazní situaci, se zakládají na racionální argumentaci, která je logická, přesvědčivá a vnitřně konzistentní. Je tedy zřejmé, že nejde o rozhodnutí svévolná. Nebyl zjištěn ani žádný (natož pak extrémní) nesoulad mezi právními závěry a vykonanými skutkovými zjištěními obecných soudů, které jsou v souladu s principem nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR. Napadená rozhodnutí jsou pečlivě vypracována a jejich odůvodnění je v souladu s ustanoveními §125 odst. 1 a §134 odst. 2 TrŘ.
Jestliže stěžovatel obecným soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů, pak taková námitka nemůže založit opodstatněnost jeho ústavní stížnosti. Jak již bylo výše naznačeno a jak Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích konstatuje, nepřísluší mu "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to i v případě, že by se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. O svém zásahu by mohl uvažovat toliko za situace, že by dané hodnocení bylo zatíženo prvkem libovůle (svévole), zjevným omylem či evidentní logickou vadou, v důsledku čehož by napadené rozhodnutí bylo "nepřezkoumatelné" nebo v němž by skutkové závěry byly v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
Namítá-li stěžovatel, že byl shledán vinným pouze na základě naprosto neprůkazných důkazů (devět let staré fotokopie obchodních dokladů a faktur) s tím, že podepisoval pouze blanketní papíry, které pak následně jiní zneužili, pak tyto námitky neobstojí. Obecné soudy, jak je patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí, odsouzení stěžovatele nezaložily jen na zmíněných důkazech, ale na řadě důkazů dalších. Jedná se zejména o výpovědi ostatních spoluobviněných a písmoznalecký posudek, z něhož vyplynulo, že podpisy na zmíněných smlouvách jsou jednoznačně podpisy stěžovatele. Z dalších důkazů lze poukázat na výpovědi svědkyň, které při podpisu zmíněných smluv notářsky ověřovaly totožnost stěžovatele podle jeho občanského průkazu, čímž bylo vyloučeno stěžovatelem tvrzené podepisování banketních papírů. Současně tak byla vyvrácena i obhajoba stěžovatele, podle které byl jeho občanský průkaz zneužit po jeho odcizení, ke kterému mělo dojít v souvislosti s krádeží dalších věcí z jeho osobního automobilu, krátce před spácháním trestného činu. V tomto směru obecné soudy správně poukázaly na skutečnost, že občanský průkaz nebyl uveden v soupisu odcizených věcí, podepsaným stěžovatelem u policejního orgánu, který byl označen jako správný a úplný, ačkoli tam stěžovatel uvedl např. i notýsek s adresami. Současně nelze pominout ani prohlášení stěžovatele přiložené k dovolání (č. l. 2201 spisu), že všechny zmíněné smlouvy podepsal. Nejprve totiž tvrdil, že nic nepodepisoval, pak že podepisoval blanketní papíry a nakonec, že smlouvy podepsal a v plnění smluv mu zabránilo pouze onkologické onemocnění (které však nebylo v průběhu trestního řízení prokázáno), za situace, kdy již začal připravovat plnění smluv. K tomu však neměl ani dostatek spolupracujících osob, ani znalosti a zkušenosti v oborech reklamy, stavbě továren, zprostředkování pozemků a dovozu technologií, které byly předmětem fiktivních smluv. Navíc jeho podnikatelská činnost v České republice s výdělkem cca 30.000,- Kč za dva roky byla nicotná.
Neopodstatněné je rovněž jeho tvrzení o absenci subjektivní stránky stíhaného trestného činu. Tato námitka byla předmětem řízení před soudem prvního stupně, odvolacího i Nejvyššího soudu. Všechny tyto soudy dospěly k jednoznačnému a řádně odůvodněnému závěru, že stěžovatel při uzavírání smluv věděl, s ohledem na shora uvedené, že se jedná o smlouvy, které nebyly uzavřeny vážně a jejichž účel nebude naplněn. Vystavil ručně psané faktury, na jejichž základě mu měla druhá strana platit v hotovosti milionové částky, a ačkoli podal přihlášku k registraci k dani z přidané hodnoty pro fyzické osoby, jako dobrovolný plátce DPH, příslušnou DPH nikdy neodvedl.
V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, neboť pokládá za nadbytečné znovu opakovat jejich podrobnou a logicky provázanou argumentaci, z níž je patrno, na základě jakých svědeckých výpovědí a listinných důkazů konstruovaly skutková zjištění a právní závěr o spáchání trestného činu stěžovatelem. Tyto skutečnosti byly m.j. sumarizovány v rozhodnutí odvolacího soudu a opětovně i v rozhodnutí Nejvyššího soudu. Transparentní a logické je i odůvodnění výše uloženého trestu, kdy byla zohledněna nezastupitelná role stěžovatele v celé trestné činnosti.
Je pravdou, že rozhodnutí odvolacího soudu a Nejvyššího soudu nebyla stěžovateli obecnými soudy doručena. Příčinou byla skutečnost, že stěžovatel byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2006, čj. 10 T 1/04 - 1614, nadále stíhán jako uprchlý (§305 TrŘ). Důvodem pro tento postup bylo jednání stěžovatele, který po propuštění ze zatčení a po odebrání pasu vydaného v České republice, se začal úmyslně před dalším stíháním skrývat (nedoručitelný rozsudek soudu prvního stupně a zpráva Policie ČR) a měl se údajně zdržovat v Austrálii, jejímž je státním příslušníkem. Proto byla nadále veškerá korespondence zasílána pouze advokátovi stěžovatele, který rozsudek odvolacího soudu převzal dne 15. 8. 2006 (č. l. 2142 spisu) a usnesení Nejvyššího soudu dne 17. 1. 2008 (č. l. 2695 spisu).
K námitce stěžovatele, týkající se nepřiměřené délky trestního řízení, lze v obecné rovině připomenout, že Ústavní soud ve své rozhodovací praxi rozlišuje dvě základní skupiny případů, týkající se ochrany práva na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, resp. práva na projednání věci v přiměřené lhůtě podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 391/07, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Do první z nich Ústavní soud zařadil případy, kdy se ústavně právní ochrany domáhal účastník řízení, které v době podání ústavní stížnosti probíhalo, ale dosud nebylo ukončeno. Shledal-li Ústavní soud takovou ústavní stížnost důvodnou, k návrhu stěžovatele nálezem zakázal orgánu veřejné moci, aby v porušování práv a svobod stěžovatele pokračoval (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 313/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 9, str. 361 a další), případně přikázal, aby ve věci (neprodleně) jednal (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 466/97) či aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 5/96 a další). Do druhé skupiny spadají případy, ve kterých stěžovatel namítal porušení ústavních procesních práv v řízení před orgánem veřejné moci, jež však v době podání ústavní stížnosti již bylo pravomocně ukončeno, přičemž podstata ústavní stížnosti spočívala v kritice délky celého soudního řízení. Po nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, Ústavní soud považuje takovou ústavní stížnost za nepřípustnou podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Je tedy třeba nejprve využít prostředky, které přináší uvedený zákon a teprve po vyčerpání těchto institutů se lze obrátit na Ústavní soud.
Jen jako obiter dictum je namístě dodat, že pokud se stěžovatel domníval, že v jeho věci docházelo k průtahům, byl oprávněn domáhat se nápravy jiným procesním způsobem [§157a TrŘ, §170 písm. a), §174 odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů], aby bylo možno reagovat a napravit případné průtahy v řízení již v rámci soustavy obecného soudnictví a v okamžiku, kdy jsou aktuální. Zde stěžovatel podal ústavní stížnost ve věci již skončené, takže v části směřující proti jinému zásahu orgánu veřejné moci (délka řízení) je nutno ústavní stížnost, s ohledem na uvedený závěr, považovat za nepřípustnou [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl zčásti jako nepřípustný a zčásti jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 1 písm. e), odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. července 2009
František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu